V zemích Evropské unie pracuje legálně 60 tisíc Čechů. Jenom v Irsku jich je 14 tisíc. Polákům však nemohou konkurovat, je jich tam neuvěřitelných 235 tisíc.
Hospodou se line vůně svíčkové, na pípě se skví nápisy Staropramen, Pilsner Urquell a Kozel a od vedlejšího stolu je slyšet čeština a slovenština. „Tak co to bude, panstvo,“ ptá se skupinky číšník Václav Novotný z restaurace Czech Inn v irském Dublinu. Je pátek večer a podnik, strategicky umístěný v rušné čtvrti Temple Bar v centru města, ožívá.
Češi a Slováci sem ale nepřišli jen za knedlíky a českým pivem. Spíš než oázou československé kuchyně je pro ně Czech Inn neoficiální informační kanceláří. Právě sem míří první kroky většiny těch, kteří se doma rozhodnou sbalit kufry a zkusit štěstí na zeleném ostrově. Tady - nebo v Československém hostelu o kus dál - se navazují první kontakty, dohazuje se práce a hledají se spolubydlící, kteří by se s nově příchozím podělili o drahé nájemné.
Po příjezdu do Dublinu se sem vydal i Václav Novotný. „Odjeli jsme z Prahy se třemi kufry s tím, že tady máme zabukovaný hotel na tři noci,“ vzpomíná na irské začátky číšník, který se do ciziny vydal se svou přítelkyní Petrou Hudečkovou. Chvíli pracovali v irských hospodách, než si oba našli místo právě tady v Czech Innu. „Doma jsme měli dobrou práci, ale prostě nás to tam už nebavilo, přešlapovali jsme na místě a hledali jsme novou zkušenost,“ říká Václav a Petra mu přizvukuje. V restauraci si vydělají dost na to, aby jim zbylo i na letenky domů, kam se podívají každé tři měsíce. „Díky silným odborům v pohostinství máme nárok na dvacet dní dovolené za rok - o tom se nám v Čechách ani nesnilo, všechno jsme si museli napracovat,“ pochvaluje si vyučený číšník.
Pro mnohé Čechy či Slováky, kteří si před odjezdem z domova nezjistili dostatek informací, může být ale setkání s realitou o poznání drsnější: nejlevnější bydlení se tu pořídí za 350 eur na měsíc, pivo stojí čtyři eura padesát a minimální mzda je 8,65 eur na hodinu. Není třeba dlouho počítat a je jasné, že země zaslíbená se nekoná. Přesto v Irsku žije něco přes čtrnáct tisíc Čechů (ze šedesáti tisíc, kteří legálně pracují v různých zemích EU). Odhaduje se, že dalších několik desítek tisíc pracuje za hranicemi načerno. Přesný přehled však neexistuje. V jednotlivých zemích se totiž registrují pouze počty vydaných registračních či „sociálních“ čísel, která musejí dostat všichni zájemci o legální zaměstnání, nikdo však už nezaznamenává, kolik z nich v zemi skutečně zůstane a na jak dlouho.
V roce 2004 začala první větší legální vlna migrace za prací od začátku 20. století, kdy české, moravské a slezské komorné, pokojské, kojné, nádeníci, řemeslníci a kočí tvořili celou čtvrtinu obyvatel Vídně. A přestože se rádi chlubíme „našinci“, kteří to za hranicemi někam dotáhli (obvykle programátory či jinými IT odborníky), statistiky mluví jasně: největší díl pracovních migrantů směřuje na podobná místa, jaká zastávali jejich předchůdci o sto let dříve ve Vídni. Ti šťastnější obsluhují na baru, pracují jako recepční nebo zdravotní sestry, ti méně šťastní vezmou po pár týdnech marného hledání zavděk i uklízením nebo letováním součástek ve fabrice. Všichni se však shodují na tom, že - alespoň v Irsku - se dá sehnat i lepší práce. Když umíte anglicky.
