Politická témata jsou Evě Salzmannové (52) blízká: S režisérkou Viktorií Čermákovou a manželem Karlem Steigerwaldem založila před pár lety Divadelní studio Továrna, které dosud uvedlo tituly Horáková, Gottwald; Políbila Dubčeka či Česká pornografie (ano, tam hrála i nahá). Už patnáct let je jednou z hlavních pedagožek herectví na DAMU, od roku 1994 členkou Národního divadla. A v této sezoně tu v Kolowratu hraje, mimo jiné, Emila Háchu.
* Koho napadlo, že budete hrát Háchu?
Zazvonil telefon, ozval se režisér J. A. Pitínský: „Ahoj Evo, já se tě bojím.“ „Proč?“ „Chci ti nabídnout práci.“ „Ale z toho mám radost!“ „Je to složité… Rád bych… abys v mé inscenaci Historický monolog hrála… ehm… Háchu.“ U mě doma seděla moje maminka, která Háchu pamatuje, je jí osmdesát jedna. Neudělala ani vteřinovou pauzičku a vykřikla: „Kristapána, ale vždyť Hácha byl malý – a ty jsi velká!“
* T. G. Masaryka v inscenaci hraje váš manžel, dramatik a komentátor Karel Steigerwald. Jak to snáší?
To přišla další pecka. Doma jsem řekla: „Chtějí, abys hrál Masaryka.“ Karel se hlasitě smál. Do té doby si myslel, že si do divadla chodím jen pokecat a dát si dvojku vína. Pak přišla výtvarnice Jana Preková, dala si dvojku vína a oznámila, že budeme mít na obličeji kaolinové masky. Vzala špachtli, nandala kaolin z kýble na hlavu a Karel pochopil, že je to vážný. Pak byla premiéra a on říkal: „To teď budu hrát pořád?“
* Doma jste museli vést debaty o míře Háchova provinění...
V debatách byl manžel jako komentátor šikovný, ale měla jsem doma hlavně amatérského herce, kterého jsem musela vyučit. A tak zatímco já se hroutila pod tíhou množství textu, on se pokoušel na scéně včas vstát nebo si sednout. Já: „Hraj, musíš hrát, dívej se na mě!“ On: „Vždyť hraju!“ Já: „Houby hraješ, nevnímáš mě!“ On: „Vnímám. Dívám se na tebe, jak hraješ!“ Já: „Nedívej se na mě a hraj!“
* Lidé po premiéře reagovali bouřlivě, diskutovali, jestli byl Hácha opravdu takový kolaborant. Byl to záměr?
Ke mně po premiéře přistoupili dva seriózní pánové kolem sedmdesátky a třesoucími se hlasy řekli: „Jsme ze Společnosti Emila Háchy. Rádi bychom vám tímto, na znamení díků, předali pamětní medaili.“ Dali mi takové vyznamenání. Prý jsem jediná česká herečka, která dostala plaketu Emila Háchy. Vlastně mě to dojalo. On je Hácha složitý problém, dodnes vyvolává emoce. Moje postava to říká i v té hře, Masarykovi: „Vy jste tu dobu nezažil, nebyl jste do této situace postaven, tak laskavě nesuďte!“ Společnost Emila Háchy chce prezidenta aspoň trochu očistit, aby to pro nás nebyl jen jednoznačný parazit, kolaborant. Komunistickými historiky byl Hácha popisován jako zrádce národa, který ustupoval nacistické moci. Ale bylo to vážně komplikovanější. Před čím třeba ustupovali ti historici, to se nezeptali?
* Jak se na Háchu dívá Milada Součková, autorka divadelní hry Historický monolog, česká exilová spisovatelka, která text napsala v padesátých letech ve Spojených státech?
Součková Háchovu kolaboraci přirovnává ke kolaboraci s komunismem. K české verzi kolaborace s komunismem. K tomu, jak čeští intelektuálové hned po válce – a pak houfně i později – ke komunismu přilnuli. Někde tam je nerv té hry. Mě na tom nejvíc přitahuje nejednoznačnost celé věci – co měl tedy Hácha dělat? Nepřijmout funkci? Snad. Skončil úplně hrozně, tragicky, byl dementní, počůrával se. Zemřel ve vězení na Pankráci, mučen, chovali se k němu jako ke zvířeti, nesmírně hrubě. Byli by ho popravili, kdyby neodešel sám. Šílený osud.
* Rozumíte paralele s komunismem?
