LN Jsou Rafťáci skutečně první film, kterým jste se po dvaceti letech vrátil před kameru?
Ano. Když nepočítám, že jsem se mihl jako výčepní ve filmu Non plus ultras a měl jsem malou roličku lupiče v seriálu Redakce. Dokonce mám pocit, že díky tomu si na mě vzpomněli.
LN Na vás se ale přece nedá zapomenout, každý rok jste alespoň jednou v televizi, když se opakují Sněženky a machři.
Dá, od doby, kdy jsem odešel na vojnu, po mně neštěkl pes. Sejde z očí, sejde z mysli. Nikdy jsem to neřešil. Prostě to tak bylo a já to přijal. Nejsem ten typ, abych chodil za režiséry a říkal jim: Dobrý den, vzpomínáte si na mě, já jsem ten Duchoslav, nebyla by rolička? To fakt ne.
LN Lidé vás ale stále poznávají, nebo ne?
Většinou ne na první pohled, ale spíš na ten třetí. Někdo mě dokonce pozná až po hlase. Ale baví mě, když někoho míjím na ulici a na očích mu vidím, že si mě nedokáže zařadit, běží mu hlavou: Odkud ho znám? Spolužák? Někdo z práce? Nějaké obchodní jednání? Pozoruju ho a vím, že mě nezařadí.
LN Máte čerstvě po premiéře Rafťáků, vybavíte si ještě, jaká byla premiéra Sněženek a machrů?
Bylo to v kině Blaník 12. prosince 1982. Byl jsem z toho tak rozradostněnej, že jsem se opil. Nevzali mě ani na klaněčku, abych tam něco nezpůsobil. Ale to si nejspíš jiní pamatují líp než já.
LN Většina lidí vás má spojeného s postavou frajera Vikyho Cabadaje. Byl jste frajer i ve skutečnosti, nebo jste tedy hrál?
Ta postava byla tak napsaná a byl jsem obsazený jako typ, který dokáže vzbudit tenhle dojem. Mám na to obličej. Moje zkušenost je taková, že mi lidi buď chtějí rozbít hubu, nebo se mnou kamarádit, ale mezi tím není nic. Prošel jsem sedmi koly konkursu, od prvního „Dobrý den, jmenuju se...“, až po kamerové zkoušky, které končily rozdělením rolí. Režisér Smyczek mě zkoušel i do jiných rolí, ale myslím si, že od začátku věděl, že když mě vybere, tak budu hrát buď někoho v davu, nebo drzouna Cabadaje. Ale rozhodně ne „Mirka Dušína“, kterého pak hrál Vašek Kopta. Svoje herectví bych ovšem dal do velkých uvozovek.
LN Jak jste tehdy stíhal chodit do školy?
No nestíhal. Když se točily Sněženky, tak jsem byl tři měsíce pryč a pak jsem musel dělat dodatečné zkoušky. Ale většinu ostatních věcí jsem točil o prázdninách, jenže jsem si to tak nějak zařídil, že mě z toho gymplu nakonec stejně vyhodili, ale kvůli filmování to nebylo. Prostě jsem bohémsky nechodil do školy: všechno znám, všechno umím. Co bych dělal ve škole už v osm, nejdřív tak na velkou přestávku... Tak dlouho jsem si hrál s ohněm, až džbánek přetekl...
LN Neuvažoval jste o tom, že byste u herectví zůstal?
Hrát ve filmech mě bavilo, měl jsem rád to prostředí, ale živit jsem se tím nechtěl. Považoval jsem to za velmi příjemné hobby, byť jsem se snažil odvést co nejlepší práci, tak to pořád bylo jen hobby. Tehdy jsem v tom poblouznění myslel spíš na režii než na herectví. Navíc mě nikdy nijak extra nelákalo hrát v divadle, živě, před publikem. Bavily mě filmy.
LN O režii jste se tedy pokoušel?
Časem jsem dospěl k tomu, že bych nebyl dost dobrej. A než se stát průměrným režisérem, tak raději žádným režisérem. Těch řemeslníků je stejně dost, kdybych chtěl být režisérem, tak Formanem, ale ne někým v davu bezejmenných.
