Víra v anděly bude jistě nějak souviset s vírou v Boha v křesťanském pojetí. Nicméně často i lidé, kteří v Boha nevěří, jsou ochotni připustit, že jim nějaký ten anděl (nejčastěji strážný) pomohl. Myšlenkou, jak bude na člověka působit pohled na „skutečného, živého“ anděla, se zabývala i britská divadelní režisérka Deborah Warnerová. V „andělském projektu“ rozmístila okřídlené herce na různá místa vybrané lokality (dosud Londýn, Perth, New York) a účastníci akce je měli vyhledávat. Setkání s „andělem“ vždy vyvolalo hluboké emoce, ačkoli diváci – nezřídka pohnutí až k slzám – museli chápat, že jde o herce. Režisérka sama si to vysvětluje takto: „Myslím, že si uvědomili ztrátu nevinnosti.“ Být i nebýt Zhlédnutí tohoto okřídleného aranžmá patrně také inspirovalo nizozemského spisovatele Ceese Nootebooma k napsání románu Ráj ztracený. Právě v Perthu se totiž protnou osudy dvou protagonistů knihy, mladičké Brazilky Almy, pózující s křídly na zádech v opuštěné budově, a postaršího Nizozemce Erika Zondaga, pátrajícího dle pokynů návštěvnické příručky po ukrytých cherubech. Setkání je to jen letmé, za normálních okolností by se dalo říci povrchní, nicméně pro oba zúčastněné zásadní. „Andělé a lidé nepatří k sobě,“ vysvětluje Alma. Jejich setkání proto nemohou být jiná než letmá, kratičká.
Ale proč právě v Austrálii? Alma přijela do této země cíleně, se svou kamarádkou z dětství Almut vyrazila na cestu, která byla jejich dávným snem a která má mít nyní i léčivé účinky. Měla by totiž Almě pomoct překonat trauma z hromadného znásilnění, jehož obětí se stala v jednom saopaulském slumu, kam zabloudila na vyjížďce autem. Hrůzný zážitek ji pronásleduje jako černý mrak, ačkoli metafora mraku se vztahuje i na Almin strach z vlastní smrtelnosti. Sama to vnímá jako vědomí, „že si nikdy doopravdy nezvyknu na svět, protože na světě jsem, a současně i nejsem“. Stejně jako andělé, chtělo by se poznamenat.
Dívky si vybraly za cíl právě Austrálii, protože je fascinuje kultura a život domorodých Aboriginů, národa nesrovnatelně staršího než ten, jenž si je na jejich vlastním kontinentu porobil. Národa, který nikdy nic nezapsal, a proto uchoval svou mystiku v té nejčistší podobě. Vše, co vymyslel, bylo viditelné jen v umění, které vzápětí mizí (obrazy v písku, zdobení těla rituálními malbami).
Zpočátku narážejí jen na vyhaslé, alkoholem zdevastované bytosti, jakási zombie, která jsou na hony vzdálena vznešeným představám o této tajemné kultuře. Avšak na hledačské pouti se Alma nakonec setkává s malířem, který je příslušníkem aboriginského mobu kdesi hluboko v nitru kontinentu. Týden strávený s tímto mlčenlivým milencem jí, jak se zdá, pomohl zbavit se stínu, který v sobě nosila. Tento muž „stejně černý, jako byli ti druzí“, na ni působí, jako by žil tisíc let, a Alma začíná akceptovat pomíjivost bytí, neboť pochopila nesmrtelnost. „Dohnala jsem s tímto mužem svůj stín, a to je dobře. Jsme teď spolu, jsem světlá i tmavá současně.“ Alma se rozhodne, že se nikdy nepřestane toulat po světě. Přitom bude lidem rozdávat doteky štěstí, takové, jaké zažila během několika dní s domorodým umělcem, takové, jaké poprvé dá pocítit coby anděl Erikovi v Perthu.
Erik Zondag, životem a literaturou unavený literární kritik, se vydal na nejmenší kontinent z povinnosti, aby se zúčastnil perthského literárního festivalu. Pokud něčím trpí, pak je to krize středního věku. Dovídá se o zvláštní andělské akci a rozhodne se ji absolvovat. Pohled na drobnou dívku s bosýma nohama, skrčenou s křídly na zádech na dně skříně, v něm vyvolá „strach, dojetí, touhu“ zároveň, city, jimž se nedokáže ubránit. A tak poruší pravidla hry, návštěvníkům je totiž zakázáno na anděly mluvit či dotýkat se jich, a sáhne andělovi na křídlo. Leč je to právě Alma, která první promluví, když jej prosí, aby odešel. Osamělý muž ji však svým způsobem dojímá, a tak nakonec pozve Erika na závěrečnou festivalovou party na pláži. Okamžik, kdy spočinou v prvním mileneckém objetí, přeruší ostré světlo reflektoru vozu policejní hlídky. Andělská dívka mizí ve tmě. Je to krátký incident, ale i tak ho Erik pociťuje jako vyhnání z ráje. V tu chvíli netuší, že mu bude ještě jednou dopřáno několik doteků anděla.