Naprosto. Je to jako s StB – prostě nesmíte nikdy začít, jinak je konec. V jednu chvíli měl možná Hácha říct: „A dost!“ Ale už to nešlo. Vlak byl rozjetý, nemohl ho zastavit. Hácha tu funkci vzal a udělal ze sebe oběť. Podobnou oběť ze sebe udělalo za komunismu hodně lidí, to bylo takové to gesto: „Zachráním systém zevnitř. Když do strany nepůjdu, půjde tam místo mě nějaká velká svině. Já svině nejsem, pomůžu dobrému.“ Kecy. Sedíš na kobyle, která skáče tak vysoko, že ji neovládáš. Politická moc byla za protektorátu milionkrát rychlejší a silnější než Hácha. Kdo z Čechů by takovýhle tlak zvládl s hlavou nahoře?
* Jak zvládl tlak váš otec Richard Salzmann, v devadesátých letech ředitel Komerční banky a senátor?
Patřil ke generaci, která prožila „nejkrásnější léta svého života“ v bankovním socialismu. Pak s dalšími podnikl zápas o transformaci do bankovního kapitalismu. Nevím, proč zrovna on, ale stal se symbolem 90. let – v dobrém i zlém. Tedy bankéř s motýlkem a jeden z prvních mecenášů umění – a zároveň člověk, který byl vystaven mimořádné mediální kritice. Předělávat socialismus na kapitalismus bylo nevděčné. Kdo bažil po moci, ten do toho nešel. Otec má dnes penzi, která nevybočuje z průměru, jezdí škodovkou a zlaté záchody doma nemá. Věnuje se historii, jazykům a zahradničení. Zpívá v kvalitním pěveckém sdružení. A vůbec není zatrpklý a neradí mladejm, jak to maj dělat. Pokušení moci se tím pádem vyhnul.
* Ve hře je zajímavá pasáž, kdy Hácha říká: „Byl jsem odhodlán odstěhovat se na venkov na penzi – a najednou jsem byl prezident, bydlel jsem v Lánech. Musím říct, proč bych to nepřiznal, bylo to příjemné!“ Byla za Háchovým rozhodnutím i touha po pohodlí?
Jsi prezident, žiješ v Lánech… To zní hrdě. Pamatuji si na ruský film Červený stan o výpravě Itala Umberta Nobileho na severní pól. Tam je scéna, kdy výprava ztroskotá, přiletí pro ni záchranáři, všichni jsou polomrtví, mají omrzlé prsty… ANobile se nechá odvézt do tepla jako první. Pak ho soudí a ptají se: „Jak jste mohl odletět bez svého týmu?“ A on odpovídá: „Představa teplé vany byla silnější.“ U politiků je lákadlo moci zásadní i ve svobodné době. Postavení je dráždivé, až sexuální. Do politiky přijde slušný člověk – a za rok nevěříš vlastním očím, to vidíme dnes a denně. Každý si říká, mě by nedostali, přeci nejsem debil, – a za pár měsíců tě známí nepoznávají. Najednou ztratíš kontury. Já prostě nevím, co by se mnou udělalo, kdybych se zítra stala ředitelkou Národního divadla.
* Jak se osoba svobodomyslného ducha, jako jste vy, vyrovnává s tak kamennou institucí, jakou je Národní?
Já jsem se s ním dlouho prala, nemohla se s tím klasickým prostorem srovnat. Teď už to umím. I když je to pořád těžký. Ten barák je do jisté míry silnější než člověk – silnější než to, co si lidé, kteří v něm pracují, o divadle myslí. Barák, co diktuje svoji vůli. Postavit se takovýmhle gigantickým kulturním stanům umějí jenom Němci. Nevím, jak to dělají, ale když z Německa přivezou do Prahy šílenou, zvrhlou inscenaci Shakespearova Macbetha, kde všichni lítají nazí – a funguje to! Němci dokázali zlomit ty obrozenecké svatostánky, přemohli je, roztřískali je novými texty, přišel skandalista Thomas Bernhard, začal s režisérem Clausem Peymannem od začátku. Společně to německé a rakušácké divadlo roztřískali, vyzvraceli se na něj – a to bylo dobře. Teď jsem byla v Berlíně: Ať jdete do Volksbühne, nebo do Berliner Ensemble, uvidíte silné, politické inscenace o kolaboraci s nacismem. Divadlo narvané mladými Němci, úplně jiné publikum, než chodí k nám do divadel. Oni si tam snad chodí rozrývat rány! Jako by fakt chtěli něco řešit! V pražské zlaté kapličce se nám hrábnout do jater zatím nepodařilo. Ale když hráli Plastici před Hynaisovou oponou o „apokalyptickém ptákovi, kterej zvedá železnou oponu“, bylo to dobře.
* Patnáct let učíte herectví na DAMU. Myslíte si, že teď vychováváte generaci, která to konečně v Národním divadle dokáže?