LN Sněženky a machři takřka nezestárli, spousta replik zlidověla, byly takhle napsané už ve scénáři?
Z mého pohledu ta nejlepší, tedy příkaz Dřepkins!, ta byla už ve scénáři. Nikdo neví, co to je, kam to míří, a dává to obrovský prostor, aby si k tomu každý vymyslel vlastní historku. To se mi líbí, když je ve filmu prostor pro vlastní imaginaci. Pak třeba: Viky, ty máš péro! To vypadlo ze Suchánka zcela bezděčně, on má tyhle záblesky. Koneckonců to dokazoval šest let v Tele Tele a před tím smekám.
LN Já mám zas ráda scénu, kdy jste na běžkách, instruktor Brťka se dožaduje uvolnění stopy a Viky mu odpoví: Leda hovno!
Ta je taky dobrá a ta taky byla ve scénáři, jedině že bysme si to trochu přitvrdili. A pak je výborná hláška, která zlidověla: Jedu za kamarádem z Výrovky. To už jsem slyšel tolikrát říct, když někdo „někam“ jel.
LN Jaké to bylo, když jste se v Rafťácích vracel po dvaceti letech před kameru?
Příjemné, plné očekávání, i trochu nervózní. Bylo to po strašně dlouhé době a už jsem na to měl strašnou chuť. Moc jsem se těšil.
LN A naplnilo se očekávání?
Trochu jsem se bál, ale nakonec mě Rafťáci moc potěšili. Sněženky jsme točili tři měsíce, o tom se dneska filmařům ani nesní, na to prostě nejsou peníze. Rafťáci vznikali dost hekticky, měl jsem z toho trochu strach, ale režisér Karel Janák to s producentem a střihačem Adamem Dvořákem dali dohromady velmi dobře. Má to skvělý spád, je tam spousta výborných hlášek a kouzelně komických situací, od třeskutých řachand až po humor trapnosti okamžiku.
LN Lidi vás teď mohou vidět nejen v Rafťácích, ale i jako Mikyho Kadlece v seriálu Třetí patro, který teď opakuje Prima.
Z toho, že to dávají, nijak nadšený nejsem. Vikyho Cabadaje jsem měl v podstatě rád, byl to sice drzej hajzlík, který byl za každou cenu v opozici, ale nebyla to lidská mrcha. Ale Miky Kadlec, to už mrcha je. Sněženky nějakým zvláštním řízením osudu nebyly zasažené ideologií, ale Třetí patro je tím prolezlé. Komunista vykládá, jak se má správně chovat socialistický člověk. Ačkoli je tam ale jedna docela odvážná věc, přiznává se tam, že i v socialismu může být parchant, který má vysoce postavené rodiče a všechno mu projde. To je tam napálené v té poslední Mikyho scéně, když - poté, co je vyhozený z učňáku - přijde za mistrem, kterého hrál Lukáš Vaculík, a s rukama v kapsách mu říká: Pane mistr, chtěl jsem vám říct, že mě to mrzí... Což chvíli vypadá, že se bude kát, jenže on dodá: ...mrzí mě, že za váma máma dolejzala. Myslím, že to tehdy tak docela běžné nebylo. Ale taky už to byl nějaký osmdesátý pátý rok.
LN Třetí patro byla poslední věc, kterou jste natočil?
Ještě jsem udělal televizní inscenaci Malý vodní had. To se natočilo během týdne, byla to neuvěřitelná slátanina. Jako by někdo převyprávěl Třetí patro a zkrátil ho na délku inscenace. Tím pádem tam nebyla ta mnohovrstevnatost paralelních příběhů, vše se točilo okolo šikany a spravedlivé odplaty za ni. Ale ještě před Třetím patrem jsem dělal s Jurajem Herzem film Sladké starosti, kde jsem hrál cukrářského učně. Nějak to vyšumělo, ale byla to fajn komedie a hlavně jsem se tam potkal se skvělými lidmi. Třeba s Emilem Horváthem mladším nebo Andy Hrycem, to byla úžasná zkušenost nejen herecká, ale hlavně lidská. Točilo se v Bratislavě, v té době se hrál ve Slovenském národním divadle Amadeus v hlavní roli právě s Emilem Horváthem. Viděl jsem to snad čtyřikrát nebo pětkrát a vždycky mi běhal mráz po zádech.
