Rekapitulace titulů české pop-music v první čtvrtině roku 2008 přináší otázku: Opravdu u nás nevyšla dobrá mainstreamová deska?
Nedávné předávání hudebních cen Anděl za loňský rok odkrylo pár drobných bolístek české pop-music: stále stejná, někdy už značně „vyšeptalá“ jména, která víc než jejich hudba prosazují vydavatelské firmy. Ovšem soudě podle hudební mainstreamové české produkce uplynulého čtvrtroku, jsou změny v nedohlednu. Od začátku roku se na pultech objevilo jen málo českých alb, jejichž kvalita by byla přímo úměrná velikosti reklamy a hranosti jejich písní v rádiích.
Ani žebříček IFPI, který každý týden zveřejňuje seznam nejprodávanějších alb na českém trhu (popř. nejhranějších písní v rádiu a další statistiky), do svých vrchních pozic žádné současné české album nepustí. Od prvního týdne prakticky až dosud jsou v čele neprodávanějších titulů „bestof“ alba Wanastowích vjecý (je to také třetí nejprodávanější deska loňského roku) a Lucie Vondráčkové; po několika týdnech se dostali na špici se svým výběrovým albem největších hitů Poločas i Kryštof. Že se výběry dobře prodávají, je známá věc, ostatně v první padesátce každého jednotlivého týdne mají různé „Největší hity“ (Zmožek), „50 hitů“ (Gott), „Best Of“ (Elán) nebo „Jsem jaká jsem: Best Of“ (Helena Vondráčková). Až alarmující mohou být vysoké pozice alb Bravo Hits 2008/1 (aktuálně desáté nejprodávanější album) či Taneční liga 103.
Pomalý dojezd z loňska Časté zastoupení na vysokých pozicích mají ještě z loňského roku desky Lucie Bílé a Ewy Farné, kapitola sama pro sebe je soundtrack k filmu Once Glena Hansarda a Markéty Irglové, který vyšel v roce 2006 a který se začal prodávat, resp. byl zpozorován, až po oscarovém ocenění písně Falling Slowly.
Na krátké období se horními příčkami mihnou i zahraniční interpreti: Amy Winehouse (nicméně se svou loňskou deskou), aktuální Lenny Kravitz, Enrique Iglesias, Seal, Rihanna, Anastasia, nově R. E. M. nebo Moby. A tím pomalu náhled ho současných hitparád končí. S lehkou nadsázkou se to dá vyložit i tak, že aktuální česká pop-music je tak špatná, že už ji ani nikdo nekupuje. České desky nicméně vycházejí a i v žebříčcích IFPI budou po drobné rešerši k nalezení. Jejich kvalita je někdy více či méně sporná. V případě „nové“ desky Dary Rolins D2 (Remixes) je sporný i její smysl. Několikrát recyklované písně (skladba Túžim je tam hned třikrát), už v původní verzi mnohdy zcela průměrné, „prodávají“ spíš odvážné sexy fotky, stylizované do Gwen Stefani a Madonny zároveň.
Mňága a Žďorp hřeší na stabilní základnu fanoušků, díky níž si mohli dovolit nahrát další obyčejné a ničím výjimečné písničkové album k nerozeznání od šedého průměru, ve kterém se s novým tisíciletím ocitli.
Na scénu se díky relativně novému vydavatelství RGM Entertainment dostali i nováčci: Toxique a Airfare.
Vzhledem k tomu, že mají RGM blízké vazby na hudební televizi Óčko, start těchto projektů byl v mnohém snazší. Airfare se také stali objevem TV Óčko.
Interprety ze stáje RGM bylo možné spatřit třeba v soutěži Eurosong, kam byli „nominováni“ Toxique a další interpret RGM - Markéta Poulíčková. Pravděpodobně stejně „nepřeslechnutelné“ je jméno písničkáře Nicelanda, který u Sony/BMG právě vydal debut Little Black Books. Minulý vítěz soutěže Coca Cola Popstar (z níž vzešla např.
i kapela 100°C) svou deskou oslovuje především -náctileté publikum spíše romantického založení; a koneckonců i svým projevem se stylizuje do součásti vybavení dívčích pokojíčků.
Údajně jeden z nejlepších domácích debutů...
O slovo se díky úspěchu písně Jožin z bažin přihlásil Ivan Mládek a jeho Banjo Band. Využili situace a do nové desky nasázeli kompilaci největších hitů, z nichž pět bylo nazpíváno polsky.
