PRAHA „Byl to rok 1957. Bydleli jsme tehdy s mámou v Petrohradě, v takzvané ‚komunálce‘, kde každá rodina měla jeden pokojík, ostatní bylo společné. Přišla pošta. Obálky ležely na chodbě na stole, každý si vzal tu svou. Na jedné bylo jméno mojí mámy. Ale najednou mě cosi ponouklo. Vzal jsem dopis, opatrně ho rozlepil a četl jsem první slova...,“ říká jeden z nejlepších a nejslavnějších ruských advokátů a i po tolika letech se mu třese hlas. „Já vím, že ještě nikomu se nepovedlo vstát z mrtvých. Přesto jsem naživu, a teď už ti dokonce mohu pomoci. Alespoň materiálně...,“ byla první slova dopisu, která tiše znovu a znovu slabikoval, jako by jim nemohl porozumět. Napsal je otec tehdy devatenáctiletého Jurije. Otec, o kterém jeho syn nevěděl, že existuje. Rodiče Jurije se seznámili ve vyhnanství, kde byla jeho matka za údajnou účast na atentátu na Sergeje Kirova, významného bolševického vůdce. Otec za to, že byl zarytým sociálním demokratem, a ne bolševikem. Maminku propustili dřív než otce, kterého si ani nestačila vzít. Syn nepřátel sovětského lidu se narodil v Leningradě 10. května 1937. Za tři týdny poté byl jeho otec odsouzen znovu – tentokrát na 19 let, které strávil v nejdrsnějších lágrech ruského severu.
Jurij Schmidt si velmi často při obhajobě Chodorkovského vzpomene na tátu, kterého poprvé uviděl, když mu bylo devatenáct. „Ano, příjmení mám po ní, po mámě, ale druhé rodné jméno – Mark – po tátovi. Mark Rachmilijevič Levin se jmenoval můj otec.“ Jako osoba pocházející z židovské rodiny nepřátel lidu se Schmidt nesměl za SSSR ani dotknout tematiky obrany lidských práv.
„Letos je to padesát let, co jsem advokátem,“ usmívá se. „A tak si mohu dovolit být už trochu vybíravý.“ Po pádu komunismu se Schmidt stal nejznámějším ruským právním zástupcem obhájců lidských práv, psaly o něm světové noviny, zvali ho na mezinárodní konference. „Jsou ale jen dvě kauzy, bez kterých bych to nebyl já, Jurij Schmidt,“ říká. První byl případ Nikitina. Ekolog a bývalý námořní důstojník Alexandr Nikitin vypracoval pro norskou ekologickou organizaci Bellona zprávu o tom, jak ruské námořnictvo znečišťuje Severní ledový oceán jaderným odpadem. Byl obviněn ze špionáže.
29. 12. 2000 ho soud zprostil obžaloby. Bylo to velké, světově uznávané vítězství Jurije Schmidta.
Telefonát z Jukosu „Tehdy jsem si řekl – moje kauzy si mě samy najdou. Cítil jsem, že mě ještě něco velkého čeká. Vlastně jsem o případu Chodorkovskij snil.“ Ropný magnát a prezident firmy Jukos Michail Chodorkovskij měl dost peněz na to, aby po svém zatčení vytvořil jeden z nejlepších týmů obhájců na světě. Hájily ho špičky. Jurij Schmidt mezi nimi zpočátku nebyl. „V té době jsem veřejně řekl, že moskevská elita neudělala proti zatčení Chodorkovského nic a jednou toho bude hořce litovat. Po čase mi zatelefonoval jeden z advokátů Chodorkovského Vasilij Alexanian“. Alexanian byl viceprezidentem Jukosu a jako právník hájil zpočátku Chodorkovského, později byl ale také zatčen a dnes umírá ve vězení na AIDS.
Když Schmidt poprvé navštívil ropného magnáta ve vazbě a zeptal se ho, co pro něj může udělat, odpověděl mu: „Já mám nejlepší právníky, nejlepší ekonomy, nelituji peněz, abych je zaplatil. Ale teď hledám hlavně dobré lidi.“ Schmidt se tak brzy po zatčení Chodorkovského stal vedoucím týmu jeho advokátů. „Teď už mám jen jeden sen,“ říká. „Jsem na hranici života a smrti, mám rakovinu žaludku. Chci se dožít chvíle, kdy Michail Chodorkovskij vyjde na svobodu“.
***
JURIJ SCHMIDT
Třiasedmdesátiletý obhájce, v současnosti jeden z nejproslulejších ruských právníků. Specializuje se na obhajobu obránců lidských práv.
O autorovi| PETRA PROCHÁZKOVÁ, Autorka je spolupracovnicí LN