To se dá těžko odhadnout. Učit je namáhavý, ale zároveň pro mě hodně důležitý: Lezou mi na nervy, jsou jiní, neznám jejich kontext, jsem čím dál tím pomalejší a oni rychlejší. Musím se nutit, abych jim stačila. Ale některé věci mě fascinují – třeba jejich humor. Slovník, jazyk, některá slova. Jejich zvyky. Před pár lety za mnou přišli, prý ať si s nimi zkusím marihuanu. Bylo půl třetí ráno. Pak se mi odpojila hlava od těla, nemohla jsem se hnout. Vyvedli mě před Stavovské divadlo, opřeli mě o něj. To byly tři ráno. Čekali, seděli. Za pětatřicet minut se mi hlava vrátila na tělo, zavolali mi taxi, křikli vesele, „nashle“, zamávali a jeli dál.
* Uměli by studenti formulovat svůj názor na Emila Háchu?
Z vědomostních testů při přijímačkách vím akorát to, že si mladá generace obsedantně plete roky 1968 a 1989. Možná proto, že ty číslice vypadají podobně. Třeba po otázce, „co se vám vybaví, když se řekne rok 1968?“, běžně následuje odpověď typu: „Nevim. Něco s Havlem.“ O roce 1989 zase napíšou: „Okupace. Přijely tanky do Československa – demokracie.“ Jenže pak se podíváte na jejich data narození a vidíte: 1991. Na střední škole se často k dějinám posledních padesáti let nedostanou, takže pokud jim to neřeknou doma rodiče, mají smůlu.
* Jakou mají představu o herecké profesi?
Splývá jim s modelingem, moderátorstvím a hraním v televizním seriálu. Snažíme se jim vysvětlit, že na DAMU stále, možná staromódně, vychováváme k divadelnímu herectví. Slavná historka se u přijímaček stala před pár lety. Komisi tehdy předsedala paní Jana Hlaváčová. Na talentové zkoušky přišla nádherná blondýna s magneťákem, pustila ho a vysekla ukázkové peep show. My, členky komise, jsme hned kysele šuškaly: „No tak to by snad stačilo, tady slečna si zřejmě spletla dveře!“ Ale Boris Rösner a Láďa Mrkvička byli úplně u vytržení. Volali: „Ne, nechte ji bejt, je to nádherný!“ Boris Rösner, který měl školu nesmírně rád a učení bral opravdu jako poslání, vždycky žertoval, že jeho celoživotním snem je vzít do ročníku herectví čtyři holky, které sice nebudou nic umět, ale budou nádherný. I když tu blondýnu jsme Borisovi nakonec fakt nepřijali.
* Chybí vám jako partner pro výuku? Většinou jste vedla ročník právě s ním.
Chybí. Měl jedinečný dar, uměl od tří do šesti odpoledne stvořit zázrak divadla. Děti seděly, on jim něco předehrával nebo říkal – a najednou se jim otevřelo nebe. Vyprávěl o Shakespearovi, o Richardu III., viděla jsem, jak se ty lidi vymotali z učebny a měli skutečný iniciační zážitek. Setkat se s dobrým kantorem je stejně důležité jako číst v osmnácti ty správné knihy. On byl zážehový motor, lidi se kolem něj motali jako omámení. To je jeden z úkolů pedagoga – rozsvěcovat v lidech lampy.
* Chodí vlastně žáci na vaše inscenace, vezmete je na Historický monolog?
Nijak je v tom nepodporuju. Nesnažím se jim ani vnucovat svoje politické názory, ty do školy nepatří. Nepátrám, jak se jim představení, ve kterém hraju, líbilo. Oni si to pak vyřeší spolu: „Nám vykládá, jak máme mluvit, a přitom se třikrát přeřekla, nebylo jí rozumět.“ Nebo: „Ta zas vypadala…“ Úplně je slyším: „Ani starýho chlapa zahrát neumí!“ ?
***
EVA SALZMANNOVÁ
? Je potřetí vdaná, má pětadvacetiletého syna Kryštofa.
? V proslulém Divadle na okraji v Rubínu (1981–1990) si zahrála bosou Julii v Romeovi a Julii či Markétu ve Faustovi; se svým druhým manželem Ondřejem Pavelkou vedla A Studio Rubín.
? Od roku 1994 je členkou Národního divadla; hrála tu mimo jiné Marii Stuartovnu či Kleopatru. Nyní je k vidění také jako Chedva v trháku sezony Mikve.
O autorovi| Veronika Bednářová, foto Viktor Chlad, reportérka Pátku veronika.bednarova@lidovky.cz
