Je zřejmé, že debata o klimatické změně neučinila žádný zjistitelný pokrok a že velmi potřebná a dlouho již zpožděná výměna názorů ještě nezačala. Vidíme a slyšíme jenom neinspirativní monology.
Připomíná mi to frustraci, jakou lidé jako já cítili v době komunismu. Cokoli jste řekli, ať jste použili jakkoli přesvědčivé a pečlivě připravené argumenty, ať jste shromáždili jakákoli data, nebyla žádná reakce. Všechno spadlo do prázdna. Nikdo neposlouchal, zejména „oni“ neposlouchali.
Odrazující zkušenost Před několika týdny na Světovém ekonomickém fóru v Davosu jsem strávil tři hodiny na uzavřeném zasedání asi šedesáti lidí – hlav států a vlád s několika představiteli IPCC (Mezivládního panelu pro klimatické změny) a „odborníky“ jako jsou Al Gore, Tony Blair a Kofi Annan. Byla to odrazující zkušenost. Dívali jste se kolem a marně jste hledali aspoň jednoho člověka, který by sdílel vaše názory. Nebyl tam nikdo. Všichni účastníci setkání brali globální oteplování způsobené člověkem za dané, byli přesvědčeni o jeho nebezpečných důsledcích a více méně soutěžili v jedné zvláštní disciplíně – zda navrhnout snížení emisí o 20, 30, 50 nebo 80 procent CO2 jako schválený, celosvětový projekt. Bylo obtížné říci něco smysluplného a konstruktivního. Musíme nicméně nadále s těmi lidmi mluvit, protože mají velmi silný hlas v popularizaci alarmismu globálního oteplování a v rozhodování s dalekosáhlými důsledky. Snažím se to dělat neustále. Politici ovšem nejsou sami. Podařilo se jim vytvořit motivaci, která vedla k nástupu velmi silné skupiny prospěchářů. Tito lidé se velmi podobají politikům a nezajímá je ani teplota, CO2, konkurenční vědecké hypotézy a jejich testování, ani svoboda nebo trhy. Zajímá je jejich byznys a jejich zisky – získávané za pomoci politiků.
Tito prospěcháři generují zisk: * z obchodování s licencemi na emise oxidu uhličitého; * z budování neproduktivních větrných, slunečních a dalších podobných zařízení, která dokážou vyrábět pouze vysoce dotovanou elektrickou energii; * z pěstování nepotravinových plodin, z nichž se vyrábí neuhlíková paliva na úkor výroby potravin (s velmi dobře známými vedlejšími účinky); * z provádění výzkumu, z psaní a mluvení a globálním oteplování.
Je to vždycky stejná písnička se stejnými výsledky. Na jedné straně vysoce koncentrovaná a snadno organizovaná skupina prospěchářů a na druhé straně vysoce rozptýlení, a tudíž politicky neorganizovatelní jednotlivci, obvyklá mlčící většina. Jsem frustrovaný z toho, že ekonomové a další sociální vědci se do současné debaty nesnaží vstoupit. Pro nás, v bývalých komunistických státech, byl objev prací vědců školy veřejné volby poučnou zkušeností. Poněkud naivně jsem předpokládal, že jejich názory patří k „běžné moudrosti“ západního světa. To nebyla a není pravda.
Jak vzdělávat a osvěcovat ty, kdo činí rozhodnutí? Politici – doufejme – někdy čtou velmi zhuštěné verze souhrnů ICPP pro politiky, tyto dokumenty ale nezastupují vědu, nýbrž politiku a ekologický aktivismus. Je obtížně jejich názor změnit. Plně souhlasí s představou, že publikace IPCC zastupují „tu pravou“ vědu o klimatu. Víme, že to není pravda a že žádná věda o klimatu jako vědecký obor neexistuje. Klima je tak složitý systém, že žádnou vlastní „vědu“ nemá. Pochopitelně existují velmi úctyhodné vědy, které se zabývají některými částmi klimatu. A ty nám celkem přesvědčivě říkají, že: 1. v současnosti nedochází k žádné jedinečné bezprecedentní změně klimatu, dochází ovšem k neustálým změnám. Klimatický systém naší planety vykazuje výraznou vnitřní proměnlivost. Údaje z minulosti jsou v tomto ohledu celkem přesvědčivé.
