Vroce 1992 jsem pro jeden moskevský týdeník připravoval článek o rozpadu Varšavské smlouvy a náhodou jsem dostal kontakt na Alexandra Majorova, který se právě chystal napsat své memoáry, tak zda bych na nich nechtěl spolupracovat.
Přijel jsem za Majorovem do honosné osady „generálských dač“ nedaleko od Moskvy. Dívali jsme se jeden na druhého a váhali, ale nakonec pro něj byl rozhodující můj „komunistický“ původ: v 80. letech jsem působil v ústředním deníku komunistické strany Pravda. U generála to sehrálo roli jakéhosi doporučení. Zkrátka jsem se generálovi zalíbil. A generál se... zalíbil mně. Byl vážný, netrpělivý, ve druhém patře své chaty měl trezor plný vojenských dokumentací a mně bylo dovoleno to všechno prostudovat.
Byl jsem zvědavý, jak daleko bude ochoten zajít v rozkrytí své kariéry plné strašných, tragických událostí. A nelitoval jsem – Majorov šel často velmi daleko.
Ve volných dnech jsem přijížděl s diktafonem a zaznamenával vše, co mi řekl. Mnohé z toho měl už dříve napsané rukou na papírech a ověřoval si to v dalších historických zdrojích. Zdálo se mi, že práce na knize pro něj znamená obrovskou radost, stala se pro něj jakýmsi smyslem života.
Generál totiž toužil po tom stát se „spisovatelem“, ovlivnila ho četba vzpomínek Winstona Churchilla a dalších politiků a vojevůdců. Pokládal se za mnohem vzdělanějšího, než byli ostatní sovětští důstojníci. Když přede mnou rozkládal dokumenty, říkal: „Už tehdy jsem si uvědomil, že to bude mít historický význam, proto jsem dal příkaz, aby pro mě ode všeho dělali kopie.“
„A kde se nacházejí originály?“ zeptal jsem se. „V archivech ministerstva obrany,“ odpověděl. „A neporušujeme tím státní tajemství?“ „Ne,“ řekl, „stát, který nechal tyto dokumenty utajit, už neexistuje.“
Alexandr Michailovič chtěl podat objektivní obraz událostí – samozřejmě ze zorného úhlu sovětského generála. Zabýval se i popisem politiků a vojáků, někdy velmi trefně. Věřil jsem tomu, co říkal, protože jsem sám v počátcích své novinářské kariéry hovořil s nejvyššími stranickými činiteli. V Majorovových popisech – ať se jednalo o Husáka či Dubčeka – doslova ožívalo historické muzeum voskových figurín. Majorov přitom své názory nijak nepřizpůsoboval, aby byly pro současného čtenáře přijatelnější. Proto tuto knihu považuji za primární zdroj informací. A jak vidím na internetu, odkazují na ni ve světě mnohé publikace.
První tři roky jsme pracovali na jeho vzpomínkách o válce v Afghánistánu, které vyšly knižně v roce 1996. Tehdy jsem si uvědomil, že na knize o vpádu do Československa musíme zapracovat rychleji, protože do 30. výročí událostí zbývaly pouhé dva roky. Dál nás čekal Dálný východ, Egypt, Pobaltí, kde všude zaujímal vysoké vojenské posty. Těm plánům ale nebylo souzeno, aby se uskutečnily...
Knihu Invaze jsme představili novinářům v Moskvě v srpnu 1998. Zájem byl značný a generála rozčilovalo, že se stal náhle středem pozornosti. A dopustil se podle mého nenapravitelné chyby. Novinářům řekl, že za každý rozhovor chce peníze. Cítil jsem rozčarování. Celou dobu jsme totiž spolupracovali na bázi „nekomerčního partnerství“. Já investoval čas a prostředky a nic jsem za to od generála nechtěl. Ani on nežádal honorář. A teď tohle.
Nikdy nezapomenu na to, jak mi jedna známá televizní novinářka vyčetla, že Majorov její štáb poslal zpátky do Moskvy, aby mu nejdříve přivezli 500 dolarů. Samozřejmě předpokládala, že z generálových peněz něco připadne i mně. Tehdy se moje a generálovy cesty rozešly.
Majorov zemřel počátkem letoška a já na spolupráci s ním vzpomínám jako na velkou osobní lekci.
