Kaplického knihovna nemusí působit jako avantgardní běsnění nebo abstrakce z nepředstavitelné budoucnosti. Vychází ze světa praoceánu a její design je románské a gotické epoše blíž, než si myslíme. Time-out, jaký si ve hře o Národní knihovnu vymohlo na zaskočené politice veřejné mínění, je časem, který je velkou výzvou aplikované estetice, neboť estetika je v tomto případě, údajně - až na prvním místě. Skeptici sice kroutí hlavou, že o krásu nejde, ale estetice nezbývá než tuto výzvu přijmout. Takže, proč se nám nelíbí Kaplického knihovna?
Krása je souvztažnost vyvolávající libost - s odkazem na T. S. Eliota, který snad neurazí nikoho, ani Ivana Klímu, kladu hypotézu, jakou je možné „změřit“ Kaplického Národní knihovnu.
Talmudisté věří, že Boží kniha je psána pro každého individuálně. Mají pochopitelně pravdu - každý čteme její text jinak. V průniku všech čtení-interpretací se ovšem dobíráme jistých obecných, intersubjektivních zákonitostí. Tisíce jemných nuancí individuálních názorů a postojů, odrážejících miliony osobních zkušeností, ambicí, komplexů spletených v nesmírně složité a vrcholně jemné pavučinky, se nakonec spletou v základní nosné provazy, uzly celého obrazu. Rámec tohoto průniku prostě eliminuje prohlášení líbí nelíbí a basta - jako politický činitel mám na svůj subjektivní názor nárok. Sázka na neopakovatelnost individuálního subjektivismu krásy je troufalostí, která neplatí. Tvrzení „ne-líbí“, které tak často znělo v loňských projevech pražských zastupitelů (s podtextem: a jak mně to chcete vyvrátit?) je tvrzením nemoudrým. A teď konkrétně.
Národní knihovna jako chobotnice, chrchel. Moje tříletá dcera má jiné přirovnání - studii Kaplického nazývá Pulcem (přičemž prošla v létě obdobím, kdy nosila domů pulce, skokany i ropuchy a plakala, když jí některý z chráněnců zmizel). V koordinátách jejích souvztažností Kaplický nepochybně prochází s pozitivním znaménkem. Její otec se přitom půlců, žab a jiné podobné havěti štítí. U milujícího otce ovšem začnou působit ve vztahu k pulcům dcery a pak i pulcům obecně jiné souvztažnosti.
Stejně tak milující děti nezkoumají krásu svých rodičů, míst, kde strávili svoje dětství, přitom do smrti nosíme v paměti zvláštní detaily pohybu očí, gest a vůně prvních lásek ... Stejně tak jsou hluboce v nás uloženy kulturní archetypy, sedimenty historické zkušenosti, jejichž vliv na nás je bezděčný, ale určující.
Na druhé straně vášeň politiky (připusťme, že něco takového existuje) může dotlačit svého nositele až ke kategorickému projevu nelibosti, ačkoli každý politolog potvrdí, že politické vášně jsou ze své podstaty pomíjivé. I „nastřelované“ mediální metafory jsou ošidné. O mrakodrapu Normana Fostera v Londýně se nejdříve mluvilo v termínech mužské sexuality (který mrakodrap ovšem nepřipomíná mužský úd), pak investor, zřejmě největší světová přepojišťovací společnost, nechal natočit celovečerní dokument a dosáhl toho, že Londýňané přešli na označení nakládačka (roz. okurka). „Prošlajfnutí“ výškové stavby by ovšem nemělo překrýt motiv šupinek piniové šišky, který vcelku jasně odkazuje ke svým římským kořenům, a v této souvztažnosti tedy z Londýna dnes činí finanční Řím dnešního světa -to je pravděpodobně ta podstatná estetická ambice. A v této rovině naše subjektivní souvztažnosti přecházejí v „objektivní“ rovinu estetického hodnocení, kde se již nacházíme v poli všeobecně sdílené paměti a estetické zkušenosti. O ni jde v následujícím textu především.
