LN Rok 2007 se pomalu chýlí ke konci. Jak byste ho zhodnotila?
Byl to jeden z nejhorších roků mého života, protože jsem přišla o dva osudové muže. O svého manžela a o otce. Naštěstí mám syna Jakuba. Když vidíte to bezelstné, bezbranné dítě, jak reaguje, jak vás objímá a říká maminko, miluju tě, tak se to snáší líp.
LN Přes internetový vyhledávač jsem si zjistila, kolik se o vás napsalo článků za poslední měsíc. Bylo jich dvaasedmdesát.
To už je docela málo. Dřív to bývalo 200 i víc.
LN A skoro ve všech těch článcích se nejprve řeší to, kdo vám kdy umřel... až pak se píše o tom, co děláte teď.
No jo, můj život se podobá antické tragédii. Jen pořád čekám na ten hollywoodský konec. Teď si říkám, že hlavně nesmím podlehnout té šílené mediální kampani, která se proti mně vede.
LN Kdo ji vede?
Bulvární novináři. Začalo to v lednu, kdy se Karel zastřelil. Pro mě to byl šok. Tři měsíce jsem seděla na rohu gauče u kamarádky, měla jsem na sobě pyžamo a roztrhaný svetr a nebyla jsem skoro schopna dojít do koupelny. Měla jsem pocity úzkosti, nepomáhaly mi prášky na zklidnění ani na radost, prostě nic. Do toho paparazzi, kteří lezli po okapech, aby ulovili moji fotku. Ten tlak byl a pořád ještě je neskutečný.
LN Deník Šíp uveřejnil článek o tom, jak jste den před pohřbem Karla bujaře slavila. Pokud vím, soudila jste se s ním pro pomluvu. Jak to dopadlo?
Soudila jsem se i s jinými. Všechny ty soudy jsem vyhrála, ale čekají mě další. Spousta lidí mi říká, že je to zbytečné, ale já si myslím, že za pravdu se musí bojovat, že mi to za to stojí už kvůli mému synovi. Nejhorší je, že některé deníky moc dobře věděly, že nepíší pravdu, ale pořád se jim to vyplatilo, protože částka, kterou vysoudím za omluvu, je minimum toho, co vydělali prodejem novin. Takhle to prostě funguje. Upřímně, já si připadám jako člověk, který měl možná umřít taky, aby bylo nějakým způsobem učiněno zadost těm, co nevydýchali to, že si mě Karel vzal za ženu.
LN Co říkáte na výroky Petra Svobody, syna vašeho zesnulého muže, který v rozhovoru v Mladé frontě Dnes naznačil, že jste možná dohnala jeho otce k sebevraždě a že ani v Nadačním fondu Kapka naděje není všechno v pořádku?
Petr Svoboda má na svůj názor právo. Já vím, co mám za sebou -sedm let práce v Kapce naděje a sto milionů pomoci pro nemocné děti. Nadační fond Kapka naděje má hospodaření v pořádku. Podléhá auditu stejně jako každá jiná organizace, můžete si ho najít na internetových stránkách.
LN Takže to, co řekl Petr Svoboda v MFD, byla lež?
Nechtějte, abych se dostala na stejnou úroveň... Jen pro upřesnění, Petr například uvedl, že můj muž z Kapky naděje vystoupil v reakci na něco nekalého, co se tam údajně dělo... Pravda je taková, že můj muž nikdy členem Kapky naděje nebyl, což se dá doložit výpisem z obchodního rejstříku. Bulvár operuje s dezinformacemi, a jak teď chodím k soudům, dozvěděla jsem se z protokolu, že jedním ze zdrojů nepravdivých informací byl Petr Svoboda. Jeho telefonát.
LN Jste nepochybně „královnou“ českého bulváru. O nikom jiném se tak často nepíše, i když vám to, jak sama říkáte, vadí. Jenže vy s bulvárem také spolupracujete. Předminulý týden jste poskytla rozhovor Blesku.
Ten jsem dala, protože jsem byla už dohnaná za krajní mez.
LN Jak vás může někdo donutit dát rozhovor?
