* Kdy jste pochopil, že se chcete stát muzikantem?
Asi do šestnácti jsem byl obyčejný kluk, co chtěl být střídavě autobusákem a fotbalistou. Ale někdy od té doby jsem měl jasno: chci dělat hudbu. Šel jsem za tím, jako bych měl klapky na očích.
* Když vám bylo sedmnáct nebo osmnáct, tak se v Británii objevil punk. Ovlivnilo vás to nějak?
Nejdřív mi vůbec nepřišel důležitý, já jsem patřil spíš k nové vlně. Až časem jsem zjistil, že punk má vážně velký význam. A nebyl jsem sám, v jednu chvíli se všechny kapely nové vlny snažily naskočit na punk-rockovou vlnu. Bez punku by třeba Depeche Mode nikdy nevznikli. Punk mě naučil vymanit se ze svého klasického hudebního vzdělání a vrátit se k základům. Člověk občas potřebuje pořádný vnitřní úklid.
* Před dvěma lety jste napsal do jednoho hudebního magazínu esej, kde jste tvrdil, že s příchodem mp3 jsme si zvykli poslouchat muziku v čím dál mizernější zvukové kvalitě. Že když hvězdy jako Prince či Radiohead nabízejí novou desku zadarmo, je to laciné gesto, jak si získat pozornost a přízeň a vydělat peníze jinde – na turné nebo prodejem triček. Ale když si lidi zvyknou, že je muzika zadarmo, budou kapely z nezávislé scény zralé na vyhynutí...
Po pravdě, dalo by se říci, že spadám do podobné kategorie jako ti Radiohead, které jsem v tom článku trochu kritizoval. Po těch letech u Depeche Mode jsem finančně docela dobře zajištěný a nemusím se starat o to, jestli se moje nové album prodá, nebo ne. Pro mě by bylo snadné říct: tady je moje nová deska, stáhněte si ji zadarmo. Ale vím, jaké to je pro mladého muzikanta, který se snaží protlouct.
* Máte ale pořád dojem, že to jde s hudbou od desíti k pěti?
Od doby, co jsem napsal ten článek, se situace zlepšila. Hudba se častěji vydává v několika různých formátech. Došlo nám, že část fanoušků mého hudebního projektu Recoil chce jen empétrojky, část cédéčko, část vinylovou desku a část speciální edici v luxusním obalu, s bookletem, který vytvořil nějaký umělec, filmem a tak dále. Když takovou speciální edici nabídnete za rozumnou cenu a správným způsobem, nemalá část vašich fanoušků to bude chtít a zaplatí za to.
* Takže je to vlastně stejné, jako když prodáváte auta...
Jasně, nabízíte je ve variantě, co má jen to nejzákladnější, až po modely s extra výbavou. Mně, jako umělci, to vyhovuje, můžu si tak realizovat všechny tvůrčí potřeby, vyhovuje to hudebním fanouškům, protože mají na výběr, a je to dobré pro celý obchod s hudbou, protože se zase dají vydělat nějaké peníze. Takže věci se zlepšují. S technologickými trendy nejde bojovat. Musíte si najít způsob, jak v nich přežít.
* Připadá mi, že hudebníci jsou v názoru na empétrojky a šíření hudby po internetu – ať už legálně, nebo ne – dost ostře rozdělení. Že polovina z nich to považuje za katastrofu a čisté zlo, zatímco druhá to vítá a tvrdí, že konečně padla diktatura nahrávacích společností, které určovaly, jaká hudba se bude hrát, kdo vydá desku a kdo ne, nutily muzikanty do kompromisů, a ještě k tomu je prý braly na hůl...
Natom určitě něco pravdy je. Ale osobně mám z věcí jako mp3 a YouTube smíšené pocity. Uznávám, že to jsou velmi dobré marketingové nástroje – velká část propagace jde dneska přes internet a virální videa. A to si může zařídit umělec sám. Třeba já to tak dělám, protože do rádia nebo do televize hudbu Recoil moc často nedostanu, v tomhle ohledu mému projektu internet hodně pomohl. Díky těmto technologickým možnostem dneska chytřejší hudebníci otočili vztah s nahrávacími společnostmi. Zatímco dříve určovala pravidla hry firma, dneska je to muzikant, kdo si diktuje podmínky. Řekne: jedu na turné, budu dělat to a to a potřebuju, abyste to tímhle způsobem propagovali. A jestli nechcete, zařídím si to sám. Na druhé straně mě dokáže naštvat, když se někdo jako tuhle zmocní našich koncertních filmů a hodí je ke stažení na Rapidshare. Ty filmy měly být překvapení pro lidi, co na nás přijdou. Nebo když někdo nahraje kus našeho koncertu na mobil a pak to celé pověsí v pekelné kvalitě na YouTube.
* Proč jste se rozhodl odejít z Depeche Mode? Chtěl jste zpomalit?
