Negativní recenze Romana Sikory na Beckettovo Čekání na Godota v režii Michala Dočekala (LN 19. 1.) vyvolala řadu reakcí. Přinášíme další a zároveň stanovisko autora. Polemiku tímto LN uzavírají.
Nejprve tedy k Sikorově textu: po jeho dočtení jsem se mimoděk podíval na záhlaví Lidových novin – skoro jsem očekával, že tam uvidím datum 1979, a ne 2010. Přesně takový druh a styl jazyka, jaký Sikora používá, si schovávali recenzenti komunistických novin pro ideově podezřelá, morálně pochybná a socialismu se příčící díla. Fráze jako „takzvaný herecký koncert dvou bavičů“, „herecká žumpa“, „bezuzdná herecká exhibice“, které mají nulovou výpovědní hodnotu a jejichž jediným úkolem je vyvolat ve čtenáři pocit neurčitého odporu a pohrdání. Autor se podivuje nad tím, že se David Prachař „na jedné straně pitvoří v nevalné parodii na prostatického důchodce a vzápětí zas čiperně poskakuje, jako by zčistajasna o dvacet třicet let omládl“, nebo že David Matásek „přichází na jeviště opíraje se ztěžka o berli a jak po chvíli skotačí bez ní a jen občas si vzpomene, že vlastně napadá na jednu nohu, a pak už ne, a pak třeba možná zas jo“. Tady už nejde o názor na inscenaci, ale o nepochopení textu jako takového. Nechápe snad dramatik Sikora že hra, hraní si, je klíčovým motivem Beckettova textu? Že sranda, s níž ten čas tak pěkně ubíhá, je poslední, co zbylo? Že ječí hrůzou, když se přestanou pitvořit a hrát si, protože právě hra na něco, na cokoliv je jedinou věcí, která zabraňuje, aby se křehká slupička okolo zbytků jejich lidství rozplynula? Roman Sikora si také stěžuje na hloupé gagy a obecenstvo, které se jim chechtá. Na premiérovém představení, které pan Sikora navštívil, byla řada špičkových divadelníků. Ale není nic platno – neúprosný kritik sedí v zachmuřeném osamění na svém trůnu a tupci pod ním hýkají smíchem.
Ještě pozoruhodnější než recenze jsou důvody jejího uveřejnění. Z rozhovoru, který pan Sikora poskytl před lety týdeníku Reflex, je patrné, že k pražské divadelní scéně nechová přílišné sympatie – pražští divadelníci podle něj žijí „ve slonovinové věži, v dotované virtuální realitě“, jsou „odtrženi od reality“. Celkové vyznění rozhovoru je přibližně takové, že pan Sikora je něco na způsob lidového hrdiny, divadelního Jánošíka, osamělého střelce, který ve skrytu píše světu navzdory. Co přesně vedlo kulturní rubriku LN, aby vyslala muže zatíženého takovým komplexem přímo do samotného doupěte bestie? Nemají se věci náhodou tak, že tam byl pan Sikora spíše vyslán splnit úkol než psát recenzi? Ne vědomě ovšem, jen se prostě s podobným výsledkem dopředu tak trochu počítalo? Bylo by zajímavé sledovat, jak by asi recenze vypadala, kdyby se podobná inscenace hrála třeba ve sklepním divadle nebo nedej bože v Brně. Národní divadlo si nad jeviště napsalo „Národ sobě“ a nepěkně na to doplácí. Pro čerstvého absolventa režie bude vždy zkostnatělé, pro návštěvnici v letech bude každý pokus o alternativu svatokrádeží. Přesto otevřelo nový divadelní prostor, kde se bude „zlobit“. Jako první šel s kůží na trh šéf. Zda úspěšně, či ne, nechť rozhodne každý sám. Lidové noviny však zareagovaly, jak je v Čechách zvykem – nikoliv kritikou, ať pozitivní či negativní, ale políčkem do tváře. Novináři rozhodli, že je třeba blbce z Kapličky zchladit. (Redakčně zkráceno)