Ale oni vždycky něco napíšou! Ať už s nimi mluvíte, nebo ne. Když nekomunikujete, řeknou vám natvrdo, že to bude ještě horší. Prostě si něco vymyslí. A to se vsaďte, že vám to lichotit nebude. Dvakrát třikrát do týdne mám před domem paparazzi, kteří sledují, kam jdu, s kým jdu. Třeba mě vyfotí s mým synem na procházce, a když ho dám k chůvě, abych mohla jít do práce, napíšou, že se o něj nestarám!
LN Dokážete teď, téměř po roce, pochopit, proč váš muž spáchal sebevraždu, nebo je jeho motiv stále zahalen tajemstvím?
Asi se to nikdy nedozvíme, protože to věděl jenom on, my můžeme pouze spekulovat. Faktorů bylo víc, byla to určitě celá mozaika věcí. Ale rozhodně šlo o zkratové jednání. Můj muž trpěl depresemi, a jak jistě víte, sebevražda bývá často vyústěním depresí. Zdravý člověk si na život nesáhne.
LN Ale Petr Svoboda tvrdí, že jeho otec depresemi netrpěl, že byl jen smutný. Jeden z vás dvou tedy lže.
Půjdete se zastřelit jenom proto, že jste smutná? To asi ne. Život je dar a můj muž rozhodoval o svém životě a rozhodl i o své smrti. Proč bychom si vymýšleli nějaké deprese? Manžel na ně bral psychofarmaka a to je fakt. Také když přišla policie, tak jsem jim ty léky odevzdala.
LN Co podle vás Petra k těmto prohlášením vede?
To vážně netuším. Nevím, co se děje v jeho hlavě. Petr je mladý a nikdy nežil v partnerském vztahu, neví, co takový vztah obnáší. Na rozdíl od jeho starší sestry, která takové zkušenosti má a komunikuje se mnou normálně.
LN Jakou největší chybu jste během manželství udělali?
Určitě jsme jich udělali spoustu. Měli jsme obrovskou krizi, když nám zemřela dcera. Ale přišli jsme na to, že bychom měli jít životem spolu dál. A proto jsme počali syna. Můj muž by rozhodně nepočal dítě, kdyby ten vztah byl tak špatný, jak ho někdo klasifikuje. Nebyl to slaboch, který by žil s někým, kdo by pro něj byl absolutně nevhodný. Žili jsme tak jako většina rodin, chvíli nahoře, chvíli dole.
LN Prý ho mrzelo, že hodně pracujete, protože vás chtěl mít víc doma. Je to pravda?
To je pravda, ale na druhou stranu, Karel byl taky workoholik a já jsem to respektovala. Věděla jsem, že když tvoří, jde všechno stranou. Často říkal, teď mě musíte všichni nechat, kope mě Paegas, musím skládat. (Směje se.) Často jsem mu nosila notový papír do sprchy, když zrovna dostal nějaký nápad. Na tyhle krásné chvíle nemůžu zapomenout. Hrozně rádi jsme diskutovali, cestovali, užívali si života. Musím říct, že pro mě byl Karel fatální člověk mého života.
LN Taky vám hodně pomohl. Dostal vás, holku z Černošic, do společnosti, kam byste se asi jinak nedostala.
No jasně... Karel mi pomohl hlavně tím, že jsem měla jsem šanci sledovat, jak spoustu věcí dělá, a učit se je. Byla jsem takovým tichým pozorovatelem a ty zkušenosti jsem pak využila i ve své práci. I když ta je tak specifická, že nic nedostanete zadarmo. Když jsem si někdy postěžovala, že mi něco nejde, řekl mi, nestěžuj si, sama sis to vybrala.
LN Ale utekla jste z té otázky, zda jste rodinu nezanedbávala na úkor práce a večírků.
Vždycky jsem se snažila stihnout všechno. Domácnost normálně fungovala. Společenské akce? Na ty jdete jednou, dvakrát za měsíc. Fotografové mě vyfotí samozřejmě se skleničkou v ruce a v popisku pod fotkou je, že jsem jich měla dvacet. (Odmlčí se.) Spousta lidí jde anonymně večer s přáteli na skleničku a nikdo je nesleduje. Já si užívám ten bonus, že mě z morálky hodnotí bulvár.
LN Jak tak sleduji ten váš příběh, odvíjí se trochu jako detektivka. Co bude dál?
Teď se čeká na něj.
LN Na koho? Na dalšího osudového muže?
