LN Překvapila vás zpráva, že „bílý“ Jihoafričan Huntley získal v Kanadě status uprchlíka?
Vůbec ne. Naopak si myslím, že bylo jen otázkou času, kdy k něčemu podobnému dojde. Situace v JAR je v posledních letech velmi vyhrocená, obyvatelé s bílou pletí odtud doslova prchají.
* LN Čemu to přičítáte? Jak jste vy osobně vnímal problémy spojené s rasismem v době, kdy jste v zemi žil?
- Víte, apartheid byl většinou odsuzován, ale pravdou prostě je, že v té době býval v zemi pořádek. Cítili jsme se tam bezpečně. Vzpomínám si, že zpočátku, tzn. v letech 1992 i 93, mohl jít například člověk klidně spát a nechat všechny dveře do domu otevřené. To bylo později nemyslitelné. Teď žijí lidé stále ve strachu, že je někdo přepadne, vykrade nebo i zabije. Už v roce 1997 bylo běžné mít doma v rodině alespoň jednu zbraň. Zabedněná okna, domovní alarmy a hlídací psi se stali samozřejmostí. Když chce dnes člověk vyjít na ulici, musí počítat s tím, že ho někdo přepadne a přinejmenším mu ukradne hodinky.
* LN Vy sám jste měl osobní zkušenost s násilím spojeným s rasismem?
- Alespoň pětkrát jsem se s ozbrojenou skupinou setkal určitě. Můj nejhorší zážitek byl, když se pět ozbrojených lidí ve dvě hodiny v noci vloupalo do našeho domu. Dostali se do garáže a chtěli odjet naším autem, a tak jsme se je pokusili zastavit - zbraň jsme doma samozřejmě museli mít také. Při přestřelce byli někteří zasaženi do nohou a ostatní utekli. Když pak přijela policie, zatkla dokonce jednoho člena naší rodiny a za střelbu ho několik měsíců držela ve vazbě. V té době přitom zákon umožňoval bránění vlastního majetku střelnou zbraní. Těžko se to vysvětluje - aby člověk nevypadal sám jako násilník - ale jinak se tam už žít nedalo. Mohli nás také zabít.
* LN Setkala se vaše rodina ze strany černošského obyvatelstva i s projevy rasové diskriminace ve společnosti?
- Ano. Velkou roli v tom hraje například nedávno schválený zákon, který upřednostňuje zájemce s černou pletí na trhu práce. Moje matka tak například po dlouhou dobu nemohla sehnat zaměstnání, ačkoliv nabízené pozice odpovídaly její kvalifikaci. Práci nakonec získala až po dvou a půl letech marného hledání v zubní ordinaci.
* LN Myslíte u lékaře s bílou pletí?
- Jistě. Jakkoliv to zní nelibě, zubaři a zdravotníci vůbec jsou do jisté míry od rasových útoků uchráněni. Je to logické - je jich zapotřebí.
* LN Vy jste se přestěhoval do České republiky, abyste tu studoval, ale část Vaší rodiny zůstává v JAR dodnes. Jak dnešní společenskou situaci vnímají?
- Jako velmi vyhrocenou. Žijí denně ve strachu. Rodiče se bojí vůbec pustit děti, aby šly pěšky do školy. Nerad bych, aby to znělo, jako že jsem rasista, ale jsou to fakta: bílá rodina dnes v JAR například bezpodmínečně potřebuje auto. Nejen jako dopravní prostředek, ale v podstatě i jako obranný štít. Jen tak na ulici se prostě vyjít nedá. JAR je, myslím, na prvním místě v žebříčku světové kriminality. Vůbec se nedivím, že většina našich jihoafrických známých odtamtud utekla.
* LN Kam se odstěhovali?
- Většinou utíkali do Ameriky nebo na Nový Zéland.
* LNV aktuálním případu Jihoafričana uprchlého do Kanady shledal tamní Úřad pro uprchlíky, že v útocích a přepadeních nešlo o kriminalitu jako takovou, ale že byla rasově motivovaná. Máte na dění v JAR stejný pohled?
- Ano. Černošské obyvatelstvo zřejmě využívá politické převahy v zemi a domnívám se, že jak schvalování diskriminačních zákonů, tak pouliční kriminalita jsou motivovány jakousi snahou pomstít se bělošským obyvatelům za to, jak se chovali v minulosti.
