Bojové chemické zbraně jsou považovány za vynález moderní doby – jejich vražedné účinky prokázala především první světová válka. Britští archeologové nyní přišli s důkazem, že je s velkým úspěchem používaly už armády v antické době.
„Podle mého názoru jsme přinesli nejstarší archeologický důkaz používání chemických zbraní v antické době,“ řekl pro časopis Science News archeolog Simon James z britské University of Leicester.
Teprve později začali podobné zbraně používat také byzantští Řekové. James vychází z výsledků svých vykopávek, které prováděl v někdejším římském opevněném městě Dura-Europos ležícím na území dnešní Syrie poblíž řeky Eufrat. Události, které jeho výzkum odhalil, se odehrály ve třetím století našeho letopočtu.
Pompeje na Eufratu Římská říše dosáhla největšího rozmachu za vlády císařů, kteří jsou souhrnně označováni jako dynastie Antoninů, panujících od roku 96 do roku 192 našeho letopočtu. Marcus Aurelius, jeden z jejích posledních příslušníků, dokonce připravoval i zřízení provincie Marcomania na dnešním území českého státu.
Pak se ale impériu přestalo dařit: na všech stranách útočili barbaři nebo vznikaly vzpoury na dříve porobených územích. Na východě dělala největší problémy Persie – nepřítel, s nímž už o pár století dřív zápolily řecké městské státy a později Alexandr Makedonský. V roce 224 našeho letopočtu se zde dostal k moci zakladatel sásánovské dynastie Ardašír. Rozhodl se navázat na někdejší slávu Achaimenovců, mezi něž patřili panovníci jako Kýros Velký nebo Xerxes.
Ardašírovy expanzivní plány musely nutně narazit na římskou říši, jejíž východní hranice se tehdy nacházely u řeky Eufrat. A právě do tohoto období spadá nález Simona Jamese, který po sedmnácti stoletích dokazuje, že Peršané proti Římanům použili i chemické zbraně.
Jeden z opěrných bodů na hranici římské říše tvořilo město Dura-Europos. Založil jej ve třetím století př. n. l. Alexandrův následník Seleuk I. Nikator na vyvýšeném západním břehu Eufratu. Roku 256 n. l. oblehly město sásánovské jednotky, důkladné opevnění však představovalo zdánlivě nepřekonatelnou překážku.
Peršané se proto rozhodli pro jiný druh útoku: začali razit podzemní chodby. Město padlo ještě téhož roku. Kdo přežil, skončil na tržištích s otroky a lokalita zůstala opuštěná. Tak opuštěná, že se mezi rozpadlé zdi uchylovali poustevníci toužící po klidné meditaci daleko od civilizace.
Zapomenuté město objevily pro civilizaci až indické jednotky pod britským vedením, které se k ruinám náhodou dostaly v dubnu 1920. Zajišťovaly zde pro evropské velmoci mocenské vakuum, které vzniklo rozpadem turecké otomanské říše na sklonku první světové války. Vojáci bránící se mezi zříceninami proti arabským nájezdníkům si všimli starobyle vyhlížejících fresek. Zpráva o jejich objevu se překvapivě rychle dostala do západního vědeckého světa.
Dávná pohroma pro Římany představovala požehnání pro archeology. Suché pouštní klima až do dnešní doby zachovalo celou řadu nálezů, od výzbroje a tělesných pozůstatků vojáků až po nástěnné fresky. Výzkum započatý už ve 20. letech minulého století Američanem Jamesem Henrym Breastedem přinesl takové výsledky, že se lokalitě začalo říkat Pompeje pouště.
Americko-francouzský výzkum tu trval až do roku 1937, kdy jej přerušilo zastavení financí a blížící se válka. Až v polovině 80. let na něj navázal francouzsko-syrský projekt využívající moderních archeologických metod. Jeho součástí je rovněž činnost Simona Jamese z britské University of Leicester. Bitky v podzemí Archeologické vykopávky také ukázaly taktiku někdejších bojů. Zatímco Peršané razili své podkopy, Římané pozorně naslouchali a v případě ohrožení začali kopat vstřícný tunel. Když se štoly spojily, pustili se válečníci do boje.
