Jak se před rokem svěřil v ČT24, šéfka americké delegace při Komisi pro lidská práva v Ženevě mu na to tehdy namítla, že nebyla jiná alternativa. „Madam, chcete mi snad říci, že když neví světová velmoc, co dělat, tak začne házet bomby?“ odpověděl jí prý tehdy Dienstbier.
Bombardování bylo podle Dienstbiera „největší chybou od Vietnamu“. Nálety, jak často říkal, zasáhly také řadu nevojenských cílů a usmrtily mnoho civilistů. Navíc zničily i ekonomiku celého Balkánu. A problém Kosova? Ten se tím nevyřešil.
Jeho mandát pro OSN skončil v květnu roku 2001. Jeho vztah k Jugoslávii, poté k Srbsku se ale nezměnil. Měl k němu i silné rodinné vazby – Dienstbierova teta se provdala do Bělehradu, stala se srbskou spisovatelkou a vydávala zde českou literaturu. V posledních letech se zapojoval zejména do debaty o Kosovu. A šel „proti proudu“ – zastával opačný postoj než česká diplomacie. Česko podle něj nemělo samostatné Kosovo uznávat, protože je to v rozporu s mezinárodním právem.
„Stále platí rezoluce Rady bezpečnosti 1244, která uznala Kosovo jako součást Jugoslávie, tedy dnes nástupnického Srbska. Stejně platí Závěrečný akt Helsinské konference z roku 1975, který připouští změnu hranic v Evropě pouze se souhlasem všech, kterých se změna týká. Uznávání kosovské nezávislosti je hrubým porušením platných mezinárodních dohod,“ napsal v dubnu 2008, tedy dva měsíce po vyhlášení nezávislého Kosova.
Zastával názor, že samostatnost této srbské provincie je politicky neprozíravý tah, který navíc bude inspirací pro separatisty všude po světě. Taková pesimistická vize se zatím nenaplnila, Kosovo ale zůstává na Balkáně problémem číslo 1.
