Určitě to znáte. Rádi byste něco udělali, ale jste na veřejnosti, takže nemůžete, leda za neúměrnou cenu divadýlka pro okolí, tak radši děláte, že nic. Třeba když vás v autobuse utiskuje opilec z vedlejšího sedadla a vy musíte předstírat, že vás zajímá něco za oknem. Nebo do vás někdo hustí a vy se tváříte, že posloucháte. Navíc tušíte, že předstíranost vašeho zájmu je poznat, a tak se spirála vaší nervozity pěkně roztáčí.
Něco podobného mě potkalo o štědrovečerní noci: sedím ve spoji městské dopravy a z hlavy přede mnou visí bílá bambule na té rudé čepici s bílým lemováním, kterou si o Vánocích nasazuje na hlavu čím dál víc lidí. Bambule se mi houpe před očima, jak se hlava natáčí nebo vůz brzdí nebo odbočuje. Nevyhnutelný pohled na to hadrové kyvadlo je k vzteku. Co víc, bambule na mě útočí, uhýbám její nepravidelné amplitudě, jako by mi nos ohrožovala neodbytná vosa. Mám chuť za čepici zatáhnout, strhnout ji z té hlavy, vyhodit ji z okna, tu otřesnou rudou čepici, tu esenci zblblosti vánočního davu.
Snažím se uhýbat i myšlenkami, ale dostávám se nanejvýš k jiným atributům vánočního času. Vzpomínám si, že americký spisovatel John Updike o nich už před dvaceti lety vydal knížečku s názvem The Twelve Terrors of Christmas a já jsem asi před deseti napsal fejeton, který jsem se vydat nepokoušel. Jmenoval se „Založil bych klub“ a pojednával o tom, že není jediného člověka, s nímž bych mohl založit klub. Připadal jsem si totiž v celém národě ojedinělý, ale byla to ojedinělost velmi neradostná a hledal jsem spřízněnou duši, abych v tom nebyl sám – nikdy jsem totiž neviděl celou „sovětskou filmovou pohádku“ Mrazík. Několikrát různé pasáže, ale déle jsem to nevydržel. Často jsem z toho díla slyšel v bujarých společnostech citáty, jejichž směšnost mi unikala, ale v úplnosti jsem se to nepřinutil zhlédnout. Ale tomu jsem rád. Z čeho mě mrazí, je skutečnost, že neznám nikoho, kdo by na tom byl stejně.
Rudý pytlík s bambulí mi mezitím dál tahá za oči jako televize v hospodě. Vypadni už, vystupuj, obořuji se v duchu na tu hlavu. A když je moje prosba vyslyšena a hlava vstává, vidím, že tvář pod čepicí vypadá vzdělaně, není ožralá, není to dítě. Maje sám dost úchylek a zvrhlostí, pochopím téměř vše, ale jak si může někdo příčetný dát na hlavu takovou čepici, nepochopím. Jenže zjevně nechápu ani všeobecnou oblibu Mrazíka. Snad bych i napsal, že v ní vidím obraz vánoční celostádnosti. Ale jak můžu, když vím, že Mrazík se líbí i velmi rozumným, pozoruhodným a vynikajícím lidem? Chyba musí být ve mně.
A přece mi nikdo nevezme, že ten film je horor, nikoli humor, nelidský jako všechno sovětské a neschopný nadsázky, jak to mají Rusové s Američany společné. Byť jsem ho neviděl celý. Dnes bych už možná klub založit mohl, ta mánie asi vyprchává. Ale pro změnu si všímám, že o letošních Vánocích má zase víc lidí než loni na hlavě rudobílou čepici.
A tak mě nakonec napadá, že součet Mrazíků a čepic je konstantní. Jen dochází k pozvolnému překladu vyjadřovacích prostředků lidové kultury ze sovětského do severoamerického jazyka. Jednoho bude ubývat, druhého přibývat. Počítám, že za deset let bude z Mrazíka citováno sporadicky, zato rudé čepice s bambulí nasadí polovina národa. Leda by se nějakému vlivnějšímu kolegovi překladateli podařilo přeložit Vánoce do letního období. Jako to mají třeba v Argentině.
***
A tak mě nakonec napadá, že součet Mrazíků a čepic je konstantní
O autorovi| Jan Mattuš, překladatel
