Naštěstí to není jako ve filmu Na samotě u lesa, kde si historku z mlýna kvůli příšernému hluku musí každý příchozí poslechnout ještě jednou. Když Rudolf Chmela zapne lis, na němž vyrábí legendární céčka, dá se při tom i povídat. „Před Vánoci u toho stojíme každý den. Buď dcera, nebo já. Poptávka je veliká,“ říká o plastové hračce, která se díky současné retro módě těší i po letech oblibě.
Sice ne tak úplně na samotě, u lesa ale domek rodiny Chmelových skutečně stojí. Na samém konci Hradce Králové směrem na Holice. Dílna, odkud céčka putují po celé republice, ale i do USA nebo Británie, je malý zahradní „kamrlík“. Voní v něm olej a kromě osmdesát let starého lisu zde stojí pytle s materiálem a na policích sklenice s barvami, jimiž se céčkům dává definitivní podoba.
Rudolf Chmela vyrábí céčka přes čtyřicet let. „Za hodinu jsme jich schopni udělat pět tisíc,“ říká.
Stroj se musí nejprve nahřát. Správná teplota je kolem 180 stupňů. Chmela bere do ruky plastový materiál a zvolna ho sype do zásobníku. „Za hodinu jste schopen udělat asi kilo céček. To je zhruba pět až pět a půl tisíce kusů,“ líčí. „Děláme to víc než čtyřicet let. To už je pořádná tradice,“ usměje se.
Svůj vrchol céčka zaznamenala v 80. letech minulého století. Vyrůstající generace tzv. Husákových dětí po nich doslova šílela, zvlášť žádaná byla ta fosforová. Rudolf Chmela vzpomíná, jaká rvačka o ně byla na Prvního máje v Pionýrských (dnes Šimkových) sadech. Často až stometrovou frontu zájemců prý musela „řídit“ tehdejší veřejná bezpečnost. „Snad za půl hodiny bylo po všem. Všechna céčka byla pryč. Lidé nám skoro rozbili auto, jak se na nás vrhali,“ popisuje.
Razítko za dva sáčky
Kdo měl rozsáhlou sbírku plastových „nesmyslů“, byl v té době považován za krále dětské party. Kupka se dala vyměnit třeba za autíčko na hraní. Roli jakéhosi neoficiálního platidla však céčka zdaleka neplnila jen mezi školáky. „Jak něco na úřadech nešlo, zpravidla jsem nabídl pár balíčků a lidé za přepážkou byli hned o poznání vstřícnější. Brali to pro svoje děti či vnoučata,“ směje se Chmela.
Céčka mu dokonce pomohla v případu, kdy šlo přímo o jejich vlastní výrobu. Komunisté škrtili možnost soukromě podnikat. Aby je mohl prodávat třeba ve stánku během oslav, musel si Chmela vyběhat řadu „bumážek“. „Na ministerstvu financí, nebo kde to bylo, jsem si musel zařídit povolení na cenu a podobně. Paní úřednice si nejprve stála na svém, že je třeba upřednostnit státní obchod. Přihodil jsem dva pytlíky céček a razítko mi nakonec dala.“
Zatímco vypráví, stroj se pomalu zahřívá na provozní teplotu. Z lisu začínají vycházet první – ještě ne úplně dokonalé – mřížky s céčky perleťové barvy. Po pár cyklech však už z čelistí lisu vypadávají zcela použitelné kousky. Výrobce je opatrně vyláme, uloží do nádoby a zbytky mřížky hodí zpátky do zásobníku stroje, kde se opět roztaví. Ani kousek plastu tak nepřijde nazmar.
Letos prý byl zájem o jeho produkty ještě vyšší než v minulých letech. Hlásilo se o ně hodně firem, které je chtěly na večírky pro zaměstnance, plesy či jako poděkování pro své zákazníky. „Asi to souvisí s výročím sametové revoluce,“ přemýšlí Chmela. „Spousta lidí nám psala přes e-shop, že céčka potřebují do konkrétního data, většinou na retro party, kam si brali i tepláky s pruhem a další ‚rekvizity‘,“ vypráví.
Vzpomínání za mořem
Ačkoli je plastová hračka pojmenovaná po třetím písmenu abecedy, v minulosti se vyráběla i v dalších tvarech. Existovala géčka, eska nebo paragrafy. Existuje dnes poptávka po nových podobách místo té tradiční? „Lidé chtějí klasiku. Nic jiného je moc nezajímá,“ je si jistý Chmela.
Z klasické linie tvarů vybočují pouze zmíněné paragrafy. Ty si občas objedná nějaká právnická kancelář na firemní oslavu či kupříkladu absolventi práv na popromoční večírek.
  |
Rodinu východočeských výrobců však neživí pouze céčka. To by asi ani nebylo možné. Z jejich lisu vypadávají i další předměty: knoflíky, plastové šroubky pro nábytkáře, kolíčky na prádlo nebo háčky. Z těch „zábavných“ produktů Chmela a spol. lisují třeba reliéfy hradů, zámků a katedrál.
Jako důkaz se na stole na ukázku postupně ocitají detailně vyvedené výlisky Karlštejna a Týnského chrámu. Jedná se o jemnou práci. Původní raznici před mnoha lety vyrobil pečlivý důchodce – nástrojař. „Je to precizní ruční výroba. To už dneska snad ani nikdo neumí,“ posteskne si Chmela.
Hodí se i ke hře
Jeho céčka se během let dostala nejen na sousední Slovensko, ale i do Německa, Nizozemska, Spojeného království nebo do USA. Co tenhle export spojuje? Lidé, kteří stále populární hračku objednávají, jsou českoslovenští pamětníci. Emigrovali do ciziny, vzpomínky na plastový zázrak svého dětství si však vzali s sebou. Ať jsou jakkoli daleko, chtějí si připomenout kus svého dětství, podělit se o vášeň s vlastními potomky nebo se pochlubit zahraničnímu partnerovi.
Chmelova rodina navíc céčka dál rozdává i po úřadech. Jako úplatek prý už dávno nefungují, udělají ale radost. Když šla Rudolfova manželka do nemocnice, dala pár balíčků rodinného klenotu lékařům. „Paní doktorka s nimi tady hrála čáru,“ dozvěděla se při další návštěvě zařízení. I na tuhle „soutěžní“ formu použití pověstných céček totiž lidé nezapomněli.