LN A to vás divadlo nelákalo...
Nelákalo. Ale jednou jsem si ho zahrál. S Cimrmanama. Hrál jsem opilce, který dvě jednání jen leží na stole v restauračním zařízení, pak se probere, zmateně v opilství zopakuje hlášku: Ať žije svoboda tisku, pak to zopakuje ještě jednou, když ho vedou na popravu, aby měl proč umřít... Byl to jen záskok, někdy před šesti sedmi lety, mohl to hrát jakýkoli jevištní technik, ale bylo to moc fajn.
LN Vraťme se do poloviny osmdesátých let, kdy jste naposledy točil, co jste od té doby dělal?
Nejdřív jsem se snažil vyhnout vojně, tak jsem začal posunovat vlaky v Libni, abych se dostal na náhradní službu. To nesklaplo, tak jsem se ocitnul na dva roky na vojně jako velitel tanku. Tam mi to taky úplně nesklaplo, takže mě odsoudili a zavřeli mě na deset měsíců do kriminálu. Po devatenácti dnech mě ale pustili na amnestii. Na chvíli jsem se ještě vrátil na dráhu, to byl rok 1988 a já začal se spolužákem z gymplu vyrábět molitanové ramenní vycpávky, respektive on vyráběl, já prodával. Pak přišla revoluce. Chvilku jsem se tak motal, a pak jsem šel k filmu. Dělal jsem produkci - nejdřív u jedné firmy, pak na Barrandově, pak pro televizi... Pak jsem měl pocit, že bych měl změnit prostředí, udělal jsem si instruktorský kurs a začal jsem učit ve Špindlu lyžování. Pak jsem si otevřel vlastní lyžařskou školu... Po nějakých pěti letech na horách jsem se zase vrátil k produkci. No a teď už nějaký čas dělám osvětlovače.
LN Jste takový sběratel zkušeností, jaká byla ta z vězení?
Jednoduše strašná. Došlo k tomu tak, že jsem neustál určité věci na vojně. Přišili mi šikanu, dílem to byly vyprávěnky, dílem pravda. Ty historky připepřovali úplně zbytečně, dostali by mě i na to, co jsem rovnou přiznal. Bylo jedenáct obviněných, deset jich dostalo podmínku, já nafasoval deset měsíců. Tehdy potřebovali za šikanu někoho exemplárně potrestat. Kdyby odsoudili „Nováka“, nemělo by to tu váhu, ale když zašijou za šikanu „toho, co hrál Vikyho ve Sněženkách“, tak to má úplně jiný dopad. Jako přitěžující okolnost jsem dostal Třetí patro. Argumentovali tím, že protože jsem vytvořil postavu, která sama šikanovala, tak jsem měl možnost se s fenoménem šikany seznámit, tudíž jsem si byl mnohem více vědom společenské nebezpečnosti svého chování.
LN Jak se vám s tím žije?
Sám se sebou už jsem si to vyřešil. Nikdy jsem se nedopustil šikany pro šikanu.
LN Už delší dobu připravujete pokračování komedie Sněženky a machři...
Začalo to akademickými debatami, ale už to nabralo velmi konkrétní obrysy. Oslovili jsme Radka Johna a Ivo Pelanta, kteří tehdy Sněženky a machry napsali, a napsali je skvěle, jestli by měli zájem se té látky chopit. Řekli, že ano. Hezky se to posunulo, rýsují se i finanční zdroje, ačkoli vlastně už jsou jasně nalajnované. V tuto chvíli už jsme v přípravách.
LN O Vánocích vyšla knížka Sněženky a machři po čtvrt století, už je na světě i scénář?