Dva roky, čtyři měsíce a pět dnů
Informatik Pavel, který si nepřál zveřejnit své příjmení, letos dokončil studium Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Na státnice si ale v podstatě jen odskočil z Dublinu, kam přiletěl už na podzim 2005 se svou tehdejší přítelkyní. „Chtěli jsme něco vidět a hlavně se naučit anglicky,“ shrnuje čtyřiadvacetiletý programátor důvody, které je vedly k zakoupení letenky do Irska. „Platy jsou tady samozřejmě lepší, ale peníze byly tehdy nejmenší důvod. Hned po příjezdu jsem se přihlásil do několika pracovních agentur, ty mě poslaly na pohovory a měl jsem štěstí. V podstatě na každé místo mě chtěli,“ vzpomíná Pavel na své irské začátky v kavárně v centru Dublinu, nedaleko moderní kancelářské budovy, kde pracuje jako web developer neboli webový vývojář v online sázkařské společnosti.
Pavel je prototypem člověka, na nějž Irsko čekalo s otevřenou náručí. Jenže to nebyla náhoda. Splnil totiž dvě nejdůležitější podmínky úspěchu za hranicemi: uměl se docela slušně domluvit anglicky a měl co nabídnout. Oproti mase přistěhovalců, kteří do Irska proudí z Polska, ale třeba i ze Slovenska, a konec konců i oproti dalším Čechům má kvalifikaci, s níž se v cizině neztratí. Sám však zdůrazňuje, že zdaleka není typickým představitelem Čecha v Irsku.
„Většina lidí tu dělá v kuchyních nebo v restauracích. Ze začátku se spokojí s čímkoli za minimální mzdu a pak se postupně snaží šplhat nahoru,“ vysvětluje. I to se jim však většinou finančně vyplatí a případů lidí, kteří se po několika týdnech marného hledání práce vrátí zpět do Česka, je zde velmi málo. „Pro normálního člověka je to velký rozdíl. Kamarád dělá řidiče. Pracuje čtyřicet hodin týdně, šest dnů v týdnu a vydělá si 350 až 390 eur za týden. V Čechách měl deset tisíc hrubého měsíčně, tady si to vydělá za týden. Když odečtete deset tisíc korun měsíčně na náklady života v Dublinu, tak on ušetří třicet tisíc korun za měsíc. Doma ušetřil maximálně dva tisíce,“ popisuje Pavel příběh kamaráda, s nímž se dělí o pronájem dvoupokojového bytu.
Deset tisíc korun nákladů na měsíc života v Dublinu ovšem znamená zhruba toto: bydlení v miniaturním bytě na kraji města, nebo ještě spíš za městem, o nějž se dotyčný dělí minimálně s jedním dalším přistěhovalcem, nákupy v nejlevnějších supermarketech a téměř nulová zábava. S takovým rozpočtem se do irské hospody nedá jít. Možná právě proto má většina Čechů, kteří odcházejí za hranice, svůj pobyt předem ohraničený. Chtějí zůstat několik měsíců, nanejvýš let, našetřit peníze, naučit se anglicky a hurá zpátky domů, kde si za uspořené jmění pořídí vysněný byt či auto.
„Někteří lidé tu vůbec nežijou, pořád jen šetří. Ztrácejí tady život,“ kroutí hlavou Pavel. Přestože je se svým platem, který je zhruba třikrát vyšší, než na jaký by dosáhl v Česku, spokojen, i on už se těší na návrat domů. „Žije se tu docela dobře, ale Čechy jsou Čechy. Irové dovedou pracovat třeba i deset hodin denně, pak jdou do hospody, v pátek se všichni totálně ožerou, v sobotou se taky ožerou nebo vydejchávají a v neděli jdou nakupovat. Mám toho absolutně dost. Budu tu přesně dva roky, čtyři měsíce a pět dnů. Čtvrtého července, na Den nezávislosti, odjíždím,“ říká Pavel s tajemným úsměvem. Datum nebylo zvoleno náhodně - tak dlouho totiž musí v Irsku zůstat, aby tam mohl v příštím roce zdanit své výdělky. Danit svůj na české poměry vysoký příjem doma by se mu prý totiž nevyplatilo.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Chování podle vzorce „chvíli tady, chvíli tam a pak zase zpátky“, které je charakteristické nejen pro Čechy a Slováky, ale i pro většinu Poláků, se projevilo i v odborné diskusi, která se na Západě vede. „Na počátku 90. let jsme nově příchozím říkali uprchlíci nebo ilegální imigranti, teď se říká pracovní migranti,“ vysvětluje, jak se změna situace promítla i na akademické půdě, Ronit Lentinová, která se na katedře sociologie na Trinity College v Dublinu zabývá etnickými a rasovými problémy.