2. současné změny klimatu nelze podřadit pod hypotézu antropogenního globálního oteplování. Toto tvrzení je založeno výhradně na výsledcích pokusů s velmi nedokonalými počítačovými modely;
3. citlivost zemského klimatu na oxid uhličitý je nižší, než předpokládá IPCC. Při zdvojnásobení koncentrace oxidu uhličitého by celosvětová průměrná teplota zemského povrchu nevzrostla o víc než o 0,5 °C; 4. neexistuje žádný pevný a stálý vztah mezi naměřenou teplotou a emisemi CO2. Ti, kdo věří této hypotéze, neumí vysvětlit, proč globální teplota rostla v letech 1918 až 1940, snižovala se v letech 1940 až 1976, rostla v letech 1976 až 1998 a snižuje se od roku 1998 do současnosti, bez ohledu na skutečnost, že lidé do atmosféry vypouštějí stále více CO2.
Co je třeba politikům vysvětlit Nyní bych s dovolením předložil několik poznámek z „mých“ oborů.
Jsem v rozpacích z přístupu ekologistů k technickému pokroku. Na jednu stranu je obrovský rozdíl mezi naším technologickým optimismem, založeným na naší víře v sekulární zlepšování technologie za podmínky volného a neregulovaného, neomezeného a nemanipulovaného ekonomického systému, a technologickým skepticismem ekologistů v souladu s Malthusovými názory. Na druhou stranu jsou ekologisté zároveň technologičtí naivisté, kteří volně a nezodpovědně zacházejí se zázračnými technologiemi, které mají pouze jednu vadu: ještě nebyly vynalezeny.
Pokud vím, stávající a funkční technologie nebyly nikdy opuštěny dříve, než je skutečně nahradily technologie lepší. Poprvé v dějinách nyní vyvstává hrozba, že staré technologie budou opuštěny dřív, než začnou nové technologie být dostupné. Toto by se v „souhrnech pro politiky“ také mělo politikům vysvětlit, tyto souhrny by ale měli psát ekonomové. Také bychom jim měli říct, že neexistuje žádná známá a ekonomicky proveditelná metoda nebo technologie, jejímž prostřednictvím by si průmyslové ekonomiky mohly vystačit s drahou, nespolehlivou, čistou, zelenou, obnovitelnou energií.
Absence racionálního uvažování Další otázka, která mi dělá starosti, je výjimečná absence racionálního uvažování, pokud jde o rozhodování v čase, zejména když časové horizonty jsou jako v tomto případě velmi dlouhé. Otázky, na něž je třeba odpovědět, jsou vážné a netriviální. Měli bychom nyní přijímat radikální rozhodnutí? Měli bychom zdaňovat současné generace ve prospěch budoucích? Měli bychom být štědře altruističtí? Měli bychom upřednostňovat budoucí generace, a ne lidi, kteří dnes žijí v nerozvinutých zemích? Moje odpověď zní: Ne. Takto dalekosáhlá rozhodnutí bychom mohli učinit pouze za naprosto nerealistického předpokladu, že známe všechny relevantní parametry budoucího ekonomického systému, včetně úrovně bohatství a technologie, a že tyto všechny parametry známe v příslušně diskontovaném vyjádření. Spornost iracionálně nízkých diskontních měr, které Nicholas Stern a Ross Garnaut používají ve svých velmi vlivných modelech, naznačuje, že takové transfery nejsou ospravedlnitelné.
Na závěr bych řekl, že je zřejmé, že ekologisté nechtějí změnit klima. Chtějí změnit nás a naše chování. Přejí si nás kontrolovat a ovládat. Proto by nemělo být překvapivé, že doporučují „preventivní“, nikoli „adaptivní“ politiku. Adaptace by byla naším dobrovolným chováním, což není jejich cílem. Nechtějí uznat, že – abych citoval Nigela Lawsona – „schopnost přizpůsobovat se je patrně nejzákladnější charakteristikou lidstva“ a že naše „schopnost adaptace neustále roste spolu s rozvojem technologie“.
Ekologisté hovoří o „záchraně planety“. Před čím? A před kým? Jednu věci vím jistě: musíme ji – a nás – zachránit před nimi.
Redakčně kráceno, titulek a mezititulky redakce LN
