Bohatý hrabě Koroptieff hledá nevěstu přes inzerát. Mefisto zamíchá kartami osudu a inzerát podstrčí těm nejodvážnějším ženám světa – statečné námořnici i nebezpečné gangsterce. Plachý gentleman s knírkem a pomádou ve vlasech je kouzlem potenciálních nevěst omámen, klaní se jejich kráse a statečnosti, obává se však jejich síly. Vdavekchtivé krásky soupeří o jeho přízeň, neboť hrabě je fakt partie… To je základní linie příběhu jednoho s úspěšných představení pražské formance Prague Burlesque.
Parodie na striptýzové kluby, hudebnědivadelní představení s nádechem erotiky, lehce dekadentní, vtipná a esteticky zajímavá – taková je burleska. Svérázný žánr, který se znovu hlásí o slovo na celém světě.
V Praze mají podobná představení tradici. Hotel Ambassador, Rokoko i varietní sál U Nováků kdysi nabízely kultivovaný striptýz zvaný poeticky Krása bez závoje. Tento typ představení v Praze vrcholil v šedesátých letech. Spojené státy už se v té době těšily mnohem odvážnějším formám varietní zábavy. Z představení se ztratila nadsázka i humor a zbyl jen klasický striptýz. V té době se objevilo porno, které ve prospěch maximální popisnosti definitivně ubilo romantické fantazie. To byl pro burlesku konec. Její skutečná renesance přišla až v novém miléniu.
Na konci století se s vlnou nostalgie dostavil obdiv k dávnému glamouru i stylu zvanému rockabilly, tedy nejstarší formě rokenrolové hudby z počátku 50. let. Cigaretové kalhoty, motorkářské bundy, směs swingu, blues a boogie-woogie zažily první vlnu renesance už v 70. letech. Mládež tehdy revoltovala proti zvonáčům svých otců a upnula se na styl tzv. teddy boys – tedy ještě o generaci zpět. Hudební producent Malcolm McLaren a návrhářka Vivienne Westwood definovali image punkerů, která byla stylem rockabilly značně ovlivněna. Pomádu ale vystřídal lak na vlasy a namísto ulízaného Elvise Presleyho nastoupili rozcuchaní Sex Pistols. Vivienne Westwood si (nejen) v punkových začátcích libovala v kůži a latexu. Zatímco teddy boys měli dívky ve stylu pin-up, slečny pankáčů byly výrazně drsnější. Proud rockabilly byl doplněn latexem a modely zaváněly fetišismem. Tudy šla cesta stylu, který dnes představují nové burlesky. Nespoléhají na univerzální tuctovou krásu jako běžné strip-show či estrády. Burlesky jsou totiž především osobnosti. Fyzická krása zde není hlavním měřítkem úspěchu. „Nedokonalost je naopak povolena. Líbí se mi, když mají holky nějaký nedostatek, ale překonají svůj komplex a vystoupí na pódiu. V té nejistotě je kouzlo – z nervozity a napětí pak vzniká pravé erotické chvění,“ říká David N. Jahn, který je uměleckým ředitelem souboru Prague Burlesque. Při výběru tanečnic je pro něj nejdůležitější pohybové nadání a výrazný pohled – správná burleska musí mít s publikem oční kontakt. Zkusil už pár castingů, ale vhodné tanečnice na nich prý nikdy nenašel. Jeho soubor proto tvoří dívky, které ho samy oslovily, nebo kamarádky. „Měl bych rád také starší, zralejší tanečnice, ale hlásí se mi jen dívky kolem dvacítky,“ stěžuje si Jahn.
Na představení Prague Burlesque zatím chodí především cizinci, neboť české publikum má z nahoty strach. „Burleska ale není o nahotě. Jde spíše o zakrývání – není to strip, ale tease, tedy ne svlékat, ale koketně znepokojovat,“ vysvětluje Jahn a zdůrazňuje, že tanečnice není nikdy úplně nahá. Někdy přichází na pódium jen velmi spoře oděná a v rámci představení naopak obléká kostým a stává se archetypální postavou.