Typický „pracovní migrant“ z České republiky podle statistik vypadá asi takto: muž (daleko méně často žena) mezi 18 a 34 lety, středoškolské nebo vyšší vzdělání, pochází z menšího města na severu Moravy nebo na severu či západě Čech. Pražáka abys pohledal.
„Není to jen tím, že v Praze jsou vyšší platy,“ tvrdí Kateřina Sidropulu Janků, která se na Ostravské univerzitě zabývá migrací a etnickými vztahy. „Souvisí to spíš s tím, že mladý člověk, který přijde do Ostravy z nějakého malého města nebo vesnice, se během svého studia velice změní. Když se má rozhodovat, co po škole, je mu jasné, že zpátky domů už nemůže, nevidí tam možnost kariéry. Pokud pak má volit třeba mezi Prahou a Londýnem, jsou to pro něj naprosto identicky cizí města - ovšem s výrazným rozdílem výdělku.“
Podle Sidropulu Janků nastává doba migrace, ale ta má rozmanité podoby a lidé, kteří jsou v pohybu, se za migranty často sami nepovažují. Na akademické půdě se však těmito společenskými pohyby zabývá málokdo. „Odborná diskuse na toto téma je zatím chuďoučká, přestože mnozí z nás mají s migrací četné osobní zkušenosti,“ uzavírá Kateřina Sidropulu Janků.
Z odhadovaného celkového počtu 60 tisíc Čechů v EU získalo nejvíc - téměř 29 tisíc - od května 2004 do června 2007 práci v Británii. Necelých devět tisíc z nich tam pracuje v administrativě, dalších více než osm tisíc v pohostinství, po dvou tisících v zemědělství, v tovární výrobě a ve zdravotnictví. Zbytek si našel práci na stavbách, v potravinářském průmyslu, jako prodavači nebo závozníci. Irsko je se 14 tisíci Čechů na druhém místě. Pár tisíc lidí je také ve Španělsku a Itálii, přes tisíc lidí si našlo zaměstnání v Nizozemsku.
„Většina z nás si musela projít pracemi typu mytí nádobí nebo balení potravin za minimální mzdu,“ popisuje osudy našinců v Brightonu, přímořském letovisku na jihu Anglie Sláva, tvůrce webových stránek pro Čechy a Slováky v Brightonu. „Přímo v Brightonu dělá nejvíc Čechů a Slováků v restauracích, není tomu tak ale všude. V podstatě záleží na člověku, jestli zůstane u nekvalifikované profese, nebo se porozhlédne po něčem lepším.“
Pozoruhodné je, že jak v Británii, tak v Irsku je zhruba jednou tolik Slováků než Čechů. Jen v Anglii jich pracuje přes šedesát tisíc, což se rovná celkovému počtu Čechů ve všech zemích EU dohromady. Důvody jsou především, ale ne výhradně, ekonomické. Převážnou většinu slovenských pracovních migrantů tvoří lidé z nejvýchodnější a zároveň nejchudší části Slovenska - například v Dublinu je výrazná komunita Slováků z Košic. Kromě toho ale mají Slováci cestování zkrátka trochu víc v krvi. Vzpomeňme jen na muráre, kteří v 19. století stavěli Budapešť.
Výhody, které plynou z množství, jsou nasnadě. Slováci sice nemají na propracovaný systém dohazování práce krajanům, jakým se mohou chlubit Poláci, přesto je však jejich počet například v Dublinu znát. Češi tady proto rychle pochopili, že jazyková a kulturní podobnost je pro ně velkou výhodou, a tak tady funguje českoslovenství na všech rovinách - Slováci se s Čechy dělí o nájemné ve společných bytech, hostel, který založili původně Slováci, se loajálně chová i k Čechům.
My a oni
Čechy a Slováky, kteří vyrazili za prací do ciziny, ale spojuje ještě něco jiného. Coby žadatelé o práci musejí totiž oba naše národy soutěžit nejen s místními, ale také - a daleko častěji - s dalšími přistěhovalci. Především s Poláky. Jsou pilní a odhodlaní pracovat za nižší mzdu a více hodin týdně než Češi. A je jich nesrovnatelně víc. V Británii, Německu a dalších evropských zemích jich pracuje víc než milion, v samotném Irsku 235 tisíc.
„Poláci to tu mají obšancovaný,“ stěžuje si číšník Václav z Czech Innu. „Anglicky třeba ani nežbleptnou, ale práci na stavbě si najdou, protože předák je tam Polák, a dostanou třeba i 19 eur na hodinu,“ dodává.