Profil „velkých“ vydávaných nahrávek částečně zachraňuje Jaromír Nohavica se svou deskou Ikarus, kterou natočil na turné po ostravských klubech. Příjemná nahrávka, kterou písničkář částečně reaguje na nedávno otevřenou kauzu z jeho minulosti, kdy spolupracoval s StB. Nohavica se těší zájmu a přízni svých fanoušků, o prodeje (které jsou v jeho vlastní režii) se nemusí bát. Jenže zároveň se nemůže počítat mezi mainstreamové umělce, kteří napřesrok přeberou za své dílo nějakou cenu. (Ne že by o takové „pocty“ Nohavica stál.)
Něco málo k dobru si může připsat i vydavatelství Supraphon, nicméně aktuálně nejúspěšnější titul je zase „jen“ výběr. Byť se jedná o Blue Effect Radima Hladíka, přesněji o DVD z Beatové síně slávy Live & Life 1966-2008.
Indie z Indies Desky nevychází jen u velkých firem, a i když se interpreti nezávislých vydavatelství těší poměrně velké, mnohdy až „masové“ oblibě (např. Radůza), zůstávají, pokud jde o žebříčky prodejnosti nebo hudební ceny (tedy jediné jakési oficiální reflektory pop-music) a zájem velkých médií, na okraji.
Agilní vydavatelství Indies Scope už letos vydalo titulů několik. Díky relativnímu úspěchu už zavedených autorů (například vyšla nová deska Střela zastavená v jantaru brněnských Květů nebo vydařený projekt Kašpárek v rohlíku, byť pro dost úzké cílové publikum) si může dovolit i různé úlety (prakticky neposlouchatelná novinka 100% party Nuck Chorris Gang). Kolegové z Indies MG se dobře trefili s vydařenou deskou Jana Buriana Muži jsou křehcí, která se s mírným zpožděním dočkává zasloužené pozornosti, a nakonec i divize Indies Happy Trail se do vkusu (svých) posluchačů trefila novým albem Tria Ivana Hlase s názvem Láska jako oliva.
Label BiggBoss (má „na svědomí“ mj. také hiphopové zjevení WWW, jež na své nové desce údajně pracuje) vydal slibný debut Gorila vs architekt hiphopera, který si říká Vladimir 518.
Ani česká scéna ska netrpí: dočkala se dvou velmi solidních desek ansámblů Prague Ska Conspiracy (kteří nahrávku umístili zadarmo na internet) a čerstvě také novinky od Fast Food Orchestra.
Ono to ve skutečnosti jde - vydávat dobré desky. Jen škoda, že si toho velké vydavatelské firmy, coby tvůrci českého mainstreamu a pop-music, nějak nevšimly.
***
Do budoucna s optimismem
Zatím nejzajímavěji působí nové desky Dana Bárty s kapelou Illustratosphere, novinku připravují také hiphopoví WWW.
„Jaká ta deska bude, to se teprve uvidí, ale myslím, že se dá říci, že bude funglnová a bude na ní hodně písní.
A všechny z nich jsme si napsali sami. Takže bude navíc autorská. Doufám, že udělá radost vám i nám...“ Tak charakterizuje své nové, v pořadí třetí studiové album Animage, Dan Bárta. Novinka, kterou připravuje s kapelou Illustratosphere, bude obsahovat čtrnáct nových skladeb, na nichž se autorsky podíleli Filip Jelínek, Dan Bárta a Robert Balzar. Autorem textů je Bárta, který si v několika případech přizval ke spolupráci Alexe Limburga a Tima Gillman-Ševčíka.
Nahrávání Animage probíhalo od října 2007 v polském Zbigniew Preissner studiu.
Proč? Bárta vysvětluje: „Robert Balzar natáčel se svým triem desku ve Varšavě se zvukařem Tadeuszem Mieckowským a přišel s tím, že má dojem, že je to náš člověk. Tak jsme se rozhodli, že to zkusíme a prověříme. Navíc je ve studiu v Nepolomicích místnost zvlášť pro bicí, která dobře zní. A místnost zvlášť pro piano i s pianem, které dobře zní, a navíc jsou propojené kamerovým systémem s režií, ve které to dobře zní...“ Práce na nové desce temně hiphopových WWW jsou v plném proudu. Na desce pracují Sifon, Milesa, DJ Brainy Thug a Lubomír Typlt; zhruba po roce a půl od vydání debutového Neurobeatu se kapela blíží k počtu patnácti hotových nových kompozic.
WWW i nadále zůstávají v péči zvukového mistra Ondřeje Ježka a v čele s kameramanem Jiřím Málkem se rozbíhají práce na natáčení nové sady klipů. Frontman WWW Sifon vlastními slovy přibližuje nové album následovně: „Jestli byl hudebně Neurobeat pro WWW jízdou obrněného transportéru, novou deskou přesedá team do akrobatického letadla.“
