Jste starostou malého města a chcete přitáhnout turisty. Jak na to? Chce to lobbing. Potřebujete prosadit, aby se vaše město dostalo na trasy evropských, amerických i japonských cestovek. Jaká cesta k tomu je lepší? Prosadit se na seznam UNESCO, nebo se domluvit s někým typu Tomia Okamury? Selský rozum říká, že správná odpověď je B, ale UNESCO stále působí jako kouzelný šém.
Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu zůstává poplatná poválečné době svého vzniku. Jako starostovi malého města vám to může být fuk. Je vám fuk, jak se loni rozhodovalo o novém šéfovi UNESCO: soupeřil Egypťan Husní, jenž před čtvrtstoletím pomáhal únoscům lodi Achille Lauro, s Bulharkou Bokovovou, jež před čtvrtstoletím začínala jako kádr na komunistickém ministerstvu zahraničí. Ouha, řeknete si, ale kdo je bez chyby, ať hodí kamenem. Jenže jako starostovi nám nemůže být fuk, jak funguje onen seznam.
Podíváme-li se na web České dědictví UNESCO, jsme lehce zmateni. Proč tam jsou Praha, Český Krumlov či Kutná Hora, ale nejsou tam rovněž unikátní Karlovy Vary, Mariánské či Františkovy Lázně? Kroměříž je tam mimo jiné proto, že po roce 1848 „nastává období pokroku, který vynesl město k nejvyšším metám“. Litomyšl též proto, že se „pyšní přívlastkem evropské kvetoucí město“. Hrome! Rozhodují se snad podle těchto seznamů a argumentů turisté?
Největším turistickým magnetem je Praha. Je jím proto, že se ocitla na seznamu UNESCO, či proto, že cestovky vozí turisty do židovské čtvrti? (Tamní muzeum je nejnavštěvovanější v zemi.) Vozí je i do Terezína, který na seznamu UNESCO není. Naproti tomu Žďár nad Sázavou na něm je už 16 let. Zeptejte se žďárského starosty, o kolik tam narostl turistický ruch.
