„Nemá v plánu si něco udělat?“ využívá strážný ve „vězení pro cizince“ přítomnosti tlumočnice k tomu, aby položil otázku, která ho při pohledu na Le Kim Thanha napadá nejčastěji. Bich Giang Haisová z agentury Vietvanda, která šestadvacetiletému Vietnamci pomáhala s hledáním práce v Česku, překládá dotaz jen nerada. Pak tlumočí odpověď: „Říká, že se chce dožít spravedlivého soudu.“
Příběh Le Kim Thanha se dostal do povědomí veřejnosti, když mladý Vietnamec po zatčení cizineckou policií přestal jíst. Právníkovi Pavlu Čižinskému řekl: „Raději ukončím svůj život, než bych se vrátil do Vietnamu.“
Mladíkovou kauzou se zabývala i vláda. Ministr pro lidská práva Michael Kocáb požádal ministra vnitra Ivana Langra, aby rozhodnutí policie o Thanhově vyhoštění přezkoumal, Langer to odmítl.
Krajané v zařízení pro zajištění cizinců Břeclav-Poštorná Le Kim Thanha přesvědčili, aby přestal hladovět. „Řekli mu: Zemřít je snadné, těžké je žít.“ tlumočí Bich Giang Haisová. Zoufalý je ale pořád, občas se během rozhovoru rozpláče. Thanh pochází z chudé oblasti středního Vietnamu, které se přezdívá kraj dřevěné ryby. „To proto, že jinde mají na talíři rybu skutečnou, tady si mohou dát na stůl leda tak dřevěnou,“ říká tlumočnice. Thanh chtěl rodičům a dvěma mladším sestrám pomoci výdělkem v zahraničí. „Když se teď vrátím, stáhnu je do propasti,“ říká Thanh s hlavou v dlaních. Za vízum dal totiž vietnamské agentuře 6 tisíc dolarů a rodiče a další příbuzní ručí bance veškerým svým majetkem.
„Náš rozhlas a televize říkaly o Česku samé hezké věci. Práce je prý pro všechny dost,“ vzpomíná Thanh.
Čekalo ho však zklamání. Pracoval pro tři firmy. První mu za deset až šestnáct hodin práce denně dala necelých 5 tisíc korun. Agentura mu sehnala jinou práci, ještě horší. Vstával ve dvě hodiny v noci, aby pěšky došel na směnu začínající v šest. Za měsíc dostal tisícikorunu.
Třetí práce byla solidní. Jenže zaměstnavatel vyřídil pozdě povolení od úřadu práce. Tři týdny práce bez povolení měly tragické následky – Thanh byl vyhoštěn. „Když mi zaměstnavatel řekl, žemám jít do práce, tak jsem šel. Ani mě nenapadlo, že něco není v pořádku,“ říká Thanh. „Uznávám chybu. Ale chtěl bych stejný trest jako firma – pokutu a ne vyhoštění.“
Příběh Le Kim Thanha se dostal do povědomí veřejnosti, když mladý Vietnamec po zatčení cizineckou policií přestal jíst. Právníkovi Pavlu Čižinskému řekl: „Raději ukončím svůj život, než bych se vrátil do Vietnamu.“
Mladíkovou kauzou se zabývala i vláda. Ministr pro lidská práva Michael Kocáb požádal ministra vnitra Ivana Langra, aby rozhodnutí policie o Thanhově vyhoštění přezkoumal, Langer to odmítl.
Krajané v zařízení pro zajištění cizinců Břeclav-Poštorná Le Kim Thanha přesvědčili, aby přestal hladovět. „Řekli mu: Zemřít je snadné, těžké je žít.“ tlumočí Bich Giang Haisová. Zoufalý je ale pořád, občas se během rozhovoru rozpláče. Thanh pochází z chudé oblasti středního Vietnamu, které se přezdívá kraj dřevěné ryby. „To proto, že jinde mají na talíři rybu skutečnou, tady si mohou dát na stůl leda tak dřevěnou,“ říká tlumočnice. Thanh chtěl rodičům a dvěma mladším sestrám pomoci výdělkem v zahraničí. „Když se teď vrátím, stáhnu je do propasti,“ říká Thanh s hlavou v dlaních. Za vízum dal totiž vietnamské agentuře 6 tisíc dolarů a rodiče a další příbuzní ručí bance veškerým svým majetkem.
„Náš rozhlas a televize říkaly o Česku samé hezké věci. Práce je prý pro všechny dost,“ vzpomíná Thanh.
Čekalo ho však zklamání. Pracoval pro tři firmy. První mu za deset až šestnáct hodin práce denně dala necelých 5 tisíc korun. Agentura mu sehnala jinou práci, ještě horší. Vstával ve dvě hodiny v noci, aby pěšky došel na směnu začínající v šest. Za měsíc dostal tisícikorunu.
Třetí práce byla solidní. Jenže zaměstnavatel vyřídil pozdě povolení od úřadu práce. Tři týdny práce bez povolení měly tragické následky – Thanh byl vyhoštěn. „Když mi zaměstnavatel řekl, žemám jít do práce, tak jsem šel. Ani mě nenapadlo, že něco není v pořádku,“ říká Thanh. „Uznávám chybu. Ale chtěl bych stejný trest jako firma – pokutu a ne vyhoštění.“
