Mladý irský běžec Ciaran Fitzpatrick tušil, že dělá něco špatně, ale nevěděl co. Už rok nemohl pořádně trénovat, měl opakovaná zranění – lýtka, záda, znovu lýtka. Nakonec poslal do Keni, kde žije Australan Rob Higley, mail se záhlavím Potřebuju naučit běhat!. Podobných emailů od běžců, kteří opakovaně trpí na zranění, chodí tomuhle Australanovi desítky. „První lekce: choď všude bosky. Až tě z toho nebudou bolet šlapky a budeš moct chodit naboso v lese, po štěrku i po kamenech, ozvi se,“ zní jeho stále stejná odpověď.
„Chůze naboso je umění a ti, kteří chodí bosky celý život, vnímají její nuance,“ říká Higley, který sám chodí bez bot od doby, kdy se do Keni před několika lety přestěhoval. Měl naučit místní běžce, jak lépe využít svého přirozeného atletického talentu. Dnes přiznává, že se toho víc naučil on od nich. „Na světě není lepší místo, které by mi umožnilo dělat, co dělám,“ říká. „Tady je tolik talentu, tolik promarněného talentu.“
Po osmi týdnech bez bot dorazil Fitzpatrick do Itenu, keňské vesnice, která je Mekkou vytrvalostních běžců. Myslel si, že už mu to naboso docela jde. Místní mu ale řekli, že chodí, jako kdyby měl „strach ze země“.
Na první pohled je Iten podobný ostatním keňským vesnicím. Jenže když tu strávíte pár hodin, narazíte na věci, které už tak obyčejné nejsou. Začnete mít zvláštní pocit, že snad každý druhý člověk tady vyhrál buď olympiádu, nebo aspoň nějaký známý atletický závod. Nebo má někoho takového v rodině.
Ken Kilonzo, který vede High Altitude Training Center v Itenu, odhaduje, že v okolí žije asi 600 elitních běžců. Kromě toho sem jezdí trénovat atleti z celého světa. Afrika je plná bělochů, kteří se místním obyvatelům snaží nějak pomoci, v Itenu je to ale naopak. Sem jezdí běloši prosit černochy, aby je naučili to, v čem jsou dobří oni. Chtějí naučit běhat.
Iten leží kousek nad rovníkem v západní Keni, v nadmořské výšce 2400 metrů, v pohoří zvané Rift Valley (Velká příkopová propadlina), které se táhne až do Etiopie a vesničky na jeho úpatí z nějakého důvodu produkují nejlepší běžce světa na střední a dlouhé vzdálenosti. Místní rádi podotýkají, že oblast Rift Valley je kolébkou lidstva, že právě zde byly nalezeny stopy lidského života staré miliony let. Jinak řečeno že právě v těchto místech se naučil člověk chodit vzpřímeně a běhat lépe a vytrvaleji než zvířata, která lovil.
Místní vtipkují, že tady dokáže každý stařík zaběhnout maraton za dvě hodiny a patnáct minut. V jiných zemích by z něj možná byl národní šampion, ale běžet o jedenáct minut pomaleji, než je světový rekord, je v Itenu spíš potupa.
„Musíš to uběhnout za míň než 2:10,“ říká mi Edwin Letting (34), který zrovna trénuje na maraton v keňském Kisumu, aby ze svého loňského osobního rekordu 2:13 srazil ještě tři minuty. Pro místní běžce představuje nedaleký kisumský maraton příležitost, aby si jich někdo všiml, nejlépe agent nebo aspoň někdo, kdo by jim mohl zařídit placený závod v zahraničí. Kisum není nějak mezinárodně vyhlášený závod, ale díky velké koncentraci surového talentu je rájem pro zahraniční agenty a skauty.
„Teprve s časem 2:10 můžeš získat trenéra. A pak je všechno lehké,“ tvrdí Letting. Když byl mladší, chtěl studovat práva, ale pak došel k závěru, že běháním uživí rodinu snadněji. Jenže teď, čím je starší, tím míň je o tom přesvědčen. Naději mu dává, že maraton se všeobecně bere jako „důchodová disciplína“ pro starší běžce a že dobrým maratoncem může být klidně ještě deset let.