Prapůvod namísto futura Deníkové titulky Kaplického „chobotnice“ a „futuristický objekt“ zužují možné varianty. Případ druhý dokonce navozuje představu čehosi, co přichází z budoucna, co není obsaženo v naší dnešní zkušenosti. Velký omyl. Stačí zalistovat Kaplického Albem: londýnský blob je tu dán samotným autorem do souvislosti s tanky na Tian An Men a sovětským tankem v Praze. Kabina tanku (ikona nesvobody) mění se ve svobodném světě v lehounkou vzdušnou skořepinu. Bibliotheque National zase dispozičně vychází z ženské vagíny (její obrazovou předlohu najdete v kapitolce Rostliny pod číslem 4 - Kaktus v sevření dvou krásných kamenů), ale v konečném tvaru jde o dvě ženská poprsí. Green Bird jasně cituje falický archetyp stejně jako vznosnou krásu piniového stromu. Sexualita je vůbec jedním ze silných zdrojů Kaplického imaginace. Stejně jako létání, vznášení se: závoje medúzy, mušelínový závoj, letadla. V rámci esejistické nadsázky je dokonce možné tvrdit, že imaginativním zdrojem „pražské chobotnice“ je žena s rozevlátým mušelínovým závojem, jenž ji zahaluje hlavu (Kapitolka Barva, s .47). Zachytit momentku vznášení, létání architektonicky - to je zase estetická ambice Kaplického v případě pražské NK. Může takový moment pohybu vznášení vytvořit améba, závoj medúzy? Jistě. Svět praoceánu, té obrovské vagíny, z které vzešel veškerý život na Zemi - to je pochopitelně nevyčerpatelná studna nápadů a archetypů, která tyto architektonické a designérské formy jako součásti metahistorie vkořeňuje do vrstev prapůvodu a prapaměti.
Ve svém konečném ztvárnění jde pochopitelně o abstrakci - ať už pohybu améby, závoje, ale není to abstrakce z nepředstavitelné budoucnosti. Naopak je to abstrakce prazákladů života a jeho projevů. Je-li ústředním bodem konzervativní estetiky paměť, pak Kaplický je velmistrem řádu konzervativců, který ovšem k realizaci svých estetických ambicí nutně potřebuje špičkové moderní technologie.
Co tedy máme po přetavení imaginativních podnětů před sebou, když hledíme na studii pražské knihovny? Design, jenž není vzdálen epoše románské či gotické (a pochopitelně ve vnitřním uspořádání i egyptské), jak se na první pohled zdá. Jejich stylotvorným principem je hlava modlícího se rabína resp. mnicha v kápi, románsky zakulacená nebo goticky zalomená abstraktní hlava zahalená v cosi éterického. Kaplického knihovna tedy není ani sebestředným výronem, ani avantgardním běsněním. Je to velmi historická architektura s vysokými estetickými ambicemi, které činí z architektury svého druhu poezii. Design imprese, chtělo by se říci, pokud by si člověk neuvědomoval, že tento design koření hlouběji než v náhodném zákmitu světla a pohybu.
I zde však je výsledkem chrámová forma, povznášející se a uměřeně lehce se vzpínající. (V této souvislosti poznámka: nic proti šťavnatým synonymům, ale musí sedět. Chrchel nesedí, protože se ani nevznáší, ani nevzpíná, patří prostě jinam.) Knihovna tě vidí!
Velmi příjemné je, že Kaplického chrám není patetický. Jeho smyslem není vzpínat se exaltovaně k nebi, komunikovat s nebesy, vynášet na oslavný piedestal symbol knihy a národního obrození - jeho smyslem je evidentně komunikace s lidmi. Oko hledící na Prahu promlouvá ke každému jinak: zase jsi dnes lhal?, už jsi zase opilý?, proč pořád koukáš na Pojišťovnu štěstí?, dnes ti to sluší!, to se ti povedlo! - všechno vidím! Česky laskavá parafráze Božího oka. Ale především stálý imperativ kulturního svědomí. Zasunutím stavby kamsi za horizont by knihovna ztratila svoji životní funkci.
Oko nad městem - kterým městům se poštěstí, aby jim tak báječnou metaforu, vyvažovanou zlatem, někdo předkládal jako samozřejmost? Takové metafory nepřicházejí každý den, ba ani století! A která města mají tak příhodný profil a přirozený kulturní kontext, proniklý humorem a sebeironií, aby si ji mohla dovolit? Navíc kdo by se chtěl zbavit takové metafory (příští pražská legenda), jakou oko nad Prahou je?
Výška - není nic ošidnějšího a směšnějšího než požadovat změnu výšky. Dolů či nahoru. Směr dolů znamená zplihnutí, směr nahoru by byl také porušením míry (směšná povýšenost), proporcionální zmenšení zase znamená nakročit od chrámu ke kapličce. Navození této otázky vůbec je iracionální.
