Vrchol americké televizní produkce je pro českou kulturu nedostižný.
Kdyby se tak jednou zadařilo, že by jí místní díla dorostla do výše kolen, mohli bychom si všichni gratulovat. Mezi lidmi určité generace (řekněme od pětatřiceti výš) a určitého postavení (řekněme předpokládajícího trochu vyvinutější schopnost myslet nebo alespoň talent dovedně zakrývat její absenci) se už dlouhé roky v konverzaci i psaném projevu předvádí jedna spolehlivá figura. Je-li třeba dát najevo intelektuální vyspělost, vysloví se člověk opovržlivě o amerických televizních seriálech.
Většinou to zabírá a je to taky docela pohodlné – jeden tak může potvrdit svůj status mudrce, aniž by projevil nějakou znalost, většinou postačuje demonstrativní neznalost. A člověk takovou poznámkou nemůže mířit vedle: potvrzuje přece téměř obecně (opět v generačním rámci) sdílený konsenzus. Nic přece nevyjadřuje stupiditu moderní doby lépe než americký televizní seriál. Triviální a nerealistické zápletky! Barvotiskové emoce! Kýčové obrazy! Stupidní dialogy! Fádní stereotypy!
Při všem respektu ke slasti, již takové pohoršování se v člověku může vybudit, jsou takové řeči projevem ignorance. Jistě, většina amerických seriálů je rutinní macha (podíl kousků opravdu skandálně pitomých je v zaoceánské produkci přece jenom menší než v případě, ehm, některých středoevropských zemí). Tak je to ale se vším: většina seriálů, filmů, knih, novinových článků za moc nestojí bez ohledu na zemi původu. Vrchol americké televizní produkce je ale pro soudobou českou audiovizuální kulturu meta prakticky nedostižná – o důvodech později. Kdyby se tak jednou zadařilo, že by jí místní díla dorostla alespoň do výše kolen, mohli bychom si všichni gratulovat.
Rozkvět televizního seriálu je za oceánem věc relativně nová, začala plus minus s tímhle stoletím. Důvodů pro to je víc. Například technologie – dnešní televizní přijímače mají výrazně lepší obraz, pro tvůrce televizních filmů a seriálů z toho ale vyplývá, že jejich díla by také měla lépe vypadat. Na zrnící černobílé obrazovce byl člověk rád, že vidí alespoň něco. Soudobý standard rozlišení nemilosrdně odhalí, že tím něčím je chlapík v legračním kostýmu, který v papundeklových kulisách vede boj na život a na smrt s krabicí od ledničky, na které je namalovaný dinosaurus. Technický pokrok zároveň změnil situaci na straně autorů – není problém točit v exteriérech, je dokonce možné používat triky, které na obrazovce působí dostatečně věrně, a nepřekročit přitom meze rychlé a levné televizní výroby.
Fragmentace osvobozuje Změnily se také podmínky na televizním trhu, prostředí se stalo fragmentárnější, a tím trochu poklesl tlak na to, aby se všechno líbilo všem. Je relativně (zdůrazňuji, relativně) snadnější prosadit do výroby látku, která bude pro nějaký segment publika nepřijatelná. Stereotyp sice stále vládne, jeho sevření už ale není železné. Hranice toho, co je pro mainstream přijatelné, se tím také stávají pohyblivější, pokud se látka, jež by dřív byla považovaná za krajně riskantní, na trhu prosadí, je už pak snazší přijít v budoucnu s něčím obdobným.
Výrazy jako „dříve nepřijatelný“ či „pobuřující“ asociují zvýšenou míru sexu a násilí, zpracovávání skandálních témat. I to je jistě součástí onoho posouvání hranic mainstreamu – námět o zklamaném a nemocném učiteli chemie, který na stará kolena zabezpečuje rodinu výrobou tvrdých drog, jako to dělá hrdina seriálu Breaking Bad, by v roce 1986 asi neprošel. Nejde ale jen o ně. Připouštět se začíná i originalita a komplexnost, netriviální a nestereotypní vedení postav, uzavírání dějových linií, vyhýbání se těm postupům a odpovědím, které jsou první na ráně. Hlavní postavy těch nejlepších sérií jsou velmi dobře napsané a někdy až fascinující figury, jež se pohybují ve světě zobrazeném způsobem, jenž má co říct i ke světu divákovu.