Zatím ne. Dělají se komentáře ke knížce, protože některé věci tam jsou pěkné, ale jiné se do příběhu úplně nehodí. Chtěli bychom se přiblížit poetice prvního filmu. Takže až bude jasno co ano a co ne, začne vznikat první verze scénáře. Je na to krásný půlrok. Máme za sebou jednání o tom, kde by se točilo, kde by se bydlelo... Je to opět zima na horách, setkání po letech. Takže klapne-li všechno tak, jak má, tak bychom mohli za rok a pár dnů odjíždět točit.
LN Vrátit by se měly všechny důležité postavy, v knížce se některé jejich osudy podobají skutečným příběhům herců...
To je právě jedna z věcí, o které teď mluvíme. Myslím si, že by se charaktery neměly úplně převrátit, třeba když je někdo submisivní jako Karel Mácha, tak těžko bude „weltman“ nad věcí a udělá kariéru jako televizní bavič. Nebo mi připadá škoda víc nevyužít herecký potenciál Veroniky Freimanové a nedat jí větší prostor jako kantorce, která přišla kantorskou praxí o své liberální postoje.
LN Je tedy značná šance, že vás uvidíme v pokračování Sněženek a machrů, ale rýsují se ještě nějaké další herecké příležitosti?
Tak to fakt netuším.
LN Opravdu mě překvapuje, že na vás režiséři zapomněli, herecký typ jako vy v českém filmu není.
Jak to, že není. Jirka Langmajer odehraje všechno.
LN Ano, ale to je jen jeden.
Já mám pocit, že Karel Janák dokonce s rolí v Rafťácích myslel právě na něj. Jenže tam byly nějaké problémy s časem. Takže hledali, kdo by ho mohl nahradit. Nahradil jsem ho já, což je pro mě velká čest.
LN Působíte jako člověk, kterého nic nevyvede z míry. Je to skutečně tak?
Všichni máme v sobě nějaké běsy, ale já se držím toho, že dobrá nálada a úsměv dokážou spolehlivě naštvat každého. Samozřejmě taky s životem bojuju, ale s nadhledem. Kdyby nic jiného, tak vím, že aspoň ty Sněženky a machři za něco stály. Ale snad ještě není všem dnům konec.
Ano. Když nepočítám, že jsem se mihl jako výčepní ve filmu Non plus ultras a měl jsem malou roličku lupiče v seriálu Redakce. Dokonce mám pocit, že díky tomu si na mě vzpomněli.
LN Na vás se ale přece nedá zapomenout, každý rok jste alespoň jednou v televizi, když se opakují Sněženky a machři.
Dá, od doby, kdy jsem odešel na vojnu, po mně neštěkl pes. Sejde z očí, sejde z mysli. Nikdy jsem to neřešil. Prostě to tak bylo a já to přijal. Nejsem ten typ, abych chodil za režiséry a říkal jim: Dobrý den, vzpomínáte si na mě, já jsem ten Duchoslav, nebyla by rolička? To fakt ne.
LN Lidé vás ale stále poznávají, nebo ne?
Většinou ne na první pohled, ale spíš na ten třetí. Někdo mě dokonce pozná až po hlase. Ale baví mě, když někoho míjím na ulici a na očích mu vidím, že si mě nedokáže zařadit, běží mu hlavou: Odkud ho znám? Spolužák? Někdo z práce? Nějaké obchodní jednání? Pozoruju ho a vím, že mě nezařadí.
LN Máte čerstvě po premiéře Rafťáků, vybavíte si ještě, jaká byla premiéra Sněženek a machrů?
Bylo to v kině Blaník 12. prosince 1982. Byl jsem z toho tak rozradostněnej, že jsem se opil. Nevzali mě ani na klaněčku, abych tam něco nezpůsobil. Ale to si nejspíš jiní pamatují líp než já.
LN Většina lidí vás má spojeného s postavou frajera Vikyho Cabadaje. Byl jste frajer i ve skutečnosti, nebo jste tedy hrál?
