Podle měření Eurostatu, zveřejněného tento týden, je Česká republika sedmnáctou nejbohatší zemí Evropské unie. To nezní špatně. Stejně dobře lze ovšem napsat, že jsme desátým nejchudším státem, a to se poslouchá o poznání hůř. Buďme ale pozitivní: když vaše dítě doklopýtá na školních závodech třetí ze čtyř, také nekřičíte do světa, že skončilo předposlední.
Je-li průměr celé Unie 100 jednotek PPS (ty vyjadřují kupní sílu obyvatelstva), pak Česká republika dosahuje 82 jednotek PPS (Slovensko 73 jednotek a například Německo 116, Rakousko 124).
Ze starých unijních zemí jsme tak překonali pouze Portugalsko, což bylo – tuším, před dvěma či třemi roky – přivítáno palcovými titulky. Ostatní země, včetně krizí zmítaného Řecka, zůstávají jedenadvacet let po pádu československého komunismu v nedohlednu. Proč?
Poprvé mě to napadlo na italské silnici. Na krajnici jsem spatřil muže s červeným praporkem, vlastně to byl kus umolousaného hadru na dřevěné tyčce. Nedělal nic, dokonce ani nemával, jen stál s napřaženou rukou (avšak ne příliš, aby se neunavil) a hleděl před sebe.
Po několika metrech se objevil další a po něm ještě jeden. Pak se vynořil na silnici asfaltérský stroj, půlmetrová díra před ním a dobře deset dělníků v reflexních vestách okolo. Vypadalo to, že zkoumají existencionální hloubku té jámy (jako obnažené silniční duše) a přou se, kolik asfaltu bude třeba na její zalití. Podruhé jsem si vzpomněl v pařížském hotelu, když jsem o pátečním večeru žádal výměnu pokoje nebo alespoň opravu postele, které (bez mého přičinění) upadla noha. Další pokoj nebyl k dispozici, opravář bohužel také ne – přijde v pondělí, začal přece víkend, sdělil mi recepční tu nejsamozřejmější věc. Naštěstí jsem na hotelové chodbě objevil dva pytle cementu, které tu kdosi bez zjevné příčiny zanechal, a postel jimi podložil. Má improvizace nepřekvapila ani pokojskou, která na druhý den místnost pečlivě uklidila a z pytlů sloužících jako podpěra otřela špínu.
Tvrdím, že italská praporková efektivita nebo pracovní morálka pařížského údržbáře jsou tou nejdokonalejší obžalobou ekonomického systému, který u nás v komunistické éře fungoval. Jeho důsledkem byla totiž nižší výkonnost hospodářství než v zemích, kde se v podstatě po desítky let nepracuje; řečeno s nadsázkou, samozřejmě.
Pro pořádek: Francie vykazuje podle posledního měření 108 jednotek PPS (tedy osm nad průměrem EU), Itálie 104, dokonce i to Řecko má 93 jednotek, o jedenáct víc než Česká republika. Útěchou nám může být, že kvalita života není zdaleka měřitelná jen hrubým domácím produktem přepočteným na hlavu, jak to dělá evropský statistický úřad. Myslím, že každý, kdo navštívil Portugalsko, které jsme s tak okázalým halasem překonali, potvrdí, jak příjemně se při všech starostech v téhle zemi žije.
O autorovi| DAN HRUBÝ, vedoucí magazínu Pátek LN