Rozkvět televizního seriálu je druhou stranou ne snad úpadku, ale stereotypizace hollywoodské a vůbec americké kinematografie, z níž jako kdyby se vytratila jedna dříve velice důležitá složka. Filmy jaksi střední kategorie, formálně třeba nevýbojné a k divákovi vstřícné, zároveň ale nepodceňující jeho inteligenci a schopnost empatie.
Doyen amerických recenzentů Roger Ebert před několika měsíci napsal na svůj blog rozčilenou filipiku proti puberťákům, kteří podle něj zničili Hollywood tím, že chodili do kina, a filmový průmysl svoji produkci přizpůsobil jejich vnímání a vkusu. Byl to dost nespravedlivý a ne zrovna pronikavý výpad – chudáci dospívající mají dost potíží sami se sebou – svým způsobem ale také pochopitelný. Stejný technologický pokrok, který umožnil prudké vylepšení vizuální stránky televize, nutí kina nabídnout něco víc než obrazovka, podívanou, která potřebuje právě filmové plátno. K tomu se přidalo znejištění filmového průmyslu internetovým pirátstvím, přizpůsobování filmů ideálu zprůměrovaného diváka už ne lokálního, ale globálního. Urputná potřeba sázet na jistotu, která vede k nekončící řadě dvojek a trojek a nekončící recyklaci látek natočených už dříve a lépe. Průmysl – paradoxně – v kinech lidem předkládá věci, jež inzeruje jako „nevídané“, zároveň je ale nechce znejišťovat něčím, co ještě neviděli. Výsledkem bývají stereotypní a předvídatelné zápletky, vyšperkované výbuchy ve všech představitelných odstínech oranžové a v pětikanálovém zvuku provedenou řachou. I filmy s „poselstvím“ se často omezují na to, aby pokud možno co nejpřehledněji a za doprovodu okázale znějících smyčců shrnuly to, co si předpokládané publikum už dávno myslí. Jistěže se najde docela hodně výjimek, mluvit o upadajícím standardu je ale, domnívám se, opodstatněné.
Impéruim, Štěstí, The Wire Dospělý člověk, jehož zájem o film je součástí obecného zájmu o svět a lidi v něm, hledá důvody pro návštěvu kina obtížně. Potřeba chodit po večerech mezi lidi se s věkem stává slabší, má dost práce – svalí se před bednu a je rád, že je rád. Jakkoliv může televize díky proudu slaboduchých reality shows působit jako to nejinfantilnější médium infantilní doby, pravděpodobnost, že v ní řečený dospělý divák pro sebe cosi najde, je docela velká. Práce pro televizi, dříve vnímaná jako vůči filmu podřadná, na níž se člověk jaksi vyučil, aby pak získal skutečnou slávu jinde, se stává zajímavou i pro autory, kteří té slávy už dosáhli. Seriál Impérium, ságu o životě v Atlantic City, centru hazardu na východním pobřeží, v době prohibice, produkoval Martin Scorsese, který natočil i pilotní díl, premiéra má být letos na podzim. Kritikou milovaný inovátor thrillerového žánru Michael Mann chystá sérii Štěstí z prostředí dostihového závodiště, v hlavních rolích budou Dustin Hoffman a Nick Nolte. Uznávaní autoři literárního krimi Dennis Lehane a George Pelecanos psali některé díly seriálu The Wire (víc níže), klasik krimi fikce Elmore Leonard je producentem v minulé sezoně premiérované série Justified.