O ženách pro ženy
Tanečnice s uměleckým jménem Stephanie van der Strumf je například statečná námořnice, jejíž kostým připomíná modely Jean-Paula Gaultiera. Postava gangsterky, kterou ztvárňuje tanečnice zvaná Esther Von Tessa, je zase inspirována Gretou Garbo a Marlene Dietrich. „Holky přicházejí na pódium, aby demonstrovaly svou sílu a byly milovány,“ říká Jahn. Není divu, že převážnou část publika tvoří ženy. Tanečnice nedělají nic vulgárního pro uslintané diváky, a namísto perverzních pokřiků proto sklízejí hlasitý obdiv a povzbuzení. Alespoň by to tak mělo být. „Zdejší publikum ještě na burlesku není zvyklé,“ posteskne si Jahn a vysvětluje, že místní diváci bývají moc tiší a rozpačití. Ve světových metropolích se na podobná představení chostephanie dí ve večerních šatech a lidé si to užívají jako společenskou událost na úrovni. „Na začátku jsem proto na představeních vyžadoval dress code, ale lidé pak přišli v psích dečkách a seděli jako voskové figuríny.“ Velké show proto Prague Burlesque zatím dělají jen dvakrát do roka. Představení totiž mají velkou výpravu – kromě vlastních dekorací používají kostýmy a kulisy z Barrandova i Národního divadla.
David N. Jahn ale touží po vlastní scéně. Jako ideální se mu zprvu zdálo jediné zachovalé pražské varieté na Václavském náměstí, dříve Alhambra, dnes Goldfinger. Nádherný sál ale nevyvážil nános úpadkového mafiánství, kterým je Václavák stále zahalen, a daří se tam proto spíše tradičnímu striptýzu. David N. Jahn a hrabě Koroptieff v jedné osobě má proto zatím stálý prostor jen na webu, kde jeho stránky lákají jak diváky, tak tanečnice. „Už se mi ozvalo několik tanečnic z Los Angeles. Jsou to ale hvězdy a mají i hvězdné požadavky.“
Burleska včera a dnes
Vlna „neoburlesque“ odstartovala počátkem 90. let právě v Los Angeles a San Francisku díky show Cinema Billa Madleyho a The Velvet Hammer Burlesque Michelle Carrové. Posledně jmenovaný soubor vyrazil v roce 2003 na turné po celých USA. Byl o tom natočen filmový dokument, který byl uveden do kin o rok později. Tím byl boom nové burlesky odstartován.
Dnešní burleska může mít různé podoby, ale uměleckou hodnotu mají fraškovité příběhy jen tehdy, když jsou spojeny s nadsázkou a parodií. Například v Londýně existují různé workshopy, které ženy a dívky učí základy tohoto uměleckého žánru. Základem všeho ale je mít se ráda. Z toho důvodu lze o burlesce hovořit jako o sexuální revoluci pro ženy. Burlesce je totiž vlastní vysmívat se zažitým stereotypům. Už první burlesky si hrály na muže agresory a testosteronové vtipy obracely ve svůj prospěch. Kdysi tím šokovaly viktoriánskou Anglii, dnes útočí na české machisty. „Většina lidí si stále myslí, že hlavní náplní vystoupení je striptýz, a proto burleskou opovrhují. Mně osobně na ní láká dekadence, groteska a zlehčování všeho, včetně burlesky samotné,“ říká již zmíněná Esther Von Tessa. Co jí burleska osobně dala? „Dala mi možnost sebevyjádření, možnost brát se takovou, jaká jsem, ale zároveň se nebrat příliš vážně.“
Různé formy burlesky a soubory z celého světa se setkávají na nejrůznějších výročních shromážděních. Nejznámější je asi The Miss Exotic World Pageant. To je produktem muzea v Las Vegas, které se jmenuje The Burlesque Hall Of Fame, ale je známé spíše jako Exotic World. Celé muzeum dokumentuje historii burlesky od počátků v devatenáctém století až do zlaté éry ve století dvacátém.
