S Vlastou Parkanovou (56) jsme zasedli ke stolu v salonku, v němž se konají hovory mezi čtyřma očima – tete-a-tete. Místnost v honosné budově ministerstva obrany působí skromně, z každého detailu je tu ale patrné, že nejste na ministerstvu zemědělství. Stěny zdobí dragounské šavle a výstroj rakousko-uherské armády, prostoru dominuje obraz generála Laudona.
Nakonec jsme se s ministryní obrany nebavili ani o esoterice, ani o vztahu k drahým kamenům, tedy o tématech, jež v souvislosti s ní občas někdo zmíní. Takový hovor ministryně odmítá z prostého důvodu. „Cokoliv jsem za poslední rok a půl udělala jako normální člověk, obrátilo se proti mně,“ říká a ohlíží se za kauzou, kterou vyvolala její trampská písnička o americkém radaru v Brdech. Mediální humbuk, který ji provázel, překonal zprávy o černých kontech, Topolánkových vulgarismech i Grossově bytu na Floridě.
S armádní oblastí už měla ministryně Parkanová dost zkušeností v době, než nastoupila na ministerstvo. Ve Federálním shromáždění byla v branném a bezpečnostním výboru, který měl na starosti armádu, policii, tajné služby i tehdejší vojenské soudnictví. Jako poslankyně pak byla také vedoucí delegace parlamentního shromáždění členských států NATO. Přesto hned na začátku zdůrazňuje, že „ministr obrany se nerovná odborník na vojenství“.
* Jak to?
Vůbec to není předpokladem. Mě teď potěšil třeba nástup španělské ministryně obrany, sedmatřicetileté paní v sedmém měsíci těhotenství. Resort obrany má být v demokratickém a svobodném státě řízen civilně a je úplně jedno, jak je ten ministr vzdělán ve zbraňových systémech nebo v něčem jiném. O tom to přece vůbec není.
* Inklinovala jste k té oblasti před vstupem do politiky?
To jsem měla úplně přepólováno. Já jsem zTábora, kde bylo sídlo západního vojenského okruhu, a můj vztah k armádě byl velmi negativní. Vnímala jsem ji jako prodlouženou ruku totalitní moci a na lidi v uniformách se dívala skrz prsty. Teprve na začátku devadesátých let jsem začala docházet k tomu, že armáda není z principu něco špatného nebo něco dobrého. Že ve skutečnosti je neutrální, jako ten kuchyňský nůž, který můžete využít pro krájení masa, nebo pro vraždu.
* Jako trampka jste na sobě ale jistě nosila vojenský mundúr.
No to jo. Mojí první maskáčovou bundu s kapucou mi kamarádka ušila z kousku celtoviny, který se strašně špatně sháněl. A to měl v jednom místě díru! Já tu bundu z nostalgie nevyhodila, ještě ji doma mám. Takže v tomhle smyslu to jo.
* Brala jste tramping jako vzdor?
Pro mě to nebyl vzdor. Byl to způsob, jak naplnit čas. A svým způsobem taky kotva. Já měla jenom maminku, která mě vychovávala, a když mi bylo osmnáct devatenáct, tak jsem hledala, k čemu se upnout. Nerozvíjela jsem žádnou vážnou známost, neměla jsem nějakýho partnera. Tu rodinu a zázemí mi dělala ta trampská parta.
* Byl pro vás tramping i symbolem hodnot?
Mně se na něm nejvíc líbil intenzivní vztah k přírodě. Není nic krásnějšího, než když se to někdy u táboráku táhlo až do ranního svítání. Všichni už jsou ospalí a teď se začne to kalný nebe rozsvěcovat a do toho začnou pípat ptáci. V tom já jsem nezničitelnej romantik. A druhá věc, mně se na tom líbilo, že v tom prostředí nebyli žádní svatouškové, ale ani žádní grázlové a podrazáci.
* Dokážou si takhle lidi užít přírody i dneska? Mám pocit, že už to často spíš prochlastají.
Ale to my jsme dělali taky. Každý má tendenci to idealizovat a já v tomhle musím hlídat i sama sebe. Možná že kdybychom se sešli za deset let, tak budu vyprávět pohádky o tom, jak to bylo idilický a jak už to dneska není, co to bejvalo. Ne, to ne. Obojí se stihlo.
* Je to vaše trampská minulost, kvůli čemu jste vystoupila proti týrání lišek při norování?
