Bohumínské usnesení.
Dokument, kterým si ČSSD zakázala spolupráci s komunisty. Když se sociální demokracii hodí, je platné.
V opačném případě je „vyčpělé“.
PRAHA Když se v roce 1993 pokoušel předseda socialistů Miloš Zeman zaujmout voliče, nezbylo mu než tvrdě kritizovat vládnoucí pravici. Pokud ale chtěl Zeman v zemi rehabilitovat levici, musel se chtě nechtě důrazně vymezit i proti KSČM, kterou lidé v porevolučních letech mnohem výrazněji než dnes vnímali coby přímého pokračovatele předlistopadové KSČ.
Nejvýraznějším gestem v tomto směru bylo přijetí usnesení na sjezdu v Bohumíně na jaře 1995, kterým sociální demokracie „vylučuje politickou spolupráci se SPR-RSČ, SČK, MNS, KSČM, LB a SDL“.
Sám Zeman později paradoxně kritizoval svého nástupce Vladimíra Špidlu, že po vítězných volbách v roce 2002 dal přednost koalici s lidovci a Unií svobody, namísto aby vytvořil menšinovou vládu s podporou komunistů. Obě levicové strany přitom měly pohodlných 111 hlasů ve sněmovně.
Bohumínské usnesení tehdy Zeman bagatelizoval coby vyčpělé a tvrdil, že přizváním komunistů k moci by je ČSSD marginalizovala. Tak jako na začátku 80. let ve Francii Francois Mitterand.
Svým způsobem už ale byli sociální demokraté v pasti, do které se „uvrtali“ sami.
Dnes, kdy komunisté většině společnosti zdaleka nevadí tolik jako na počátku 90. let, ČSSD na bohumínské usnesení v podstatě „kašle“. Tedy přesně do chvíle, dokud KSČM socialisty nějakým způsobem nenaštve, a oni ho s velkou pompou mohou opět připomenout.
„Antikomunismus“ a „prokomunismus“ se za ta léta staly účinným prostředkem pro vnitrostranické boje uvnitř sociální demokracie. Zdaleka ne všichni její předáci jsou přitom v tomto smyslu konzistentní.
Příkladem na jedné straně budiž místopředseda Zdeněk Škromach, který o možnosti spolupráce s KSČM mluví už od doby, kdy dal Špidla přednost koaliční vládě a Zeman ho za to začal kritizovat zleva.
Na straně druhé je zaníceným antikomunistou místopředseda Milan Urban, který i dnes tvrdí, že by dal před takovým spojením přednost velké koalici.
Ostatní různě „přeskakují“. Za Špidlovy éry jeden z největších Zemanových protivníků Lubomír Zaorálek byl jedním z hlavních architektů koalice ČSSD s KSČM v Moravskoslezském kraji. Dokonce i někdejší hlavní „antikomunista“, první místopředseda Bohuslav Sobotka, není tak striktní. „Koaliční vládu s komunisty a ODS nevytvoříme, to mohu vyloučit. Zbývá menšinová vláda ČSSD tolerovaná jinými stranami včetně KSČM,“ řekl v roce 2009 MF Dnes.
Téměř se přitom zapomíná, že ač se sociální demokracie spojení s komunisty bojí, už nejméně dvakrát s nimi chtěla vládu vytvořit, usnesení neusnesení.
Poprvé, když si Paroubek po volbách 2006 myslel, že dohromady mají 101 hlasů, a oznámil to ve svém „slavném“ povolebním projevu. Podruhé vznik menšinové vlády s KDU-ČSL podporované komunisty už Paroubek osobně dojednával, vše krachlo jen kvůli odmítnutí plánu Miroslava Kalouska ze strany lidovců.
Ostatně v přímé koalici spolu ČSSD a KSČM spokojeně vládnou v Moravskoslezském a Karlovarském kraji, své menšinové krajské vlády socialisté o KSČM opírají ve Středočeském a Plzeňském kraji. A ve sněmovně jsou největšími spojenci už od dob Paroubkova nástupu do křesla premiéra.