Nedorozumění a trest Ráj ztracený obsahuje motivy charakteristické pro celé Nooteboomovo dílo. Jak správně podotýká překladatelka Magda de Bruin-Hüblová v doslovu: Nooteboom patří k autorům, kteří celý život píší jednu jedinou knihu. Čas a pomíjivost, prostor a nezměrnost, cesta a hledání, prolínání světů skutečných a snových, to vše lze nalézt v každém autorově beletristickém díle.
Cees Nooteboom (* 1933), víc světoobčan než Holanďan, tráví vlastně celý život na cestách. Svou první velkou evropskou cestu podnikl již ve dvaceti letech stopem po Francii a Skandinávii. Zde také napsal první kapitoly románového debutu Philip a ti druzí (Philip en de anderen, 1955), který kritika nadšeně přijala jako romantický klenot. Nooteboom však definitivně prorazil až románem Rituály (Rituelen, česky 1999) publikovaným v roce 1980. Zabývá se v něm tématy, která se budou v jeho další tvorbě vracet: relativitou času, smrtí a smrtelností, touhou moderního člověka po záchytném bodě v chaotickém světě.
Sám motiv rituálu se objevuje také v Ráji ztraceném. Ale tato Nooteboomova poslední kniha byla domácí kritikou přijata poněkud rozpačitě. Často se v souvislosti s ní používal pojem „neuchopitelná“. Toto označení je však zavádějící, neboť román lze naopak velmi dobře uchopit, uvědomímeli si, že je prototypem postmoderního způsobu psaní. Autor v něm, stejně jako v novele Následující příběh (Het volgende verhaal, 1991, česky 1999), nechává příběh otevřený, a to jak na začátku, tak na konci. Pracuje v podstatě s jakousi črtou a nechává na čtenáři, aby si ji doplnil k obrazu svému dle vlastní fantazie. Což je velmi osvěžující v době, kdy je člověk bombardován trapně intimními „reality“ zpověďmi – ať už na obrazovce, nebo na papíře.
Autor v Ráji ztraceném zdůrazňuje fiktivnost příběhu tím, že nechává vypravěče vystoupit z vyprávění. V prologu k nám hovoří spisovatel chystající se psát knihu, kterou právě držíme v ruce. Knihu, kterou drží v ruce i atraktivní mladá žena, jakási múza, jež se spisovatelem cestuje v témže letadle. Na konci románu, kdy spisovatel svůj příběh dopsal, nasedá tatáž diva do stejného vlakového kupé, drží opět naši knihu a spisovatel se jí ptá, co si o ní myslí. „Nevím,“ odpoví. „Řekla bych, že jsem z ní trochu melancholická. Cítím to tak, že je všechno založené na nedorozumění, a pak je trest vlastně příliš tvrdý. Nepřipadá vám to slovo nádherné, nedorozumění? Všechno začalo nedorozuměním, a ta řada pokračuje do nekonečna.“ (Ne nadarmo se větší část knihy odehrává na kontinentu, který má přízvisko nekonečný).
Opakovaně se také podtrhuje konstrukce celého syžetu. V polovině knihy se hledá další postava, několik alternativ je zavrženo, než je vybrán právě Erik Zondag. Vypravěčské já tu také přechází do vypravěčského my, tedy další, třetí roviny vyprávění: „Takže se do toho dáme. Řádně promíchat životy…není jen tak.“
Spíše než neuchopitelný je tedy Ráj ztracený velmi důmyslně konstruovaný, to však může člověka tížit až ve chvíli, kdy jej má analyzovat. Jinak tato útlá knížka skýtá čistý čtenářský požitek, je napínavá, je hravá, dává člověku prostor se zasnít a podněcuje ho k zamyšlení.
***
KNIHA TÝDNE Ráj ztracený
Cees Nooteboom Přeložila a doslov napsala Magda de Bruin-Hüblová. Vydalo nakladatelství Paseka, Praha a Litomyšl 2008. 132 stran.
O autorovi| VERONIKA TER HARMSEL HAVLÍKOVÁ, Autorka je nederlandistka a překladatelka, v roce 1999 vydalo nakladatelství Prostor její překlad Nooteboomova románu Rituály.
