V lednu a únoru uvedla média několik odlišných informací o nových či spíše ještě nekontaktovaných indiánských kmenech v Amazonii. Čtenáři se mohli cítit mystifikováni, neboť náhle se objevilo několik názvů etnik, a proto došlo i k řadě různých interpretací a názorů. Včetně takového, že vše je pouhý výmysl militantních environmentalistů, aby touto cestou zabránili kácení amazonských pralesů. Rád bych se pokusil o souhrnný názor, demystifikaci a vysvětlení situace v těchto oblastech Amazonie.
Objevy jako adrenalin Objevování nových etnik je pro většinu obyvatel rozvinutých zemí příjemnou atrakcí a ještě příjemnější změnou oproti pravidelným zprávám o krachu finančních trhů, krizích, utahování opasků, zvyšování DPH, případně zdravotnických a důchodových reformách. Je to totiž něco, co se nás přímo netyká, a navíc je plné adrenalinu, o čem je příjemné poslouchat v bačkorách na gauči a s vychlazeným lahváčem po ruce.
Jak jsem již mnohokrát prohlásil, nemám tyto zprávy moc rád, protože si dovedu živě představit, co to pro objevené kmeny může znamenat. Po každém objevu nastává období pronikání naší bílé technické materialistické civilizace a předávaní našich výdobytků, aby se i oni poučili a vstoupili do náruče našeho světa s naší demokracií a vizí způsobu života plného bojů o peníze a snahy žít lépe a radostněji.
Tomu my říkáme pomoc a vůbec nám nevadí, že jejich hodnoty a názory na existenci jsou diametrálně jiné. Pro nás jsou tito obyvatelé polonazí chudáci někde v zapadlých končinách Země, kteří denně bojují o holé přežití. Je to pro nás až směšné, jak se musí za svým žvancem pachtit tvrdým a pro nás nepřátelským pralesem právě někde v Amazonii. Pro nás je to zelené peklo, pro ně je to ale ráj. My si prostě raději zajdeme do sámošky nebo hospody a máme zase plná břicha. Faktem je, že tito indiáni máji plná břicha málokdy. Ostatně jejich filozofie, pro někoho něco nepředstavitelného, že i oni mají nějakou filozofii, jim zabraňuje mít plná břicha. Chamtivost a obžerství je u nich velký přestupek a i podle křesťanské věrouky jsou to velké hříchy, ale koho to už dnes u nás zajímá?
Nuže další indiánské kmeny na světě? Světe, div se. Žily si bez nás sice bídně, ale v pohodě a štěstí možná několik tisíc let. V jakém případe si to můžeme říct o civilizacích našeho starého světa? I ta tisíciletá říše nacistů skončila po pár letech.
Brazilská vláda prostřednictvím nevládní organizace Survival International (SI) nechala počátkem tohoto roku zveřejnit fotografie neznámé indiánské skupiny o počtu asi 50 až 100 členů proto, aby svět věděl o jejich existenci a mohl zabránit jejich zničení. Na záběrech jsou vidět poměrně dobře živení, zdraví a spokojení lidé. Mají i kovové mačety, nože a nádoby, takže nejsou zcela bez kontaktu s námi.
Jejich vzezření je velmi podobné těm, kteří byli nafotografováni v květnu roku 2008 také v této oblasti, pouze nejsou tak bojovní. Odkud se tak náhle vynořili? Docela přijímám hypotézu, že může jít o potomky indiánů, kteří přežili hrůzy kaučukové horečky z konce 18. a začátku 19. století se všemi masakry, genocidou a nemocemi. Utekli ze strachu z bělochů a uchýlili se do hlubin pralesa. A nyní opětovně vystrašeni dalšími „dobyvateli“ přírodních zdrojů Amazonie, dřevorubci z Peru, utekli na brazilskou stranu. Nelegální dřevorubci však také mohou přejít hranice a tyto indiány hladce vyhubit, aby získali „čistý“ prostor panenského lesa.
SI se už údajně spojila s peruánským prezidentem Alanem Garcíou, aby proti nelegálním partám dřevorubců tvrdě zakročil. Bohužel kšeft je kšeft. O zákazu nelegální těžby dřeva, podobně jako zlata a diamantů, se hovoří a jedná desítky let. Amazonie se zatím v klidu dál drancuje a ničí se nejen životní prostředí indiánů, ale i jejich životy. Podobně nevidím příliš růžovou budoucnost nově objevených indiánů. Možná budou mít štěstí, když si svět a místní autority uvědomí jejich hodnotu a ochrání jejich práva na vlastní existenci a vlastní pravdu. Prozatím většina z nich končí někde ve slumech. Nicméně odpověď od Alana Garcíi zatím žádná.
Je velmi pravděpodobné, že i na brazilskovenezuelském pomezí obývaném velkou skupinou Yanomamo se mohou nacházet dosud neznámá etnika. Domnívám se, že by mohli být příbuzní Yanomamů, některých jejich klanů či rodů, které mezi sebou často bojovaly i stále bojují. Ne o území, ale o ženy jako důležitý zdroj pro rozmnožování, a tedy přežiti.