Je téměř nemožné mluvit s Čechem či Slovákem v Dublinu a nevyslechnout různé varianty téhož: S Poláky nechceme mít nic společného, dělají tady práci, na kterou my bychom ani nesáhli... Poláci coby konkurenti jsou našincům zkrátka trnem v oku. Že by národnostní nesnášenlivost? Vysvětlení je možná daleko prozaičtější: obyčejná závist.
„Češi i Slováci se tady nad Poláky ofrňují, a přitom dělají tu samou práci za ty samý peníze,“ popisuje vztah svých krajanů k polským konkurentům programátor Pavel. „V jedné věci se tomu ale není co divit: Poláci tady mají vlastní komunity, obchody, televizi, noviny. A hlavně se nemusejí učit angličtinu - všude jich je dost a kamarádi jim to přeloží,“ přemýšlí Pavel nahlas a potvrzuje, že angličtina je pro Čechy často problém i osmnáct let po revoluci.
Z hlediska sociálních sítí jsou na tom Poláci v Irsku opravdu daleko lépe. Polská realita se tady promítá do všech oblastí života: v televizi běží polské reklamy, v kostelích se slouží polské mše, Bank of Ireland vydává brožury v polštině a Dublin Evening Herald do svých novin vkládá každý pátek osmistránkovou přílohu pro polské migranty Polski Herald. Irská společnost je k přistěhovalcům vstřícná. Občas - jako například poté, co Polski Herald na počátku roku uveřejnil zprávu, že polští občané pracující v Irsku mají nárok na sociální příspěvky i pro děti, které žijí doma v Polsku - se sice objeví názor, že příliv pracovních sil z určitých zemí by se měl omezit, irská vláda ale takovéto snahy zatím vždy rychle ukončila. Co se týče přijetí do společnosti, daří se jak Polákům, tak Čechům a Slovákům v Irsku velmi dobře.
Cizinecké ghetto
„Angličani mají své třídy a k cizincům nejsou tak otevření a přátelští jako Irové,“ vzpomíná na svůj pobyt v Anglii Jana Strýčková, která dnes pracuje v Irsku a vede také jedinou internetovou stránku pro Čechy v Irsku, Irsko-Aktuálně.cz. „V Anglii jsem žila téměř dva roky, ale nikdy jsem se tam necítila jako doma. To tady v Irsku ano,“ popisuje hlavní rozdíly.
Přátelští, vstřícní, ochotní pomoci. Tak charakterizuje Iry většina Čechů i Slováků. Když se však člověk vyptává dál, vyjde najevo, že téměř nikdo žádné Iry zblízka nezná. „Je to tak, že člověk se nastěhuje ke kamarádům Čechům, ti zase znají další Čechy, a tak se to nabaluje. Iry vlastně žádné neznám, spíš jiné cizince,“ snaží se odpovědět na otázku, jaké tu má přátele, Veronika Koberová, která v Praze vystudovala Vyšší odbornou školu informačních služeb a v Dublinu žije od února. Teď právě pracuje v kavárně na univerzitním kampusu. „V práci jsme dvě Češky a ostatní jsou Číňani, takže s tou výukou angličtiny to tady tak slavné není,“ směje se. Lepší to prý bylo na začátku jejího pobytu v Dublinu, kdy pracovala jako au-pair a zároveň chodila do jazykové školy na angličtinu. „Tam jsem se skamarádila s ostatními cizinci. Bylo to bezvadné, ale taky to byla taková uzavřená skupina. Jsou taky noví, taky to tady neznají a to sdružuje.“
Bohužel to pro velkou část Čechů v cizině, a netýká se to jen Irska, znamená, že jeden z hlavních důvodů, proč přijeli do ciziny - naučit se jazyk - padá. Není výjimkou, že po několika letech v zahraničí se lidé domů vracejí s angličtinou jen o něco lepší než na začátku. Zato ale mají spoustu nových českých přátel.
A život v cizinecké komunitě přináší ještě jednu nevýhodu - mezi pracovními migranty výrazně převládají muži nad ženami. Vezmeme-li v úvahu, že největší počet přistěhovalců tvoří muži mezi 18 a 34 lety, je jasné, že Čechy, Poláky, ale i další národnosti usazené v cizině možná netrápí ani tak vysoké životní náklady nebo málo příležitostí promluvit anglicky, jako spíš nedostatek kontaktů s opačným pohlavím.