Pravděpodobně ano. Ale nejde jen o lišky. Mně přijde třeba naprosto hnusný, jakým způsobem se kšeftuje s hospodářskými zvířaty, jak se stěhujou v kamionech z jednoho konce Evropy na druhý. Nechci to hnát do extrému a dostat se na pozici zaťatých vegetariánů, ale myslím si, že člověk, co to maso jí, by si měl klást otázku, za jakých okolností se mu na ten talíř dostalo. V tomhle jsou následováníhodní židé a jejich příprava jídla. Ta základní myšlenka, že zvíře nesmí trpět, když je poráženo, má přece hluboký smysl. Jednak ve vztahu k té živé bytosti, jednak v tom, že když zvíře trpí, tak má spoustu stresových hormonů a to pak v tom mase rozhodně není nic zdravého. Ale to nejde jen o dobytek a o lišky. Já až budu v důchodu, tak budu mít velkej kočičí útulek. Jestli ho teda z toho důchodu uživím.
* Z čeho je tedy ten liščí ohon, co nosí trampové za kloboukem?
To je symbol z doby, kdy člověk a zvíře rovnalo se lovec a možnost přežití. Tam byla ta mravní kritéria ke zvířatům a k jejich usmrcování jinde. Mně ale dnes přijde jako vrchol stupidity, když naši myslivci chovají v ohrádce malá kuřátka bažantů nebo koroptví, krměj je tak jako babička drůbež někde na dvorku, a když vyrostou, tak to vypustěj z ohrady a postřílej. A říkají tomu lov a naplnění lovecký vášně. To mi přijde úděsný.
* Vy jste vegetariánka?
Ne, ale moje dcera to prožívá mnohem víc. To byste spíš vy jako tahle generace mohli říct, jestli už jste nějak jinou cestou dospěli k vyšší citlivosti ke světu a k živočišným druhům. Bylo jí ještě málo, když už o tom přemýšlela. Já to v tu dobu vnímala jako puberťácký nápady a snahu o odlišení, ale jak jde čas, dospívám k tomu, na co ona přicházela už dávno.
* Možná proto, že je odmalička obklopená informacemi.
Nebo má prostě vyšší citlivost než já. Tohle bych snad na sebe ani neměla říct, ale já to řeknu – krátce po devadesátém roce jsem si v opojení, že už si můžu i něco koupit, pořídila kožich. A od té holky, které tehdy bylo dvanáct, jsem to dostala: Mami, co sis to koupila, víš, kolik zvířátek kvůli tomu muselo umřít? Od té doby bych na sebe ten kožich neoblíkla. Myslím si, že nosit věci z pravých kožešin má morální právo jenom ten, kdo žije v prostředí, kde to potřebuje k přežití. Ale v téhle společnosti, kde jsme oblečením zavaleni tak, že se to vozí rovnou na skládky, je to věc, která se mi dnes už opravdu oškliví.
* Jak to tedy řešíte ve stravování? Vegetariánka nejste, jíte tedy košer? Čím dál víc dávám přednost rybám, ale občas maso jím a sama na sebe přitom koukám s tím – vidíš, v jaký žiješ schizofrenii? Aspoň teď už programově nekupuju levná kuřata a levná vejce. Když se podíváte na to kuře, jak stojí v akci 39 korun, tak si říkám – to je cena jednoho života? Vždyť je to taky život. A to kuře, když je malé, tak se nad ním rozplývá každý. A potom ho sežere, že jo.
* A to se lidi i střílejí, i když byli taky nevinnými dětmi.
Nedávno jsem viděla záběry z porodnice, jak tam jede ten vozíček s batolaty a na něm je vyskládáno třeba dva krát deset těchhle válečků ve dvou patrech. A teď to všechno vypadá strašně roztomile, ale mě napadá: Tak a kterej z vás bude vrah? Kterej z vás bude génius? Kdo z vás bude poctivej a nepoctivej? Všechno to vypadá hrozně hezky, ale už v ten moment v sobě to dítě může nést něco takového.
* Když jsme mluvili o převážení zvířat z místa na místo, nevidíte v tom paralelu s tím, jak se dnes pohybují po světě armády?
Jakou tam vidíte podobnost?
* Vojáci a žoldnéři bojují daleko od svých rodných zemí.
Já nepřistoupím na to, abychom armádu České republiky, byť je profesionální, nazývali armádou žoldáků. Byť je to jejich profese. Žoldáci jsou ti, co jsou najímáni jako kontraktoři. Tohle ale není armáda žoldáků – to je plivnutí, co se na internetu často vyskytuje a které souvisí s mnoha věcmi. Jednak s tím pokřiveným pohledem, který na armádu starší profese musely nutně získat v době, kdy byla zneužívaná komunisty. A pak s naprosto naivním pacifismem. Naprosto falešným pocitem, že žijeme v bezpečném světě. A přitom si to bezpečí vyrábíme jen tím, že si takhle dáme klapky a pro jistotu se neohlížíme za sebe.
* Já jsem měl ale na mysli ten pohyb armád po světě. Konflikty jsou dnes mnohem širší, než bývaly.
