Tehdy to byly zprávy jako z jiného světa. Věděli jsme, že komunisté popravovali své nepřátele i že se popravovali navzájem (Gottwald nechal oběsit Slánského, ale stejně tak dobře to mohlo dopadnout naopak), ovšem že by komunistické tyrany odsoudil k smrti a popravil revoluční tribunál, tu novinku přinesli až Rumuni. „Jak báječný den,“ řekl k tomu komentátor bukurešťského rozhlasu, „Antikrist zemřel o Vánocích.“
Podobně u nás jsme byli zvyklí, že i komunista se může ocitnout ve vězení, ale jen tehdy, odsoudí-li ho tam jiní komunisté. Pak mohl být zase jinými komunisty rehabilitován. Ovšem Miroslav Štěpán se jako vůbec první komunista ocitl ve vazbě demokratické justice.
Díváme-li se na ty akty spravedlnosti s odstupem dvaceti let, člověka napadá leccos. U nás hlavně to, že pražský tajemník KSČ Štěpán nebyl tím největším zločincem. Ale přesně totéž se říkalo v řadě následných soudních případů, přesněji řečeno pokusů o ně. A říkalo se to v situacích, kdy se dotyční z vazby, natožpak trestu většinou vykroutili. Takže zaplaťpánbůh i za tu nedokonalou spravedlnost.
Co se týče Rumunska a manželů Ceauseskových, argument proti jejich okamžité popravě zní, že solidní soudní proces mohl objasnit fungování celého režimu. Jenže kdyby se to vzalo přísně, vina by potom padla na značnou část společnosti, což zase posiluje protiargument: Kdyby měla vina padnout na značnou část společnosti, žádný solidní proces by se nikdy nekonal. Takže poprava nebyla špatným řešením.