Ta postava byla tak napsaná a byl jsem obsazený jako typ, který dokáže vzbudit tenhle dojem. Mám na to obličej. Moje zkušenost je taková, že mi lidi buď chtějí rozbít hubu, nebo se mnou kamarádit, ale mezi tím není nic. Prošel jsem sedmi koly konkursu, od prvního „Dobrý den, jmenuju se...“, až po kamerové zkoušky, které končily rozdělením rolí. Režisér Smyczek mě zkoušel i do jiných rolí, ale myslím si, že od začátku věděl, že když mě vybere, tak budu hrát buď někoho v davu, nebo drzouna Cabadaje. Ale rozhodně ne „Mirka Dušína“, kterého pak hrál Vašek Kopta. Svoje herectví bych ovšem dal do velkých uvozovek.
LN Jak jste tehdy stíhal chodit do školy?
No nestíhal. Když se točily Sněženky, tak jsem byl tři měsíce pryč a pak jsem musel dělat dodatečné zkoušky. Ale většinu ostatních věcí jsem točil o prázdninách, jenže jsem si to tak nějak zařídil, že mě z toho gymplu nakonec stejně vyhodili, ale kvůli filmování to nebylo. Prostě jsem bohémsky nechodil do školy: všechno znám, všechno umím. Co bych dělal ve škole už v osm, nejdřív tak na velkou přestávku... Tak dlouho jsem si hrál s ohněm, až džbánek přetekl...
LN Neuvažoval jste o tom, že byste u herectví zůstal?
Hrát ve filmech mě bavilo, měl jsem rád to prostředí, ale živit jsem se tím nechtěl. Považoval jsem to za velmi příjemné hobby, byť jsem se snažil odvést co nejlepší práci, tak to pořád bylo jen hobby. Tehdy jsem v tom poblouznění myslel spíš na režii než na herectví. Navíc mě nikdy nijak extra nelákalo hrát v divadle, živě, před publikem. Bavily mě filmy.
LN O režii jste se tedy pokoušel?
Časem jsem dospěl k tomu, že bych nebyl dost dobrej. A než se stát průměrným režisérem, tak raději žádným režisérem. Těch řemeslníků je stejně dost, kdybych chtěl být režisérem, tak Formanem, ale ne někým v davu bezejmenných.
LN Sněženky a machři takřka nezestárli, spousta replik zlidověla, byly takhle napsané už ve scénáři?
Z mého pohledu ta nejlepší, tedy příkaz Dřepkins!, ta byla už ve scénáři. Nikdo neví, co to je, kam to míří, a dává to obrovský prostor, aby si k tomu každý vymyslel vlastní historku. To se mi líbí, když je ve filmu prostor pro vlastní imaginaci. Pak třeba: Viky, ty máš péro! To vypadlo ze Suchánka zcela bezděčně, on má tyhle záblesky. Koneckonců to dokazoval šest let v Tele Tele a před tím smekám.
LN Já mám zas ráda scénu, kdy jste na běžkách, instruktor Brťka se dožaduje uvolnění stopy a Viky mu odpoví: Leda hovno!
Ta je taky dobrá a ta taky byla ve scénáři, jedině že bysme si to trochu přitvrdili. A pak je výborná hláška, která zlidověla: Jedu za kamarádem z Výrovky. To už jsem slyšel tolikrát říct, když někdo „někam“ jel.
LN Jaké to bylo, když jste se v Rafťácích vracel po dvaceti letech před kameru?
Příjemné, plné očekávání, i trochu nervózní. Bylo to po strašně dlouhé době a už jsem na to měl strašnou chuť. Moc jsem se těšil.
LN A naplnilo se očekávání?
Trochu jsem se bál, ale nakonec mě Rafťáci moc potěšili. Sněženky jsme točili tři měsíce, o tom se dneska filmařům ani nesní, na to prostě nejsou peníze. Rafťáci vznikali dost hekticky, měl jsem z toho trochu strach, ale režisér Karel Janák to s producentem a střihačem Adamem Dvořákem dali dohromady velmi dobře. Má to skvělý spád, je tam spousta výborných hlášek a kouzelně komických situací, od třeskutých řachand až po humor trapnosti okamžiku.
LN Lidi vás teď mohou vidět nejen v Rafťácích, ale i jako Mikyho Kadlece v seriálu Třetí patro, který teď opakuje Prima.