Stejné plány tu má spousta lidí. Od té doby, co se rozkřiklo, že běháním se dají lehko vydělat peníze, trénuje čím dál víc mladých mužů a roste konkurence. Ale počet mezinárodních závodů se nezvyšuje, a protože v běhu není tolik peněz jako v jiných sportech, nezvyšují se ani ceny pro vítěze. Naopak, kvůli ekonomické krizi je těžší zaplatit trenéry a sehnat sponzorské dary a placené pozvánky na závody.
Podobně jako tisíce jiných Keňanů s vidinou snadného výdělku zkouší štěstí v maratonovém jackpotu i běžec z nedaleké vesnice Eliud Kiptanui. Loni v prosinci vyhrál kisumský maraton časem 2:12 a díky prvnímu místu si ho vyhlídl agent Volker Wagner. Obstaral mu pozvání na vídeňský maraton, jenže kvůli výbuchu sopky na Islandu Kiptanui do Vídně nedoletěl. Musel se spokojit s méně prestižním maratonem v Praze, který mu podle Wagnera sice nenabídl kompenzaci ubytování, jídla nebo cesty, na vítěze tu ovšem čekalo 75 000 eur.
Pražský maraton má sice reputaci „pomalé trati“ – kvůli dlažebním kostkám –, ale Wagner se rozhodl, že to risknou, a sehnal peníze na cestu. Kiptanui Prahu nejenže minulý rok vyhrál, ale zdolal i pražský rekord v nečekaně výborném čase 2:05:39, čímž se zařadil mezi dvacet nejrychlejších maratonců světa. (Český rekord drží Karel David časem 2:11:57 z roku 1993.)
Kiptanuiovi bylo přitom pouhých dvacet let a maraton si chtěl jen vyzkoušet. Stal se tak dalším z nekonečné série těch „neznámých keňských běžců“, kteří přijíždějí na mezinárodní závody a otravují místní tím, že vyhrají všechny medaile, přestože o nich nikdy nikdo neslyšel. Za šestnáct let pražský maraton třináctkrát vyhrál běžec keňského původu, zbylí tři vítězové pocházeli z Etiopie, Tanzanie a Angoly. Jejich příběhy zní většinou podobně pohádkově jako ten Kiptanuiův: chlapík, který musel ukončit studium v šestnácti, protože jeho rodina byla příliš chudá, zkusil doma v Keni v roce 2008 běh na patnáct kilometrů a skončil devátý. Orok později se rozhodl běžet maraton a nejenže vyhrál, ale porazil i všechny, kteří na něj dlouhá léta trénovali pod vedením nejlepších trenérů a s nejlepším vybavením.
Odborníci se již dlouho dohadují, proč jsou Keňané tak dobří běžci. Někteří říkají, že to způsobuje vysoká nadmořská výška, ve které vyrůstají a trénují, mají tak vyšší kapacitu plic. Jiní tvrdí, že je to fyzickými dispozicemi lidí z kmene Kalendžinů, ze kterého je běžců nejvíce – mají dlouhé štíhlé nohy a krátká torza. Další teorie tvrdí, že je to jednoduchou africkou stravou. Jiná se přiklání k tomu, že je vše způsobeno výchovou a tvrdým tréninkem. Čím dál víc studií ale dnes poukazuje i na to, že lidé, kteří se naučí běhat bosí, mají přirozenější styl běhu, kterému se žádné běžecké boty nevyrovnají.
Když Higley – jenž smysl svého života definuje jako „hledání dokonalého způsobu běhu“ – přijel v roce 1991 poprvé do Keni, připadal si jako dítě v cukrárně. Tady běhali všichni. Krásně a přirozeně, jako antilopy, se vzpřímenými těly. Nedopadali na paty, ale na špičky a zakopávali vysoko, skoro k zadku. Běhali bez všech těch špatných návyků běžců ze západu, kteří si podle Higleyho zkazili styl technicky dokonalými běžeckými botami. Podle něj mají Keňané dobrou běžeckou techniku právě proto, že se bosí naučili už chodit a „nebojí se země“. A i když pak v dospělosti nosí běžecké boty, naučený styl nezapomenou.