Nepoužil bych přímo slovo zpomalit, spíš změnit. Chtěl jsem už něco jiného než být pořád buď ve studiu, nebo na turné s Depeche Mode. Chtěl jsem založit rodinu, dívat se, jak vyrůstají moje děti. A hlavně jsem už nechtěl být součástí takové té „tvůrčí demokracie“, toho nekonečného diskutování a kompromisů. Když dlouho pracujete se skupinou lidí, tak se stanete něčím jako politikem a rozhodčím a manželským poradcem – a já už toho měl dost. A měl jsem i plné zuby toho bláznivého cirkusu, který se okolo takovéhle velké kapely točí.
* Byla to dramatická změna? Že byste se jednoho dne ráno probudil a uvědomil si, že už jste exdepešák, otočil se na druhý bok a přispal si?
Byla to hodně pozvolná změna. Že odejdu, jsem se rozhodl asi dva roky před tím, než jsem to udělal. Rozhodl jsem se pro to v době, kdy jsme nahrávali album Songs of Faith and Devotion, protože to byla hodně nepříjemná zkušenost – ačkoli je to podle mě fakt dobrá deska. Tehdy jsem si řekl, že si dám ještě jedno poslední turné a že si ho užiju. Protože na společném turné se s kolegy z kapely paradoxně moc nepotkáte. Bydlíte každý ve svém hotelovém pokoji, každý si žijete ve svém vlastním malém světě. Zato když nahráváte desku, musíte být spolu ve studiu. Takže tuhle koncertní šňůru jsem si užil, ale věděl jsem, že až skončí a my se vrátíme domů, vrátí se i problémy, které jsme měli mezi sebou. Takže jsem si dal ještě pár měsíců na rozmyšlenou a dospěl jsem k tomu, že už to neskousnu.
* Takže už nikdy žádní Depeche Mode?
Doufal jsem, že se mě na tohle nezeptáte...
* Já musel. Několik mých známých patří mezi fanatické depešáky.
Tak jim vyřiďte, že ne. Já už to znovu nechci. Nedávno jsem si to na jeden den zase dal. (Alan Wilder vystoupil letos v únoru po 15 letech s Depeche Mode na koncertě v londýnské Royal Albert Hall.) A na ten jeden den to bylo fajn. Ale okamžitě se mi zase všechno připomnělo, co to vlastně celé obnáší. Když jsem se ohlédl a viděl, jak za pódiem pobíhá armáda lidí s vysílačkami, která se stará o to, aby někdo strčil rockovým hvězdám správný druh ovoce do správné misky... Hned mi bylo jasný, že tohle už nechci.
* Když už jsme u toho, nepřipadá vám, že vaši fanoušci ze střední a východní Evropy jsou oproti těm ze zbytku světa mnohem zarytější a oddanější, že jsou to takoví „ultras“?
Máte pravdu, tady na východě je to mnohem silnější než jinde. Asi to má kořeny někde na sklonku komunistické éry, kdy sem začali přijíždět první hudebníci ze Západu. Depeche Mode byli tehdy v první linii. Spousta lidí nám to nezapomněla a mají nás tak nějak navždy rádi. Dělá mi to fakt radost, protože když hrajete třeba v Londýně, lidi jsou tam děsně blazeovaní, jako by říkali, no tak se ukaž, udělej na mě dojem, protože zejtra tu bude hrát zas jinej. Jako bychom u nás v Anglii už nedokázali prožívat hudbu se stejnou vášní jako někteří lidi v téhle části světa. Třeba publikum na nedávném pražském koncertě bylo jedno z nejlepších, jaké jsem zažil. Ale podobně dobré to bylo o den dřív v Budapešti. Tam k tomu možná přispělo i to, že před koncertem vylezl na pódium nějaký chlap a řekl lidem, že když nám kvůli té islandské sopce zrušili let, naložil jsem kapelu do své dodávky a celé to odřídil, z Anglie až do Maďarska. Lidi to asi trochu vzalo.
***
Alan Wilder se narodil v roce 1959 v Londýně. V mládí vystřídal řadu různých kapel The Dragons, Dafne and The Tenderspots, Real to Real, The Hitmen nebo The Korgis. Jeho hudební kariéra byla zpočátku obtížná – v roce 1981 byl zatčen, když se z hladu pokusil v obchodě ukrást kuře. V roce 1982 odpověděl na inzerát skupiny Depeche Mode, která hledala klávesistu. Byl přijat, když zalhal o svém věku (kapela chtěla hudebníka mladšího jednadvaceti let,Wilderovi bylo o rok víc). S Depeche Mode vydal šest alb, dalších šest desek natočil se svým projektem Recoil. Wilder je ženatý, má dceru a syna. Je fanouškem londýnského fotbalového klubu Queens Park Rangers, přestože, jak sám říká, „jim to moc nejde“.
S technologickými trendy nejde bojovat. Musíte se přizpůsobit.