Pokračování na straně 22
Dokončení ze strany 21
Seriály také vstupují do, řekněme, společenského diskurzu a docela jej obohacují. Teď například ve Státech běží čtvrtá sezona seriálu Blázniví chlapi (Mad Men), odehrává se v prostředí newyorského reklamního byznysu v šedesátých letech. Texty o něm napsalo nemálo intelektuálních veličin – konzervativců i pokrokářů či americkou terminologií řečeno liberálů. Ne kvůli výtvarné stylizaci, která se vyžívá ve stylizovaných rekonstrukcích dobového designu. Ale kvůli tomu, že to dílo velmi evokativně ukazuje dobu těsně před nástupem společenské revoluce konce 60. let, dobu, již jedni považují za nesmyslnými normami sešněrovaný pravěk a druzí za zlatou éru Ameriky, která byla rozvrácena zpovykanými a nezdrženlivými generacemi tzv. boomerů. Zastánci obou těch krajních pohledů v tom seriálu pro sebe cosi najdou. A jejich následné diskuse přinášejí jakousi hodnotu. Někdy stačí, když jsou lidé oslovováni inteligentně a bez předpojatosti (to neznamená absenci vlastního postoje), a v odpověď zaznějí zajímavé věci.
Zcela noví hrdinové Asi ten největší přínos televizní produkce ale spočívá v hrdinech, jež na obrazovku přinesla. Soudobý film je chudý na protagonisty, kteří by se mohli stát součástí obecného kulturního povědomí, byli by schopni současnost nějakým způsobem obsáhnout a zároveň ji přesáhnout. Mezi „obyvatelstvem“ televizních seriálů se ale pár takových typů najít dá. Don Draper z již míněných Bláznivých chlapů, k vraždění puzený policejní patolog Dexter Morgan – ne snad jako pozoruhodná postava o sobě, ale jako inteligentně sestavený (byť v zásadě nesmyslný) konstrukt, který ale cosi říká o hlubších fascinacích, způsobech jejich racionalizace i představách bytí „cool“ mezi dnešním diváctvem – dle ohlasu seriálu Dexter – asi rozšířených.
Zvláštní zmínku si podle mého soudu zaslouží tři hrdinové – mafián Tony Soprano z Rodiny Sopranových (The Sopranos), zkažený policista Sean Mackay z Policejního odznaku (The Shield) a město Baltimore, jak ho ukazuje ceněný seriál The Wire (pro jeho mnohovýznamový název se ještě nezavedla česká verze). Všechno jsou to protagonisté, mírně řečeno, rozporní. Soprano a Mackay jsou zločinci, vrazi, Baltimore je v The Wire ukázán jako město či komunita přímo exemplárně dysfunkční. Tvůrci všech těch sérií dokázali na půdorysu se suverenitou podaných napínavých příběhů dramatizovat otázku vztahu člověka a jeho prostředí – do jaké míry je jím určován a do jaké on určuje je. Soprano a Mackay jsou muži, kteří hledají jakousi rovnováhu. Oba to jsou zločinci, nechtějí ale být zločinci až příliš velcí – nejenom z důvodů sebezáchovy, ale snad i z jakéhosi přesvědčení, mají své hranice, přinejmenším si to o sobě myslí. Oddělují práci a rodinu v domnění, že je možné být v akci a doma někým jiným. Oba také tu svou laťku posunují dál a dál – vždycky si to dokážou nějak racionalizovat. Příběhy Tonyho Soprana (James Gandolfini) a Vica Mackeye (Michael Chiklis) jsou mimo jiné příběhy mužů, kteří prohráli vlastní duši ve střetu se světem, ale ještě víc se sebou samými. Odvyprávěny jsou ale tak, že si divák k těm někdy až hrůzně amorálním hrdinům dokáže najít vztah, cítit s nimi účast. Ta empatie a někdy i sympatie ale nejde na úkor morálky. Zločiny v Rodině Sopranových a Policejním odznaku nikdo neuhlazuje, nerelativizuje, nečiní zábavnými či fotogenickými, naopak. Tvůrci Sopranových Davidovi Chaseovi (vlastním jménem DeCesare) a autorovi Policejního odznaku Shawnovi Ryanovi se v příbězích těch vlastně velmi lidských a s pochopením podaných amorálních postav podařilo bez stopy kazatelství vytáhnout do popředí otázky morálky – té univerzální i té osobní. Udělat z nich integrální součást příběhů, napínavých, občas legračních, skoro vždy skvěle napsaných, v tomhle ohledu stojí Sopranovi asi o stupeň výš. Fungují navíc i jako sled epizod (zvlášť v Policejním odznaku je hodně tzv. případů týdne) i jako součásti story, která prostupuje seriál celý. Jsou zasazeny do velmi plasticky zachycených světů. New Jersey, kde působí na první pohled strejcovsky vyhlížející mafie, vždycky zastíněná New Yorkem, který je za řekou a kde i v té sféře organizovaného zločinu působí vlivnější machři. Chudinská čtvrť Los Angeles, kde dělicí čáry nemusejí vést jenom mezi černými a bílými, ale třeba i mezi Mexičany a Salvadorci, a kde se v krvavém zmatku Mackey snaží udržet jakýsi status quo – zločin ano, ale odsud potud – a přitom si také sám přijít na svoje.