Higley není jediný, kdo v posledních letech začal veřejně zpochybňovat motivy sportovních firem, jež od sedmdesátých let zaplavují trh čím dál modernějšími podrážkami a učí zákazníky, že dobré boty jsou klíčem k dobrému běhu. V knize Born to Run (Stvořen k běhu), bestselleru roku 2009, americký autor Christopher McDougall tvrdí, že od roku 1972, kdy přišly na trh první odpružené atletické boty, se zvýšil počet zraněných běžců a běžeckému světu paradoxně začali dominovat „bosí Afričané“. Profesor biologické antropologie z Harvardovy univerzity Daniel Lieberman záhy potvrdil, že současná epidemie běžeckých zranění paradoxně souvisí se stále vyspělejší technologií běžeckých bot. Lidé získali pocit, že když mají pod patou dvoucentimetrovou gumu, ochrání je před nárazy. McDougall ve své knize říká, že je to podobné jako myslet si, že když dám přes vajíčko vrstvu molitanu a pak na něj skočím, nerozbije se.
Tým čtyř keňských běžců, které Rob Higley připravuje pro běh na 800 metrů, což je na rozdíl od maratonu disciplína, která ještě není zcela obsazena Afričany, užívá při tréningu prvky jógy, pilates a posilování s činkami. Trénink „bosky“ střídá s tréninkem v běžeckých botách s co nejmenším odpružením. Svůj tým posbíral na itenském atletickém stadionu Kameriny, kam chodí trénovat všichni běžci z okolí. Jedním z nich je i Timothy Limo, momentálně nejnadějnější člen týmu a majitel možná nejdelších nohou v Rift Valley. Protože má hodně tmavou pleť, přezdívají mu Sudi (Súdánec).
Když ho Rob viděl poprvé před dvěma lety běhat, byl nadšený. „Byl sice vyzáblý, při 185 centimetrech vážil jen 62 kilogramů, rok předtím totiž málem umřel na tyfus, ale bylo vidět, že má obrovský potenciál.“ Dnes už Limo váží 66 kilo a v posledním roce se mu podařilo prosadit se na několika závodech v Evropě. Minulý rok v únoru se dostal na atletické závody v Rakousku, Belgii a v Praze, kde vyhrál osmistovku v čase 1:49:41. Odměna 120 eur mu zaplatila zhruba desetinu cestovních výdajů. Zbytek mu uhradil Higley, který vybral peníze od drobných sponzorů. Není to špatná bilance, i když je Limovi už 23 nebo 24, což nikdo přesně neví, protože v Keni nejsou rodné listy běžné a běžci si sami často ubírají léta, aby byli pro trenéry zajímavější.
Při cestě do Evropy zadrželi Lima v Mnichově na letišti. „Byl jsem tam jediný černoch a oni chtěli vědět, proč jsem přijel. Pustili mě, až když si promluvili s mým agentem. Mysleli si, že chci v Evropě zůstat navždy. Asi zapomněli, že jsem Afričan a že se mi v Africe líbí víc než ve studené Evropě,“ vypravuje mi Limo. „Většina lidí v Keni je chudá, ale jsou šťastní a radují se ze života. V Evropě jsou lidé bohatí, ale pořád jsou vystresovaní, i když mají všechno. Tomu nerozumím.“
Problémy s vízy a penězi zdaleka nejsou jedinou obtíží při trénování Keňanů. Díky velké konkurenci si spousta atletů myslí, že musí stále trénovat a udržovat se permanentně ve špičkové kondici. Co kdyby náhodou někdo zavolal a chtěl, aby ihned přijeli na závod? Jenže tím se ničí. A protože Keňané jsou v podstatě oportunisté jako většina chudých Afričanů, pro které je takový přístup naučeným způsobem přežití, vždycky hrozí nebezpečí, že budete někoho dva roky trénovat, investovat do něj – a pak vám ho vyfoukne někdo jiný, kdo mu nabídne, s nadsázkou, o deset korun víc.
Občas to nabývá absurdních rozměrů. Někteří běžci se nechali přes noc přetáhnout do cyklistického týmu, který tu založil jistý Nicholas Leong ze Singapuru. Tvrdí, že když jsou Keňané tak dobří běžci, budou z nich stejně dobří cyklisté.
„Jejich problémem není nedostatek talentu, ale nedostatek ambicí,“ říká Leong, který sní o tom, že se svým africkým týmem brzy prorazí na Tour de France. „Jakmile totiž vydělají trochu peněz, přestanou trénovat. V závodění pak nevidí smysl.“
