Spolek Obecní dům v Brně pravidelně vydává pečlivě připravené sborníky, které postupně představují čelné osobnosti meziválečné brněnské architektonické scény (jeden, věnovaný Bedřichu Rozehnalovi, jsem ostatně představil v Orientaci 13. 2. 2010). Tyto tzv. bílé katalogy přinášejí cenné informace: desítky originálních černobílých fotografií projektů a staveb, podrobný soupis díla, životopis, vzpomínky pamětníků, původní texty architekta i seznam literatury. Veškeré texty jsou přeloženy do angličtiny.
Nejdřív válka, pak škola Strohá grafická úprava katalogů rezonuje s funkcionalistickým stylem, který moravské metropoli dominoval v letech 1927–1939. Tehdy to bylo dynamicky se rozvíjející bohaté město a počet moderních staveb se dal počítat na desítky. Navíc se v roce 1928 otevřelo nové brněnské výstaviště s řadou konstrukčně i architektonicky zajímavých pavilonů. Do Brna zajížděly významné osobnosti, jako byl tamní rodák, architekt a filozof Adolf Loos nebo Ludwig Mies van der Rohe, který ve městě navrhl proslulou vilu pro Tugendhatovu rodinu.
Nejnovější sešit „bílé edice“ představuje tvorbu architekta, výtvarníka, scénografa, designéra a urbanisty Jaroslava Grunta (1893 v Blatci u Olomouce – 1988 v Brně). Grunt studoval na pražské technice u profesorů Josefa Fanty, Rudolfa Kříženeckého a Jana Kouly. Studium přerušila první světová válka, mladý architekt musel narukovat a školu dokončil až v roce 1919. Na doporučení prof. Fanty pak nastupuje do technického oddělení Zemského úřadu v Brně, kde se pro nově založenou Masarykovu univerzitu upravují některé starší objekty. Grunt se současně zabývá projekty interiérů, navrhuje jednoduché řadové domky a také hodně cestuje – do Švédska, Německa, Itálie…
K drobným, ale nepřehlédnutelným Gruntovým pracím z poloviny 20. let patří dodnes zčásti dochovaný portál módního salonu Emmy Javůrkové-Widhalmové Femina v České ulici s kultivovanou hrou kovových prvků, reklamních nápisů a obchodních výkladců, prozrazující vliv holandského neoplasticismu i školy Bauhaus ve Výmaru a Desavě. Mimochodem tento unikátní portál i interiér salonu by si velmi zasloužil citlivou rekonstrukci!
Nejvýraznější Gruntovou brněnskou stavbou je budova policejního ředitelství v Orlí ulici (spoluautor Josef Adolf Šálek; 1924–1927) s konvexní puristickou fasádou členěnou pravidelným rastrem oken. V roce 1927 byla pro Grunta důležitá zejména návštěva první moderní výstavní kolonie ve Stuttgartu, na níž projektanti jako Le Corbusier, Walter Gropius, Mart Stam nebo Ludwig Mies představili moderní stavby různého typu zařízené funkcionalistickým nábytkem. Návštěvníci si mohli dokončené domy prohlédnout a zakoupit si byt podle vlastního přání. Akce měla velký úspěch, a tak byla hned v následujícím roce na Výstavě soudobé kultury v Brně postavena obdobně řešená minikolonie, nazvaná Nový dům. Na rozdíl od Stuttgartu byli autory jen brněnští architekti, jedinou výjimkou byl Josef Štěpánek z Prahy. Grunt pro Nový dům navrhl jednoduchý trojdomek (dnes je tato cenná enkláva v bídném stavu, většina domů byla později přestavěna).
Autor rodinných domů i jezů a přehrady O rok později – v roce 1929 – se stal mladý architekt zaměstnancem Stavebního úřadu města Brna, kde pak působil téměř třicet let. Připravoval územní plány, ale navrhoval také školu v Hodoníně, rodinné domy, interiéry a účastnil se urbanistických soutěží. Věnoval se i vodním stavbám (jez přes Svratku u Kamenného Mlýna, jez na řece Oslavě u Velkého Meziříčí, hráz brněnské přehrady) nebo komunikačním řešením (propojení Husovy a Nádražní ulice v Brně estakádou). Po druhé světové válce vyhrál s kolegy Janem Víškem a Vilémem Zavřelem jednu ze tří nejvyšších cen ve velké soutěži na budovu parlamentu na Letné v Praze.
Během svého života se Jaroslav Grunt setkal s řadou osobností. K jeho nejbližším přátelům patřili Bohuslav Fuchs, Jan Víšek, Jindřich Kumpošt, Otto Eisler nebo Bedřich Rozehnal. Velmi na něj zapůsobil také Adolf Loos, který v Brně navrhl interiér Bauerova zámečku na Výstavišti a spolupracoval s UP závody architekta Jana Vaňka. O setkání s tímto pozoruhodným vizionářem, k jehož vrcholným dílům patří také pražská Müllerova vila, vyprávěl na sklonku života Vladimíru Šlapetovi (rozhovor pak vyšel v časopise Architekt č. 31/1985 a přetiskuje ho i sborník). Dejme tedy na závěr slovo Jaroslavu Gruntovi: Vzpomínám na některé Loosovy originální postřehy z jeho brněnských návštěv: „Kultura národa se pozná podle toho, jakého si zvolí architekta. Češi si vybrali pro stavbu brněnské Besedy Theofila Hansena, kdežto Němci jakéhosi hamburského pseudogotika.“ Nebo: „Ulice, to musí být pánové jako Palazzo Pitti – tam ta tam ta tam!“(…) Když odjížděl, vyprovázeli jsme ho až na nádraží. Zavazadla měl ještě v Grandhotelu, kde býval ubytován. Pozval nás nahoru: „Pojďte se podívat!“ Předvedl nám, jak skládá do kufru smoking s nohavicemi bez puků, sežehlenými do švů. (…) Zajeli jsme si – Jan Víšek, Jindřich Kumpošt, Bohuslav Fuchs a já za Adolfem Loosem do Vídně a on nás provázel po svých stavbách a interiérech. Byl jako vždy velmi elegantně oblečen, představoval pro nás typ gentlemana amerického typu. Jeho klienti, to byla samá vyšší, ale moderně orientovaná společnost. Měli Loose velmi rádi a přijímali ho jako člena rodiny. „Dolfi, kdes byl tak dlouho?“ vítaly ho velmi srdečně dámy v „jeho“ vilách, zatímco páni hráli kulečník…
Inu, byla to jiná doba. Někdy bych to meziválečné Brno chtěl alespoň na pár hodin navštívit...
***
Petr Pelčák, Ivan Wahla (eds.): Jaroslav Grunt. Vydal Obecní dům v Brně v roce 2010 ve spolupráci s Muzeem města Brna, 106 stran.
Ke Gruntovým pracím z poloviny 20. let patří dodnes zčásti dochovaný portál módního salonu Emmy Javůrkové-Widhalmové Femina v České ulici v Brně
O autorovi| ZDENĚK LUKEŠ historik a architekt
