Před 150 lety začal John Speke rozplétat prameny Nilu
Nejstarší doložená zpráva o Africe, která před tisíci let dorazila do Evropy, pojednávala o Nilu. Tato řeka se tak stala symbolem Afriky.
Tento veletok je v mnoha ohledech jedinečný: na celém dolním toku v délce 2400 km nepřijímá žádný přítok, a přece jeho pravidelné záplavy, podle nichž kdysi Egypťané měřili svůj čas, položily základy zřejmě nejstarší civilizaci na zemi!
Není proto divu, že už odpradávna se lidé snažili objevit „nebeský pramen Egypta“. Caesar prý byl dokonce ochoten nést důsledky války se vším všudy, jen kdyby mohl spatřit prameny Nilu... Nero poslal výpravu v čele s dvěma nejschopnějšími důstojníky prozkoumat „Caput Nili“ (Hlavu Nilu).
Zkazky o pramenech Nilu bujely a všelijak se proplétaly. Dějepisec Ammianus Marcellinus koncem čtvrtého století dokonce prohlásil, že pramen Nilu zůstane „pro všechny časy symbolem skrytu a mlčení“.
První vážný pokus podnikl skotský lékař a cestovatel James Bruce. Došel k názoru, že hlavním pramenem je Modrý Nil, jehož prameny objevil roku 1771. „Lze si snáze představit, co se v tom okamžiku dělo v mém nitru, nežli to popsat. Stál jsem na místě, které už téměř tři tisíce let zaměstnávalo ducha, píli, zvědavost starých i nových hlav... Pronikl jsem před několika málo minutami k pramenům Nilu...“ Nu, nebyl první ani poslední, kdo se v tomto punktu mýlil.
O 70 let později Evropané objevili soutok Bílého a Modrého Nilu, avšak vlastní pramen stále zůstával „v tajemných temnotách rovníkových dálek“. Kromě toho se ukázalo, že než se trmácet od severu proti proudu celého toku je šikovnější vydat se zkratkou z boku, od východního pobřeží.
Tak to udělali angličtí důstojníci Richard Francis Burton a John Hanning Speke. Vyrazili v červnu roku 1857 ze Zanzibaru, v únoru 1858 jako první Evropané spatřili jezero Tanganiku. Tam Burton onemocněl. Speke se počátkem července vypravil na sever sám (svitu dvaceti domorodých nosičů, deseti vojáků a tří osobních sluhů nepočítaje) a někdy na přelomu července a srpna roku 1858 (data se mírně různí) dorazil k jižnímu břehu Viktoriina jezera, které po krátkém průzkumu položil za rovno pramenu Nilu.
Po návratu se v Londýně pohádal s Burtonem, který tvrdil, že Nil vytéká z Tanganiky (bodejť by ne, když toto jezero objevil i on). Proto se Speke vydal k pramenům znovu, tentokrát s Jamesem Augustem Grantem. Spolu pak 21. července 1862 objevili na západním pobřeží Viktoriina jezera jeho hlavní přítok, řeku Kageru.
„Tekl tu proud široký 600 až 700 yardů, v němž byly rozesety ostrůvky a skaliska; na ostrůvcích byly rybářské chýše, na skaliscích se slunili krokodýlové. Voda odtékala mezi krásnými vysokými břehy porostlými travou; v pozadí bylo vidět mnoho sytě zelených stromů a banánových křovin, mezi nimiž se pásla stáda stepních buvolců, zatímco ve vodě chrochtali hroši a před našima nohama vylétaly perličky...“
Během zpáteční cesty pak z Chartúmu posílá domů slavný telegram: „The Nile is settled.“ Tentokrát se nemýlil: Hlavním pramenným tokem Nilu je Kagera.
Roku 1864, pár měsíců po svém návratu do Británie, sedmatřicetiletý Speke tragicky zahyne na lovu.