Seriál The Wire jakéhosi nominálního hrdinu má – policistu Jima McNultyho (Dominic West), je to ale především vyprávění o fatálně selhávajícím společenství a neschopnosti či nedostatečnosti institucí, které posilují cyklus beznaděje bez ohledu na to, jaké úmysly mají ti, kdo v nich pracují. Je psán s detailní znalostí prostředí, jeho autoři David Simon a Ed Burns v Baltimoru pracovali, jeden jako novinář deníku Baltimore Sun, druhý jako policista a později učitel ve škole, kam docházely děti ze sociálně slabých rodin. Natáčelo se často na místech, kam „slušný člověk“ nechodí, ve vedlejších rolích se objevuje dost neherců. Zpočátku The Wire působí jako klasické policejní drama, postupně se ale rozrůstá do velké fresky, která ukazuje světy drogově závislých a pouličních prodavačů drog, mafiánů vyššího ranku, policistů od pochůzkáře po ředitele, odborářů, politiků, učitelů a jejich žáků a nakonec i lidí z médií. Ukazuje je jako vzájemně propojené a navzájem se ovlivňující, držící se v jakémsi institucionálním klinči, který neumožňuje policii být policií, škole školou... jenom ti dealeři jsou sami sebou. Rigidnost, korupce, ustrašenost a prostá pomýlenost na všech stranách vytvářejí nezadržitelně pracující mechanismus úpadku. Občas je možné mu vyrvat ze chřtánu nějaké to dílčí vítězství, vždycky ale s sebou nese hořkou pachuť. Ideální materiál k úvahám pro komentátora, jehož zájmem je spíš fungování společnosti jako celku než drama jednotlivce. Je docela logické, že nemálo z nich označilo The Wire, který se nějakému masovému úspěchu netěšil, za nejlepší seriál všech dob.
Velmi malá naděje Na toto místo by asi patřil povzdech nad tím, že podobné seriály v Česku nevznikají, a vyjádření nesmělé naděje v to, že se to třeba jednou změní. Otázka je, jestli je vůbec z principu možné, aby vznikly. Jistě, zdejší televize jsou nucené hrát hodně při zdi, těžko říct, jestli tady pro podobná díla vůbec existuje alespoň trochu početné publikum. To se změnit může. S některými danostmi se ale dá pohnout jenom těžko a nejde jenom o finance. Televizní seriál je kolektivní dílo, ten kolektiv je navíc dost velký – je potřeba množství herců, scenáristů, kameramanů, režisérů, kteří mu budou věnovat značnou část svého času po značně dlouhou dobu. Takový „objem talentu“ dokáže shromáždit jenom skutečně fungující a mohutný filmový průmysl. Český divák tak ve vztahu ke zdejší produkci sotva může očekávat nějakou revoluci, změnu pravidel – nanejvýš může skromně doufat, že ta zdejší pravidla čas od času naruší nějaká ta výjimka. Ale spoléhat na to bych nedoporučoval.
***
Většina amerických seriálů je rutinní macha. Podíl skandálně pitomých je však přece jenom menší než v případě některých středoevropských zemí Empatie ale nejde na úkor morálky. Zločiny v Rodině Sopranových a Policejním odznaku nikdo neuhlazuje, nerelativizuje, nečiní zábavnými či fotogenickými. Naopak.