Přesně. Čeká se na dalšího chlapa. Už mě skoro vyvdali, ale dost se sekli. (Směje se.)
LN Jak na vás reagují lidé, když třeba jdete po ulici? Oslovují vás?
Reagují spontánně. Většinou říkají, ať už vás nechají bejt, paní Svobodová, máte nárok na svůj život. Nedávno jsem stála na křižovatce, pán v autě stáhnul okýnko a řekl: ty vám teda dávaj, svině. Nandejte jim to taky! Máme vás rádi, protože pomáháte nemocným dětem. Denně mi chodí dopisy, doteď jsem jich dostala asi 16 tisíc a kromě šesti anonymů mi všechny vyjadřují podporu. Lidi nejsou hloupí, všimli si, že se o něco snažím, že to dělám dál přes to všechno, co se mi v životě stalo. Víte, ona ta charita není jednoduchá práce. To není tak, že rozrazíte dveře a řeknete, já jsem Svobodová, potřebuji peníze pro nemocné děti, a sponzoři vezmou roh hojnosti a nasypou vám. Tak to nefunguje. Je to běh na dlouhou trať. Za Kapkou naděje jsou vidět výsledky. Teď nás hodně zaměstnává organizace koncertu Královny muzikálů, který proběhne 18. prosince. Budeme vybírat na přístroj, který umožní mnohem přesněji ohraničit nádor v dětském mozku, tudíž operace mozku budou bezpečnější. Máme několik dalších projektů - podporujeme banku pupečníkové krve, psychosociální program Kapky naděje... Nedávno jsme přispěli částkou tři miliony korun na novorozenecké oddělení na Bulovce, které je jedinečné tím, že slouží pro infikované novorozence. Jenomže to novináře nezajímá. Je zajímá, že si někde dáte skleničku nebo že zakopnete. Před pár dny jsem jela do Bruntálu na akci, kde dražili korunku pro Kapku naděje. Měla jsem zrovna čerstvě zlomenou nohu a fakt mi nebylo dobře, ale říkala jsem si, že když jsem to slíbila, tak musím. Jenže jsem neuměla chodit o berlích a spadla jsem ze schodů. Paparazzi byl za stromem a fotil mě. Až když měl fotku, mě šel zvednout. Lidi si možná myslí, že jim ty fotky posílám sama, že jim sama volám. Já bych i zavolala, ale poprosila bych je, abych deset let nebyla v bulváru na titulní stránce.
LN Myslíte si, že Kapce naděje škodí ta vaše mediální image, když jste její hlavní tvář?
Já nejsem tvář, já jsem dělník. A nejsem to jen já, je to celý tým spolupracovníků. Moc děkuji za to, co dělají, protože za ty platy, co v Kapce naděje mají, to musí dělat z čirého fandovství.
LN Dědictví po Karlu Svobodovi ještě není vyřešeno, z čeho žijete?
Mám vdovský a sirotčí důchod, který činí třicet tisíc korun měsíčně a s kamarádkou máme v Říčanech květinářství. V Kapce naděje žádný plat nepobírám.
LN Kde bydlíte?
Pronajala jsem si dům v Říčanech, který pomalu zařizuji vypůjčeným nábytkem. Těším se, jak připravím pro Kubíčka Vánoce. Samozřejmě to bude kruté s tou vzpomínkou, ale bude tam moje matka, přátelé, dvě nejlepší kamarádky. Snad to zvládneme.
LN Ptá se Jakub na tátu?
Když se vidí na fotce s Karlem, říká, to je táta. Je mu dva a půl roku a je to takový čertík, že unaví pět lidí. Je paličatý, ale dokáže být i strašně sladký, ostatně s těmi jeho vlasy vypadá jak holčička.
LN Dá se říct, že už máte svůj život pevně v rukou?
Ne. I když už nesedím na rohu sedačky, neklepu se, nekouřím jednu cigaretu za druhou a nemusí se o mě starat kamarádka. Hodně jsem o věcech přemýšlela. O tom co bylo, co bude. Mám pocit, že když jsem si zlomila tu nohu, jako by se zlomilo něco ve mně. Najednou jako by mi došlo, jak je potřeba postavit se na ty dvě vlastní nohy, nespoléhat se na nikoho a začít stoprocentně fungovat.