Už ve třicátých letech minulého století učinili archeologové v jednom z těchto tunelů podivný objev: na jedné hromadě ležela těla dvaceti římských bojovníků v plné výzbroji. Jak vlastně zahynuli, zůstalo na celá desetiletí hádankou.
Když archeologové z University of Leicester práce v římské pevnosti obnovili, rozhodli se objasnit také toto tajemství. „Bylo jasné, že když se obě štoly setkaly, došlo k boji, který Římané prohráli,“ vysvětluje vedoucí vykopávek Simon James.
„Podrobný výzkum ukázal, že jejich těla byla nakupena právě v místě, kde tunel Římanů ústil do perského podkopu,“ říká James. Záhadou ale bylo, jak bojovníci zahynuli. Jak mohli Peršané najednou zabít dvacet plně vyzbrojených mužů v tak omezeném prostoru? Buď to byli supermani, nebo na Římany nastražili něco obzvlášť zákeřného.
Další výzkum tajemného zabijáka ve štole odhalil, že šlo o chemický bojový plyn. Při prudkém hoření se uvolňoval ze směsi přírodního asfaltu a síry. Krystaly žlutého prvku a stopy po dehtu objevili britští archeologové na stěnách tunelu.
„Peršané ve svém podkopu zřejmě slyšeli, že čelo římské štoly se přibližuje a připravili obráncům ošklivé překvapení,“ říká James. „Měli připravené koše s hořícím dřevěným uhlím nebo jinou hořlavinou a vhodili do nich směs generující plyn v okamžiku, kdy Římané prorazili otvor do jejich důlního díla. Vojáci impéria ztratili vědomí téměř okamžitě a zahynuli po několika málo minutách,“ popisuje britský odborník pravděpodobný průběh podzemního boje.
Jedovatý plyn se pak dál šířil do prostor v městských hradbách a ve věžích buď přirozeným tahem, nebo tomu útočníci napomáhali vháněním vzduchu do vyhloubených podzemních chodeb.
Není sice zatím jisté, zda římské město padlo právě kvůli chemickému útoku, vyloučit to ale nelze. Peršané totiž používali kombinovanou taktiku: zatímco část bojovníků razila podzemní chodby, jiní stavěli rampy vedoucí k hradbám ve stejném úseku. Odvedli tak pozornost obránců na několik problémů, a když se cihlové opevnění zhroutilo do podzemní dutiny, měli útočníci cestu do města otevřenou.
Antičtí autoři nefantazírovali Historikové už dřív věděli, že chemické bojové prostředky se ve starověku používaly, měli o tom však jen písemné důkazy. V Evropě přišly otravné plyny ke slovu už v pátém století před naším letopočtem, když v tzv. peloponéské válce bojovaly Atény se Spartou.
Ještě o půl tisíciletí starší jsou staročínské texty podrobně popisující desítky směsí produkujících jedovatý kouř i nejrůznější způsoby jejich nasazení v boji. O bojových plynech mluví také staroindická literatura pocházející ze čtvrtého století před naším letopočtem.
Výzkum Simona Jamese ale poprvé prokázal, že antičtí autoři nefantazírovali a že chemické zbraně už tehdy byly mimořádně účinné.
***
Římany zabil jedovatý plyn
Britští vědci našli první archeologické důkazy o použití chemických zbraní ve starověku. Na stěnách podzemního tunelu, kterým se perští útočníci chtěli dostat do města Dura-Europos, identifikovali odborníci stopy látek nezbytných pro výrobu jedovatého plynu.
Busta panovníka sásánovské dynastie Armáda jednoho z příslušníků tohoto rodu oblehla město Dura-Europos
Ruiny opevnění města Dura-Europos v dnešní Sýrii V roce 256 n. l. zde Peršané nasadili chemické zbraně proti římské posádce