„Když už přijedou holky, tak spíš se svýma klukama. Takže ty, co tu jsou samy, to tu mají zlatý. Neexistuje, že by si nenašly přítele,“ popisuje programátor Pavel situaci v Dublinu. A co irské dívky? „Jsou strašně sebevědomé. Vědí, že v Dublinu je spousta nezadaných chlapů, a své převahy jsou si moc dobře vědomy.“
Vstřícnost Irů vůči cizincům (i kdybychom měli pominout ženy) se nedá svést jen na to, že přistěhovalci v jejich zemi dělají především práci, která jim samotným nevoní. Platí to i ve vyšších sférách. Na University of Central Dublin tu učí angloirskou literaturu bohemistka a anglistka z Olomouce Jana Fischerová. „Říkala jsem si, jak by to asi vypadalo u nás - já jsem Češka a učím tady irskou literaturu. Jak by se asi dívali v Olomouci na cizince, který by chtěl učit českou literaturu?“ pokládá Jana rétorickou otázku.
Na rozdíl od Británie, která se zalekla přívalu stovek tisíc Poláků a letos už další nové země, Rumunsko a Bulharsko, na svůj trh nepustila, se Irové přistěhovalců nebojí. „Výzkum nepotvrdil, že by se xenofobie vyskytovala ve větším měřítku,“ tvrdí socioložka Lentinová. „Co se ale změnilo velmi výrazně, je odborný diskurz na téma imigrace. Pro Irsko je to něco zcela nového. Po staletí odsud lidé emigrovali ven a teprve v roce 1996 se směr obrátil - začalo více lidí přicházet, než odcházet,“ vysvětluje možný důvod dosavadního přátelského přístupu domácích k nově příchozím.
Jestli tomu tak bude nadále, je otázkou. V Irsku se totiž v příštím roce očekává zastavení obrovského stavebního boomu, který tam panuje už více než deset let. Pokud se příliv zaměstnanců z nových členských zemí výrazně nezpomalí, je možné, že se atmosféra ve společnosti přiostří. Daleko spíš ale budou migranti na situaci pružně reagovat a přesunou se do Británie. Tu totiž čeká vývoj opačným směrem.
„Díky velkým investicím do školství, a hlavně s souvislosti s olympiádou v Londýně v roce 2012 by měla stavební výroba růst tempem 11 procent ročně. V Británii bude nedostatek kvalifikovaných pracovníků,“ předpovídá Pavla Škáchová z českého velvyslanectví v Londýně. „Výrazná poptávka se očekává po kvalifikovaných stavebních dělnících, ale také po inženýrských profesích. Všechno to souvisí s investicemi do staveb,“ uzavírá Škáchová a její slova znějí skoro jako pozvánka. Pro koho?
„Možná by nebylo marné, kdyby se Češi naučili trochu polsky,“ směje se Maciej Marczewski, který pracuje na recepci jednoho dublinského hotelu. „Pak jim možná dáme práci.“
Mít deset tisíc korun na měsíc v Dublinu znamená bydlet v malinkém pokoji v bytě na kraji města nebo za městem, o nějž se dotyčný dělí minimálně s jedním dalším člověkem, nákupy v nejlevnějších obchodech a téměř nulová zábava
Češi i Slováci se tady nad Poláky ofrňují, a přitom dělají tu samou práci za ty samý peníze. Výhodou Poláků je, že tu mají vlastní obchody, televizi, noviny. A hlavně se nemusejí učit anglicky - vždy jim to někdo přeloží. Pavel programátor pracující v Irsku
Člověk se nastěhuje ke kamarádům Čechům, ti zase znají další Čechy, a tak se to nabaluje. Iry vlastně neznám, spíš jiné cizince. V práci jsme dvě Češky a ostatní jsou Číňani, takže s tou výukou angličtiny to tak slavné není. Veronika Koberová číšnice v Irsku
Říkala jsem si, jak by to asi vypadalo u nás v České republice - já jsem Češka a učím tady irskou literaturu. Jak by se asi dívali v Olomouci na cizince, který by chtěl učit českou literaturu? Jana Fischerová učitelka anglo-irské literatury na University of Central Dublin
O autorovi| LUCIE BARTOŠOVÁ, Autorka je redaktorka LN