Z toho, že to dávají, nijak nadšený nejsem. Vikyho Cabadaje jsem měl v podstatě rád, byl to sice drzej hajzlík, který byl za každou cenu v opozici, ale nebyla to lidská mrcha. Ale Miky Kadlec, to už mrcha je. Sněženky nějakým zvláštním řízením osudu nebyly zasažené ideologií, ale Třetí patro je tím prolezlé. Komunista vykládá, jak se má správně chovat socialistický člověk. Ačkoli je tam ale jedna docela odvážná věc, přiznává se tam, že i v socialismu může být parchant, který má vysoce postavené rodiče a všechno mu projde. To je tam napálené v té poslední Mikyho scéně, když - poté, co je vyhozený z učňáku - přijde za mistrem, kterého hrál Lukáš Vaculík, a s rukama v kapsách mu říká: Pane mistr, chtěl jsem vám říct, že mě to mrzí... Což chvíli vypadá, že se bude kát, jenže on dodá: ...mrzí mě, že za váma máma dolejzala. Myslím, že to tehdy tak docela běžné nebylo. Ale taky už to byl nějaký osmdesátý pátý rok.
LN Třetí patro byla poslední věc, kterou jste natočil?
Ještě jsem udělal televizní inscenaci Malý vodní had. To se natočilo během týdne, byla to neuvěřitelná slátanina. Jako by někdo převyprávěl Třetí patro a zkrátil ho na délku inscenace. Tím pádem tam nebyla ta mnohovrstevnatost paralelních příběhů, vše se točilo okolo šikany a spravedlivé odplaty za ni. Ale ještě před Třetím patrem jsem dělal s Jurajem Herzem film Sladké starosti, kde jsem hrál cukrářského učně. Nějak to vyšumělo, ale byla to fajn komedie a hlavně jsem se tam potkal se skvělými lidmi. Třeba s Emilem Horváthem mladším nebo Andy Hrycem, to byla úžasná zkušenost nejen herecká, ale hlavně lidská. Točilo se v Bratislavě, v té době se hrál ve Slovenském národním divadle Amadeus v hlavní roli právě s Emilem Horváthem. Viděl jsem to snad čtyřikrát nebo pětkrát a vždycky mi běhal mráz po zádech.
LN A to vás divadlo nelákalo...
Nelákalo. Ale jednou jsem si ho zahrál. S Cimrmanama. Hrál jsem opilce, který dvě jednání jen leží na stole v restauračním zařízení, pak se probere, zmateně v opilství zopakuje hlášku: Ať žije svoboda tisku, pak to zopakuje ještě jednou, když ho vedou na popravu, aby měl proč umřít... Byl to jen záskok, někdy před šesti sedmi lety, mohl to hrát jakýkoli jevištní technik, ale bylo to moc fajn.
LN Vraťme se do poloviny osmdesátých let, kdy jste naposledy točil, co jste od té doby dělal?
Nejdřív jsem se snažil vyhnout vojně, tak jsem začal posunovat vlaky v Libni, abych se dostal na náhradní službu. To nesklaplo, tak jsem se ocitnul na dva roky na vojně jako velitel tanku. Tam mi to taky úplně nesklaplo, takže mě odsoudili a zavřeli mě na deset měsíců do kriminálu. Po devatenácti dnech mě ale pustili na amnestii. Na chvíli jsem se ještě vrátil na dráhu, to byl rok 1988 a já začal se spolužákem z gymplu vyrábět molitanové ramenní vycpávky, respektive on vyráběl, já prodával. Pak přišla revoluce. Chvilku jsem se tak motal, a pak jsem šel k filmu. Dělal jsem produkci - nejdřív u jedné firmy, pak na Barrandově, pak pro televizi... Pak jsem měl pocit, že bych měl změnit prostředí, udělal jsem si instruktorský kurs a začal jsem učit ve Špindlu lyžování. Pak jsem si otevřel vlastní lyžařskou školu... Po nějakých pěti letech na horách jsem se zase vrátil k produkci. No a teď už nějaký čas dělám osvětlovače.