Ano, tam by ta globalizace jako společný jmenovatel byla. Ale v obou případech má úplně jiný obsah. Svět se změnil natolik, že zeměkoule je skutečně malinká. Co se stovky let před námi odehrávalo na druhém konci světa, se nás netýkalo. Ale dnes, s rozvojem všech moderních vojenských technologií a bohužel i s rozvojem terorismu – který není přesvědčením, ale metodou boje – se nás to samé už prostě týká.
* Které z rizik je v tomhle globálním světě největší?
Islámský radikalismus.
* Je to tedy obava spíš z fanatiků než z velkých států.
Ano. Můžou to být, jak je nazval kdysi Bush, darebácké státy, a můžou to být i útvary z nestabilních a ze zhroucených států. Prostě partička fanatiků, které dá někdo dostatek peněz a prostředků na to, aby si opatřili takové moderní vojenské technologie, které jsou schopné nás ohrožovat na tisíce kilometrů.
* V souvislosti s písničkou, kterou jste vítala americký radar na českém území, se hodně mluvilo o českém antiamerikanismu. Proč mají Češi radši Švejka než Bruce Willise?
Proč? Myslím si, že to je setrvačnost, pohodlí a neochota něco dávat nebo za něco spoluodpovídat.
* Myslíte, že při přílivu lidí z Východu ustoupí ten antiamerikanismus nějakému antiasiismu?
Upřímně řečeno, jakkoli jsem otevřená všemu, v tomhle si myslím, že bychom si tohoto jako český národ měli být vědomi. Měli bychom se zamyslet nad tím, zda bychom chtěli jít cestou jako velké muslimské komunity v Německu nebo na předměstí Paříže. Já bych tou cestou jít nechtěla.
* Jakou cestou byste jít chtěla?
Nemělo by se dopustit, aby se lidé přicházející z jiných národů uzavřeli sami do sebe a nepřijali prostředí, do kterého přišli. Tím neříkám, že se mají počešťovat a přicházet o svá náboženství. Ale například ohledně volání po tom, že se musí stavět mešity ve velkém množství, říkám – dobře, ale až tehdy, až zase ty státy, kde dominuje islám, budou ochotny přijímat v adekvátním množství křesťanské kostely a židovské synagogy. Protože jakkoliv není náboženství v české společnosti významné, záleží na tom, aby tu dominovala Evropa a její hodnoty, které vycházejí z židovství a křesťanství.
* Obávám se, že ty hodnoty jsou většinové české společnosti bohužel tak trochu jedno.
Ale oni to nevědí! Oni podle nich většinou i žijí a říkají, že je jim to jedno. Většina jich říká, já nevěřím v Boha, a přitom ve svých životech sdílejí základní hodnoty desatera, jakkoli je porušujou. Porušujou je přece i ti, co si jich jsou vědomi.
* Tak ono se říká, že Češi jsou národem poddaných, kteří nemají instituce rádi z principu. Proto se radši proti něčemu vyhraní, než budou k něčemu loajální.
Mně se líbil výrok Tomáše Halíka, který to označil jako plachou zbožnost. To je přesně to, co sedí na velkou část populace. To jsou ti materialističtí cynici, kteří se strašně bojí, aby je nezasáhla instituce konkrétní církve. Já jsem třeba pokřtěná katolička, ale zařazená nejsem. Mně jsou sympatické judaismus i buddhismus a říkám jednu věc, totiž že Bůh, o jehož existenci nepochybuju, to tady u nás musí pozorovat a musí se strašně smát tomu, jak si ho ta jednotlivá náboženství a jednotlivé církve přivlastňujou.
* Prý byste se ráda podívala do buddhistického kláštera.
To platí.
* Chtěla byste v něm něco najít, nebo ho jen vidět?
Já bych tam chtěla být, třeba dva tři měsíce, a vrátit se víc sama k sobě. Protože tenhle způsob života, který vedete takhle v politice, ten vás vede prostě od sebe.
* Expanzivní styl života.
Já už příliš nevěřím na to, že si člověk může život nalinkovat a že se děje podle něj. V tom věřím i v toho pána nahoře, že si tohle dost ovlivňuje. Takže v téhle pokoře, kdyby mi to mělo být umožněno, bych si to dovedla představit jako hezký plán, jenom tam být a žít s nimi. Třeba až zase Paroubek převezme moc.
* Na pohřbu vojáka, který teď padl v Afghánistánu, zpíval Daniel Landa píseň Ktož jsú boží bojovníci. Posloucháte Landu?
Neposlouchám. Respektuju, že k němu řada vojáků z tohoto i jiných útvarů – což skutečně bojovníci jsou – mají blízko a že jim jeho muzika vyhovuje. Není to ale můj šálek čaje.
