Záměr Adiny je ovšem daleko větší; jak píše v programu režisér a umělecký šéf divadla Martin Stropnický, mělo by jít o „český příběh, ... o pokus postihnout v omezeném prostoru jednoho divadelního představení složitost a nejednoznačnost dějů, kterými naše společnost prošla“.
Životní osudy této kdysi populární herečky jsou jistě spojeny s řadou změn a obratů v našich dějinách, takže by tento záměr šlo uskutečnit. Samozřejmě s tou podmínkou, že se skutečné události podaří převést do scénické divadelní podoby.
Živé obrazy jako ilustrace událostí
Už první část inscenace - cesta Adiny k hvězdné slávě v první republice, jejíž váha spočívá na událostech osobních - však potvrzuje, že se to při převodu filmového scénáře do textu pro divadlo, který autorka původně napsala, nepovedlo. Na jevišti se názorně vlastně jenom rekonstruují ty události, jež sama Mandlová vylíčila ve své autobiografické knížce Dneska už se tomu směju. Tato názornost se navíc zvyšuje, jakmile se začnou předvádět události historické jako jakési ilustrované dějiny nedávné minulosti.
Na tom nemohou nic změnit ani jevištní prostředky, které se snaží z této historie stvořit velké divadlo. Naopak, čím více se tak děje, tím výrazněji se tato ilustrativnost prosazuje. Určující je proto jevištní prostor, který Šimon Caban doplňuje nejnutnějšími jevištními artefakty, znázorňujícími přesně konkrétní prostředí, aby ovšem celku až s agresivní naléhavostí trvale vnucoval rozměr zřetelné divadelní monumentality. Stejnou cestou jde i režisér Stropnický. Chováním postav odpovídajícím danému prostředí buduje iluzi reality, aby přeskakoval v celkovém rozmístění postav i ve způsobu jejich pohybu do výrazné stylizace. Vznikají jakési „živé obrazy“ (Tyl by napsal „přiměřené živé skupení“), které nakonec nejsou ničím jiným než zase ilustrací nějaké události. I všechny další jevištní prostředky, jako je světelný design, promítání projekcí, hudba či rozhlasová hlášení, mají tentýž výsledný efekt: přes všechnu snahu o jevištní bohatost a velkorysost jsou v definitivní rovině jenom popisným předvedením nějaké známé události.
A tak čekáme na Adinu; nikoliv na skutečnou Adinu Mandlovou, ale na divadelní (možná dramatickou) postavu, která by všem těm událostem dala další smysl. Jenže marně. Ani text, ani celkový scénický tvar k tomu nedají příležitost, jíž by byla rozehraná divadelní (opět možná dramatická) situace jako možnost postavu herecky tvarovat a tím ji interpretovat, stvořit ji tak, aby svým smyšleným, fiktivním bytím odkryla a sdělila nečekané a neznámé vazby ke světu skutečnému.
Trochu ordinérní dívka, kterou semelou dějiny
Za těchto okolností může Veronika Žilková j. h. přes velký a klíčový rozsah titulní role jen statečně bojovat o to, aby alespoň nějak zformovala individuální podobu své postavy. V tomto zápasu, v němž jí ani trochu nepomohou kostýmy Simony Rybákové nerespektující ani charakter postavy, ani potřeby jeviště, dojde nakonec k podobě určitější, prosté, trochu ordinérní dívky, kterou semelou kola osudu. Což platí o všech postavách a situacích, kterých se jim dostane; jsou to svým způsobem jen funkční schémata, jež se vede tu více, tu méně obdařit věrohodným scénickým životem. Jakmile však existuje situace, která umožní akci, jednání, inscenace zajiskří.
Jeden příklad za všechny, neboť těchto situací je v inscenaci víc, bohužel se neřetězí v děj: herečka Lucie Juričková se prudce, ostře a nenávistně vzepře hostování Adiny v Hello Dolly - a rázem osobní i společenská závist zneužívající moci nad „kolaborantkou“ a emigrantkou charakterizuje plasticky postavu i dobu.
Divadlo zná řadu postupů a principů, jimiž se může zmocňovat dějin. Jsou různé, mohou to být shakespearovské fresky nebo brechtovské demonstrace, ale jedno je jim společné: východiskem a základem je vždycky člověk jako ten, kdo dějiny spolutvoří a zároveň je jimi unášen, případně drcen. To se vinohradské inscenaci nepodařilo; záměry byly veliké, ale divadlo nemůže být pouze pramenem věcných, byť názorných informací o určitých, byť sebedůležitějších historických událostech. Proto inscenace - bohužel - nemůže dosáhnout nejen na tu podobu, k níž chtěla dospět, ale ani na potřebné kvality divadelní.
HODNOCENÍ LN *
Milena Jelínková: Adina
Režie: Martin Stropnický
Dramaturgie: Martin Velíšek
Scéna: Šimon Caban
Světla: Pavel Dautovský
Hudba: Petr Malásek
Kostýmy: Simona Rybáková
Choreografie: Radek Balaš
Divadlo na Vinohradech, světová premiéra 30. 11. 2007