Tito Yanomamové nemají přílišný zájem o styk s bělochy, a právě proto patří k těm nejpůvodnějším dosud existujícím kulturám na světě. Jen občas scházejí do nižších poloh a vyhledávají nedostatkové produkty, především sůl. Když jsem naposledy hovořil s náčelníkem jejich asi největší osady Demini Davim Kopenahuou, vyprávěl mi o jejich problémech se zlatokopy, ale i o jejich zvycích, které lákají naši fantazii a obrazotvornost.
Je to především jejich endokanibalismus, pojídání vlastních příbuzných, když zemřou. Náš svět, kdyby se inkorporovali, by jim to logicky asi dlouho netrpěl. A přesto tento zvyk nejvíce odpovídá našim teoriím o nekonečnosti života a jeho neustálé proměně, o dialektice. Přece právě tím, že sníme své drahé, jim zajistíme pokračovaní v nás samých. Místo toho, aby je v hrobech žrali červi nebo abychom je spálili a popel rozsypali kamkoliv. Kde je nějaká úcta k našim předkům, rodičům a prarodičům? To vše se od nich můžeme naučit.
A právě tací jsou asi i lidé z nově objeveného kmene Moxateteu v okolí Parku Yanomamo, o kterých také informovala SI v průběhu února. Nemám žádný důvod, abych Survival International nedůvěřoval, že by tohoto zveřejnění nějakým způsobem zneužili, třeba pro cíle militantních ekologistů. Znám SI již pěknou řádku let a nikdy jsem nepocítil nějaký skrytý záměr. Park Yanomamo byl založen právě díky úsilí jejich a brazilských antropologů v roce 1992. Právě sem již od osmdesátých let minulého století proudí tisíce dobrodruhů, zlatokopů a hledačů diamantů, „garimpeiros“. Nejenže ničí přírodu rtutí nutnou k vymývání zlata, ale vůbec se nestydí „čistit“ prostor vraždami. Masová vražda šestnácti Yanomamů v roce 1993 v Haxime je důkazem, že se nic moc nezměnilo.
„Divoši“ od nás nic nepotřebují Davi Kopenahua byl již v době našeho seznámení v roce 1989 známý bojovník za práva indiánů a Amazonie a v roce 1988 byl i odměněn cenou Global 500. Pozval mě tehdy k sobě do Demini, ale před cílem mě zahnali „garimpeiros“. Novináři a antropologové nejsou vítáni, mohou být svědky jejich zločinů. Davi Kopenahua se mezitím stal mluvčím všech Yanomamů a šéfem yanomamské Asociace Hutukara. Při objevení Moxateteů prohlásil: „Naše i jejich země musí byt respektována, je to naše dědictví, které nás chrání. Naše oblast, kde žijeme, lovíme, rybaříme, musí být chráněna, a proto je důležité zveřejnění existence dalšího kmene Moxateteu, aby celý svět věděl, že tu vedle nás je, že i on musí být autoritami Brazílie respektován s jejich právy tam žít.“
José Carlos Meirelles z Národní nadace na ochranu indiánů prohlásil, že zcela logicky na ploše 9,6 milionu hektarů Parku Yanomamo a jeho okolí se stále nachází řada bílých míst, kde mohou žít další nekontaktované kmeny. Také on předpokládá, že Moxateteuové zřejmě patří k jazykové rodině Yanomamo, což v jejich řeči znamená „lidé“. Tato skupina se dosud skládá ze čtyř etnik: Yanomamé a Yanomami či Waika žijící v Brazílii a Sanema a Yanam z Venezuely. Tyto skupiny jsou známé již po několik desetiletí a proběhla zde celá řada seriózních výzkumů, především italskými salesiány, tamějšími misionáři. K všeobecnému zmatení však přispívají i různá naše označení jako Waika, Samatari, Xirina atp. Avšak sami se denominují podle svých klanů a rodů, kde žijí. Nicméně ani SI, ani Park Yanomamo, ani další zveřejňování zpráv o vraždách nezastavily řádění „garimpeiros“.
SI také potvrdila mé přesvědčení, že tito indiáni žijící dosud po vzoru svých předků, jakož i další členové údajně ještě asi stovky nekontaktovaných kmenů v Jižní Americe, žádnou naši pomoc nepotřebují. Jediné, co pro ně můžeme udělat, je nedovolit s námi žádný kontakt. Tak jak to nedávno vyhlásila brazilská vláda: zákon nulového kontaktu. Jde jen o to, kdo tento zákon či spíše experiment bude kontrolovat. Zlato je mocná čarodějka po celou dobu lidské historie. Bohužel.
O autorovi| MNISLAV ZELENÝ - ATAPANA, Autor je etnograf a cestovatel. Během studijních pobytů v Jižní Americe jej adoptovala indiánská rodina Yawalapitiů, od níž přijal jméno Atapana