Burleska má původ v tzv. vaudeville. Jeho forma se v 19. století ustálila na zábavný divadelní program s písničkami. Z vaudeville se později vyvinuly náročnější kusy jako „komické opery“ a po roce 1950 v Paříži pak Offenbachovy operety. Americký vaudeville nikdy neměl souvislý děj a jeho součástí byla i cirkusová čísla včetně iluzionistů. V Anglii se už v polovině 19. století v rámci vaudeville objevovaly také striptérky a erotické scény. Podobné rozdíly se v burleskních představeních zachovaly dodnes. Newyorské scéně vévodí kabaret Weimar, který vychází z tradice Bertolda Brechta. Má tedy mírně společensky provokovat a bavit za pomoci mnoha krátkých scének. Vedle tanečnic tu proto vystupují také nejrůznější muzikanti a komici. Newyorská kabaretní scéna je také úzce spjata s gay a lesbickou komunitou. Divák tak ztrácí přehled, která z krásných tanečnic je skutečně tanečnicí…
První opravdová burleska se objevila kolem roku 1840 v Anglii. V prostředí cudné viktoriánské módy měla show s prvky erotiky ohromný úspěch. Náměty představení vycházely z shakespearovských dramat a obyčejní lidé se v nich vysmívali zvykům vyšších vrstev.
V 70. letech anglické burlesky dobyly americká pódia. Vedla je Lydie Thompson se svou skupinou British Blondes, jejíž sexy tanečnice hrály mužské role. Maskulinní svět byl náhle atakován zábavou kombinující interesantní ženskou vizáž s jadrným humorem. To celé vymýšleno a produkováno ženami. Neslýchané!
Ženy v roli sexuálních agresorů vydělávaly astronomické částky.
Dnešní burlesky se inspirují především érou 40. a 50. let dvacátého století. Tehdy nejvíce zářila Bettie Page, dívka z konzervativní rodiny, z níž legendární fetišistické fotografické pózy udělaly erotickou ikonu. Dnes je královnou burlesky a uměleckého striptýzu Dita Von Teese. V roce 2002 excelovala na stránkách Playboye a o tři roky později se provdala na kontroverzního zpěváka Marilyna Mansona, čímž si zajistila popularitu. Zasloužila se o novu éru slavného pařížského kabaretu Crazy Horse, kde je už několikátou sezonu k vidění. Ve své show využívá fascinujících kostýmů i dekorací – s oblibou se například koupe v obří skleničce martini. Pařížané Ditu chtějí a Pařížanky milují její styl, jehož základem je rudá rtěnka a lesklé boty na vysokém podpatku. Dita se zhlíží ve zlaté éře Hollywoodu, jiná slavná americká burleska Sabina Kelley zase představuje typ bad Barbie – má roztomilou blond ofinku a pestrobarevné velkoformátové tetování. Značná část dnešních burlesek se naopak inspiruje v temném, „gotickém“ stylu, který je spojen s hudebním proudem zvaným EBM. Taková je například vycházející pražská hvězda, dvacetiletá studentka angličtiny Anna s uměleckým jménem Lady Mousellyca. Důkazem, že dnes je burleska světovým fenoménem, je muzikálový film Burlesque, jehož premiéra bude v listopadu. Režisér Steve Antin obsadil do hlavních rolí Christinu Aguileru a Cher. Penelope Cruz si zase zahrála burlesku v muzikálu Roba Marshalla Nine, který je právě v kinech.
Můžeme doufat, že díky místní tradici a světovému trendu prožije pražská burleska svou renesanci a uskupení Prague Burlesque budou následovat další. Jestli si získají i většinové domácí publikum, je otázkou, za pokus to ale stojí. Nejbližší velkolepou show Prague Burlesque patrně předvedou v dubnu u příležitosti uvedení kultovní značky dámského prádla Agent Provocateur na český trh.
***
Hrabě Koroptieff
Grafik, hudebník a producent David N. Jahn se narodil v Curychu českým emigrantům. Tři roky se učil u H. R. Gigera, který se proslavil tvorbou kulis a dekorací k filmu Vetřelec Ridleyho Scotta. Jako režisér se podílel na videoklipech skupiny Vanessa a kabaretní performanci Zlatá kozačka, jako multiinstrumentalista působil ve skupině Bruno Ferrari. Oba projekty měly společnou stylizaci mužských hrdinů do machistických egomaniaků, v obou také vystupovaly sexy tanečnice.
O autorovi| Tereza Kozlová, redaktorka Pátku
