SAMIZDAT
Největší událost, ke které došlo v Československu za posledních deset let, soudě alespoň z ohlasů světového tisku, se odehrála víceméně bez domácí účasti. Přímo před našima očima se odvíjela tragédie 13 000 lidských bytostí, které se rozhodly překročit chátrající torzo železné opony rozdělující Evropu.
Nenechme se mýlit relativně šťastným koncem tohoto dramatu. Hromadný exodus lidí, kteří z jakýchkoli důvodů zpřetrhávají své kořeny a vzdávají se domova, majetku, přátel a vlastní minulosti, je vždy jevem tragickým. Pohledy uprchlíků za mříží plotu západoněmeckého velvyslanectví, ustarané, zoufalé, prosebné, o tom nenechaly na pochybách nikoho, kdo měl vůli a odvahu se dívat.
Ti z nás, kteří se narodili po druhé světové válce, viděli ten obrázek živě poprvé. Po několika dnech začal splývat s obrázky z Afghánistánu, Etiopie a jiných míst, která člověk znal jen z filmu, televize a novinových fotografií, s výjevy obnaženého, vykořeněného, bezbranného lidství.
I když jsme v celé události figurovali jen jako statisté, její odlesk vrhl světlo i na nás. Jak se tedy jednotlivé složky československé společnosti projevily, jací jsme byli?
Vláda tak trochu příjemně překvapila. V nelehké diplomatické situaci se jí podařilo zachovat zdání neutrality a vyhnout se mezinárodním komplikacím. Její neutralita měla zřetelně pilátovský charakter. V okamžiku, kdy dav uprchlíků přerostl veškeré kapacitní možnosti západoněmeckého velvyslanectví, se vláda nezmohla na účinný humanitární zásah. Došlo i k zákrokům represivním, byť sporadickým.
Občanstvo se chovalo různě. „Všichni Němci jsou verbež,“ prohlašoval autoritativně starší muž. „Já bych je postřílel.“ Jiní přihlížející vyjadřovali závistivou lítost, že nemáme žádné druhé Československo. Většina mlčela a čekala, co bude. České hyeny rabovaly opuštěná auta. Jak však čísla narůstala, začaly se množit známky solidarity. Nezávislé iniciativy nebyly vidět. Charta se omezila na analytické prohlášení, VIA vydala výzvu za pět minut dvanáct. Mírové sdružení zůstalo nezávislé a Mírový klub si snad pouštěl Johna Lennona. České děti spinkaly. Demokraté neprojevili iniciativu. Obroda se nekonala.
Projevily se zde markantně určité slabiny našeho občanského hnutí: jeho intelektuální původ, verbalismus, nepraktičnost, zaujatost sebou samým a nedostatek empatie ke všemu, co se ho netýká přímo. Měl by to být pro ně důvod k zamyšlení především proto, že jeho představitelé mohou být v dohledné době povoláni k řešení ještě složitějších úkolů.