LN Jste takový sběratel zkušeností, jaká byla ta z vězení?
Jednoduše strašná. Došlo k tomu tak, že jsem neustál určité věci na vojně. Přišili mi šikanu, dílem to byly vyprávěnky, dílem pravda. Ty historky připepřovali úplně zbytečně, dostali by mě i na to, co jsem rovnou přiznal. Bylo jedenáct obviněných, deset jich dostalo podmínku, já nafasoval deset měsíců. Tehdy potřebovali za šikanu někoho exemplárně potrestat. Kdyby odsoudili „Nováka“, nemělo by to tu váhu, ale když zašijou za šikanu „toho, co hrál Vikyho ve Sněženkách“, tak to má úplně jiný dopad. Jako přitěžující okolnost jsem dostal Třetí patro. Argumentovali tím, že protože jsem vytvořil postavu, která sama šikanovala, tak jsem měl možnost se s fenoménem šikany seznámit, tudíž jsem si byl mnohem více vědom společenské nebezpečnosti svého chování.
LN Jak se vám s tím žije?
Sám se sebou už jsem si to vyřešil. Nikdy jsem se nedopustil šikany pro šikanu.
LN Už delší dobu připravujete pokračování komedie Sněženky a machři...
Začalo to akademickými debatami, ale už to nabralo velmi konkrétní obrysy. Oslovili jsme Radka Johna a Ivo Pelanta, kteří tehdy Sněženky a machry napsali, a napsali je skvěle, jestli by měli zájem se té látky chopit. Řekli, že ano. Hezky se to posunulo, rýsují se i finanční zdroje, ačkoli vlastně už jsou jasně nalajnované. V tuto chvíli už jsme v přípravách.
LN O Vánocích vyšla knížka Sněženky a machři po čtvrt století, už je na světě i scénář?
Zatím ne. Dělají se komentáře ke knížce, protože některé věci tam jsou pěkné, ale jiné se do příběhu úplně nehodí. Chtěli bychom se přiblížit poetice prvního filmu. Takže až bude jasno co ano a co ne, začne vznikat první verze scénáře. Je na to krásný půlrok. Máme za sebou jednání o tom, kde by se točilo, kde by se bydlelo... Je to opět zima na horách, setkání po letech. Takže klapne-li všechno tak, jak má, tak bychom mohli za rok a pár dnů odjíždět točit.
LN Vrátit by se měly všechny důležité postavy, v knížce se některé jejich osudy podobají skutečným příběhům herců...
To je právě jedna z věcí, o které teď mluvíme. Myslím si, že by se charaktery neměly úplně převrátit, třeba když je někdo submisivní jako Karel Mácha, tak těžko bude „weltman“ nad věcí a udělá kariéru jako televizní bavič. Nebo mi připadá škoda víc nevyužít herecký potenciál Veroniky Freimanové a nedat jí větší prostor jako kantorce, která přišla kantorskou praxí o své liberální postoje.
LN Je tedy značná šance, že vás uvidíme v pokračování Sněženek a machrů, ale rýsují se ještě nějaké další herecké příležitosti?
Tak to fakt netuším.
LN Opravdu mě překvapuje, že na vás režiséři zapomněli, herecký typ jako vy v českém filmu není.
Jak to, že není. Jirka Langmajer odehraje všechno.
LN Ano, ale to je jen jeden.
Já mám pocit, že Karel Janák dokonce s rolí v Rafťácích myslel právě na něj. Jenže tam byly nějaké problémy s časem. Takže hledali, kdo by ho mohl nahradit. Nahradil jsem ho já, což je pro mě velká čest.
LN Působíte jako člověk, kterého nic nevyvede z míry. Je to skutečně tak?
Všichni máme v sobě nějaké běsy, ale já se držím toho, že dobrá nálada a úsměv dokážou spolehlivě naštvat každého. Samozřejmě taky s životem bojuju, ale s nadhledem. Kdyby nic jiného, tak vím, že aspoň ty Sněženky a machři za něco stály. Ale snad ještě není všem dnům konec.