* Ptám se proto, že Landa je dost možná tím, kdo v lidech vlastenčení, vedoucí k zmíněnému antiamerikanismu, podporuje.
To já nevím, nejsem expert na Landu a nejsem schopná interpretovat, jak to má on, ale troufla bych si odhadnout, že mladí vojáci, kteří jsou dobří bojovníci a současně mají rádi Landu, v tom nacionalismus nehledají. Ta muzika je dynamická a k té akčnosti se hodí.
* Proč jdou tihle bojovníci do armády?
V každé společnosti je vždy část lidí, kteří mají blízko k bojovým uměním, od střelby po ta tělesná. Část z nich bezpochyby hledá také sociální zajištění, to, že mají svůj klid a určitý standard jistý. A nerada to říkám, aby to nebylo zneužito jako faleš, ale já jsem přesvědčena o tom, že řada z nich má skutečně v sobě něco, jako je ta správná hrdost a vlastenecká pýcha, že reprezentují tenhle stát. Proto je potom děsnej průšvih, když jsou konfrontováni s něčím, jako byl ten skandál na generálním štábu. To je pro tyhle lidi hrozná rána a urážka.
* Jsou tyto hodnoty ale to, co se naučí v armádě?
Vy pořád nevěříte tomu, že se ta armáda aspoň z části změnila. Naučí. Naučí, ale ta armáda... ještě asi uběhlo málo času anebo to jde pomalu, ale armáda není úplně kompaktní. Když budete chtít, opravdu najdete armádu zašlých časů, ale když budete chtít, najdete i tu novou, která vás chytne a kterou si oblíbíte, pokud k tomu máte aspoň trošku vztah.
* Můj problém je v tom, jak si pamatuje vojnu moje generace. Byl bych rád, kdyby byla jiná.
Ona je, ale kdybychom si vzali mapu a šli po útvarech, tak vám asi budu říkat, tady jo, tady ne, tady jo. V takové vojenské policii třeba, v Žatci, to byste viděl fakt bouráky. Fakt jo. Lidi, kteří jsou perfektně vojensky vycvičení a k tomu nesmírně lidští, kultivovaní. To je prostě něco jinýho než představa toho blbečka. Opravdu něco jinýho. Víte, jaký já měla největší problém, než jsem kývla na to, že tu funkci vezmu? Je to kuriózní. Že bych se podrobila tomu, že budu muset mít ochranku, že za mnou bude pořád někdo chodit. Když jsem byla s Václavem Havlem v Libanonu, na palestinských územích, v Jordánsku a v Izraeli, v ochrance pořád stál takovej Rambo, o kterém jsem si myslela, že mě někam hodí a zamkne a já už nevylezu. Měla jsem pocit vězně a říkala jsem si, tohle prostě nevydržím. Já jsem Štír a ti rádi vylezou, ukážou se, ale potom musejí zase zalézt a nikdo je nesmí otravovat. Mají intenzivní potřebu samoty. A já si říkala – tak a teď bude někdo furt se mnou anebo bude vědět, kde jsem, co dělám, od kdy do kdy a tak. Nakonec jsem na to kývla a víte, k čemu jsem došla po roce a půl? Že to jsou skvělí kluci, inteligentní, slušní, zdvořilí, perfektně vojensky vycvičení, a málokdo z těch, co na ně kouká skrz prsty, na ně má.
* Mimochodem, ten iPod, co se nabíjí tady v sekretariátu, ten je váš?
Ten zrovna ne, my jsme tady teď zaipodovaný všichni.
* Kdy jste si pořídila vlastní?
To přinesla domů dcera, já vůbec nevěděla, co to je. Teď už vlastní mám.
* Asi na něm sledujete hlavně věci, které vám do něj nahraje dcera.
Mně to tady nahrál jeden kolega a opravdu na to mám málo času, ale když, tak na uvolnění v posteli. A to si teda pak dávám opakovaně dokola některé díly seriálu Jistě, pane ministře a Jistě, pane premiére – to je nesmírně edukativní. Anebo tam mám – a to jsme zase u tý přírody – celou sadu večerníčků, který točil... Jednak to byli medvídci....
* Potkali se u Kolína?
To ne, potom byly vydry.
* Aha, Chaloupek!
No jasně, ta vydra se jmenovala Vydrýsek. To si tam taky pouštím.
* Kdy?
V noci, když chci usnout a v hlavě mám takovejhle včelín a rotujou mi tam všechny možné pracovní problémy, tak se dívám, jak Vydrýsek vylézá třeba z vody. Nebo jak si méďové hrajou.
O autorovi| DAREK ŠMÍD, redaktor Pátku darek.smid@lidovky.cz
