Krajský soud rozhodl dne 5. června ve věci sedmi žalobců - pěti státních zástupců vedených Renatou Veseckou a Petrem Coufalem, soudcem Kučerou a bývalým ministrem spravedlnosti versus Marie Benešové. Podle nepravomocného rozsudku je žalovaná Marie Benešová povinna se omluvit jen náměstkovi vrchního státního zástupce Liboru Grygárkovi. Na stránkách Lidových novin se k věci vyjádřil i kolega Václav Vlk (Marie Benešová by se měla omluvit, LN 7. 6.). S mnohými jeho postřehy souhlasím. Za zásadní však považuji způsob rozhodování a argumentaci soudce Cepla v rozsudku, tak jak byl zveřejněn na stránkách Aktuálně.cz. Proto bych se rád vyjádřil k meritu a k důsledkům jeho rozhodnutí.
Zmatečný rozsudek Rozsudek v jeho zveřejněném textu považuji za zmatečný a zcela nepřezkoumatelný. Podle mého názoru překročil soudce Cepl pravomoc, již dává § 7 občanského soudního řádu obecným soudům pro civilní řízení. Podle tohoto ustanovení se v občanském soudním řízení projednávají spory, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona nerozhodují jiné orgány.
Civilním soudům nepřísluší rozhodovat věci trestní, nepřísluší jim přezkoumávat postup orgánů činných v trestním řízení. Soudce Cepl toto kogentní ustanovení porušil. Celých 38 stran jeho rozhodnutí hodnotí postup státního zastupitelství v kauze Čunek, hodnotí účel setkání žalobců na různých místech republiky, zabývá se otázkou správnosti delegace věci z Přerova do Jihlavy Nejvyšším státním zastupitelstvím. Řeší správnost postupu v kauze katarského prince. Soudce Cepl svým verdiktem přezkoumává postup orgánů činných v trestním řízení, zkoumá postup Nejvyššího státního zastupitelství. Vstoupil na půdu, která mu nepřísluší.
Ani jeho odpověď uvedená v rozhovoru v Právu ze dne 7. června, že „usnesení Nejvyššího státního zastupitelství přece zůstává platným, nijak se ho mé rozhodnutí nedotýká a nemůže ho zrušit. Já jsem pouze napsal, že toto usnesení lze podrobit veřejné kritice...“, nemůže změnit nic na tom, že právě na této delegaci a na jejím hodnocení založil soudce Cepl svůj zamítavý výrok k žalobě samé. Navíc právní názor vyslovený soudcem Ceplem v jeho rozsudku není „veřejnou kritikou“. Rozsudek je akt státní moci, je to rozhodnutí učiněné jménem státu. Žádná „veřejná kritika“.
Když jsem jako právní zástupce ustanovený Městským soudem v Praze zastupoval Alberta Žirovnického, odsouzeného pro trest vraždy podle § 219 odst. 1, 2 trestního zákoníku ve sporu s Ministerstvem vnitra ČR o ochranu osobnosti, spojeným s návrhem na přiznání nemajetkové újmy ve výši 50 milionů korun za to, že zásah policejní jednotky při zatýkání mého klienta porušil jeho domovní svobodu a ohrozil jeho život a zdraví, Městský soud v Praze svým rozsudkem žalobu zamítl. Důvodem zamítnutí bylo stanovisko soudu, že „žaloba (A. Žirovnického) nebyla podána po právu, protože...není v pravomoci občanskoprávního soudu hodnotit a přezkoumávat činnost orgánů činných v trestním řízení“. Dva soudy a dva různé přístupy.
Postup soudce Cepla před nás klade jasnou otázku. Proč by měl Jiří Kajínek a jiní odsouzení pracně hledat důvody pro obnovu řízení, když je to tak jednoduché. Stačí podat žalobu na ochranu osobnosti a v ní zpochybnit postup orgánů činných v trestním řízení a vida, důvod pro přezkum trestního řízení je nalezen. Proč se držet zákona, proč ctít platné právo, když se můžu do domu dostat zadními dveřmi.
Smělý a tvrdý závěr To však není vše. Soudce svá skutková zjištění opírá nejen o výpovědi účastníků řízení a svědků, ale o články z novin, o části pořadu Reportéři ČT či články v Respektu. Z těchto všech důkazů činí soudce Cepl smělý a tvrdý závěr „o snaze žalobců ovládnout justici“.
Součástí odůvodnění rozhodnutí soudce Cepla je i část, kde soudce odkazuje na „jedno ustanovení starého českého práva“: „A když tak v upřímnostech svých při spravedlnostech lidských soudcové kráčati budou, každý úmysl upřímný jich přijme. A by pak v něčem z nedorozumění (jakož se to lidem často v tomto světě přiházeti musí) pobloudili, tehdy jich dobrou, upřímnou a snažnou vůli za dokonalý svazek přijme, když jedině ta vůle jich budoucí z upřímnosti a ne z hněvu, ne z pomsty, ne ze zlosti neb zlobivosti.“ Podle soudce „jednání žalobců tento cíl značně zpochybnilo a žalobce Kučera ho dokonce explicitně popřel“. Divíte se, podle čeho soudce rozhodoval? Já taky. Jaké ustanovení starého českého práva měl soudce na mysli, to už jeho rozsudek neříká. Soud ale, jak známo, rozhoduje podle platné právní úpravy, ne podle ustanovení nejmenovaného „starého českého práva“.
V jednom však se soudcem Ceplem souhlasím. V již zmíněném rozhovoru pro Právo na svou adresu uvedl: „Kdybych měl být povýšen, to by bylo děsné. To je hrozná představa.“ Co k tomu dodat? Radši už nic.
***
Proč se držet zákona, proč ctít platné právo, když se můžu do domu dostat zadními dveřmi
O autorovi| Jaroslav Ortman, advokát