Barva a světlo - zlatý povrch skořepiny jen podtrhuje chrámovou dispozici knihovny, ale je nasnadě, že barva objektu se bude měnit, zejména s barvou nebe - stříbřitá, modravá, šampaň, pravděpodobně i zelená, i když zřejmě ne po celé výšce (od obklopujících stromů). Bylo však velkou marketingovou chybou Kaplického týmu, že dopustil, aby v prvním představení makety byla prezentována jako zelená (chobotnice). Barevná proměnlivost stavby podtrhuje snahu zachytit impresi pohybu v nehybném (jak jinak) designu architektury.
Umístění - svatostánkům, v tomto případě dokonce chrámového typu, sluší kopec. Chrámům s tímto obsahem patří dominantní místo. Argument o hranici památkové zóny je plytký. Stavba natolik (pre)historicky zakořeněná si samozřejmě říká o umístění v historickém kontextu, a to v nejexponovanějším místě.
Logika této analýzy vede ještě k jedné estetické souvztažnosti. Tou je úloha knihy v kulturním kontextu moderní české společnosti: Kde byl v době jejího zrodu pražský Hrad, jakým se argumentuje? Pokud se nemýlím, zruinovaný „hostil“ v té době kasárna. Zrození české společnosti se odehrávalo mimo něj. Masaryk včlenil Hrad do koordinát moderní společnosti, na knihovnu už nezbyly síly. Následovalo půl století experimentátorů společenské základny. Teď je šance, aby panorama Prahy konečně dostalo symbol zrodu moderní české společnosti a Hrad získal další zajímavé konotace. Co více si může přát národ než postavit pomník pramenu kulturnosti, kterému vděčí za svou existenci? Co více si může přát národ než jej postavit právě v době, kdy se hodnota svobody běžně směňuje za šálivé drobné? Letná, ne její zastrčený kout, ale dominantní místo nad Prahou - to je místo Knihovny, navíc v souhře s dominantou pražského Hradu a ve vitálním vztahu s kypícím životem celé Prahy, posunujícím českou společnost (a Prahu) dál, i za horizont 21. století. Zdá se, že národ k tomu dozrál. Je ovšem otázkou, zda k tomu dospěli i politici. Knihovna je zkouškou, zda česká politická elita s golfem, večírkovými plky s mediálními hvězdami, klientelistickým dobrodružstvím a Národním fotbalovým stadionem nezaostává za svým národem.
Další souvztažností je vektor budoucnosti této stavby. Měli bychom být vděčni řediteli Ježkovi, že myšlenku na stavbu Národní knihovny dotáhl tak daleko. Na druhé straně, pokud ji on a jeho nástupci nepřemění ve skutečně komunikativní centrum -místo setkávání - postavíme další Stalinův pomník a zradíme základní Kaplického myšlenku. Architektura musí žít. Platí všeobecná estetická zásada: i v hodině jedna opovržení vzbuzující design (třeba kdysi VW brouk, i pulec mé dcery) probouzí lásku, pokud kypí životem. O Národní knihovně ČR ležící na přímce mezi centry humanitní a technické vzdělanosti to platí xnásobně. Co potom s Letnou? Je zřejmé, že knihovna ovládne celou pláň. Bude diktovat podmínky dalším investorům. Je třeba už nyní vytvářet studie generální podoby Letné? Je třeba oživovat další urbanistické generální pokusy z dob avantgardního inženýrství? Anebo se moudře sklonit před imaginací (pokornou stejně jako silnou, ale pohybující se v logice kontextu, stejně jako Kaplický) dalších generací a Letnou nechat na přirozeném vývoji nabídek a jejich citlivém výběru?
Ano, Letná je pro Prahu výjimečným místem. A teď se rozhoduje o mnohém, velmi mnohém. Nejen o stavbě. O nás samých. O naší sebeúctě. Na Letné.
***
Knihovna je zkouškou, zda česká politická elita s golfem, večírkovými plky, klientelistickým dobrodružstvím a Národním fotbalovým stadionem nezaostává za svým národem
O autorovi| Petr Vilhelm estetik Autor (* 1952) vystudoval estetiku a dějiny umění na FF UK v Praze, nyní pracuje v odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu Magistrátu hl. m. Prahy.
