Od roku 1965 nevydal nic, třicet let neposkytl rozhovor, tajemný jak Greta Garbo, hrad v Karpatech či napojení českých politiků na ruské firmy.
Ať to zavinil autorský blok, vysoká míra sebekritičnosti, nebo praktikování buddhismu, každopádně se nemínil stát popautorem typu Michala Viewegha, který je schopen každoročně oblažit své konzumenty dalším vysoustruhovaným kouskem. Zcela zrušil představu spisovatele, inženýra lidských duší, který na jedné straně světa měl jezdit do závodů a na brigády, aby se sžil s pracujícím lidem, a na druhém pólu zeměkoule nedal ránu bez nakladatelského agenta, veřejných čtení nebo zaměstnání na nějaké univerzitě. Copak Karel Gott, to Salinger všem čtenářům a kritikům ukázal vztyčený prostředníček.
Táta tyran Narodil se na Nový rok 1919 na Manhattanu v rodině židovského obchodníka s košer šunkou polského původu Sola Salingera a skotsko-irské manželky Marie Jillich. Navštěvoval tři školy, ale žádnou nedokončil. Vystudoval vojenskou akademii Valley Forge. Právě tam dle legendy na ubikaci za svitu baterky pod dekou začal sepisovat první prózy. Debutoval povídkou Mladí (1940) v časopisu Story. Na frontě zažil Den D v Normandii a bitvu v Ardenách. V neuctivém otcově životopisu Chytač snů: Paměti, který vydala jeho dcera Margaret před devíti lety, tvrdí, že byl též mezi prvními americkými vojáky, kteří osvobozovali koncentrační tábory. Jinak ho líčí krajně nelichotivě coby rodinného tyrana, který ji v těhotenství posílal na potrat, protože neměla právo přivést dítě na tenhle mizerný svět.
Byl třikrát ženat. Poprvé se po osmi měsících rozvedl s německou lékařkou Sylvií. V roce 1955 si po roční známosti vzal studentku Claire Douglasovou, s níž měl vedle Margaret ještě syna Matthewa. Rozvedli se za dvanáct let. Přežila ho o čtyřicet let mladší třetí choť, zdravotní sestra Charlotte O’Neillová.
Zprvu ho proslavila povídka Den jako stvořený pro banánové rybičky (1948), publikovaná v New Yorkeru, v níž uvedl na scénu vaudevillovou rodinu Glassů se sedmi dětmi, které se objevují i v dalších povídkách.
Bylo to ve vzduchu Klasické dílo Kdo chytá v žitě z roku 1951 nasálo a vyjádřilo dobovou atmosféru jako málokterá próza těch časů. Sedmnáctiletý Holden Caulfield v první osobě popisuje třídenní cestu ze školy, z níž byl vyloučen, domů do New Yorku v „úzkostném věku, ve kterém se vyrůstání z dětské nevinnosti zdá být nikoli cestou k poznání, ale k deformaci“ (R. Ruland, M. Bradbury). Nakonec trpce konstatuje: „Když chceš přežít, musíš lidem, na které vůbec nejsi zvědavý, říkat takové hlouposti jako ,jsem rád, že vás poznávám‘.“ Zvláště gymnazisté po celém světě se v něm zhlédli (o mládeži v ČSSR za prezidenta Novotného nemluvě) a naopak úzkoprsí karatelé ho zakazovali a vyřazovali z knihoven pro použití vulgárních výrazů a narážek na sex.
Salinger skvěle zhmotnil, co viselo ve vzduch v poválečné společnosti, plné traumatizovaných válečných veteránů a nevybouřených a frustrovaných mladíků. Zanedlouho se slije černá a bílá muzika do veletoku s názvem rock’n’roll a kormidelníci v čele s Billem Haleym a Elvisem Presleym změní vývoj populární hudby. Ke všemu se chystá nasednout na filmovém plátně na motorku divoch v kožené bundě Marlon Brando a rozštěká se rebelující štěně bez příčiny James Dean. Ledacos pozoruhodného se chystá mezi mladými bohémy v Greenwich Village, než za kvílení vyrazí na beatnickou cestu. Mezitím se někde v Minnesotě učí hrát na kytaru jistý Robert Allan Zimmerman, který toho jednou v žitě pochytá docela dost. A liverpoolský školák John Lennon nemůže tušit, že se jednou proslaví až tak, že ho zastřelí pomatený Mark Chapman právě se svazkem Kdo chytá v žitě v ruce...
Román, v názvu inspirovaný básní Roberta Burnse, vyšel česky poprvé v překladu Rudolfa a Luby Pellarových už v roce 1960 v bývalém SNKLHU. Paní Luba později s úsměvem vzpomínala, jak zůstali bezradní nad výrazem „blue jeans“. Šli se radit s americkým redaktorem zahraničního vysílání Čs. rozhlasu, který jim popsal modrou látku a kalhoty, v nichž chodí zámořští dělníci. Slovo „modráky“ moc nesedělo, takže se v prvním vydání objevily „tepláčky.“ Teprve v dalších verzích se objevily přijatelnější „texasky“, které se sem začaly pašovat z Polska. Považte, že Salinger dokonce počátkem 90. let navštívil Prahu a Kutnou Horu se skupinou turistů, kterou prováděla překladatelka Olga Rychlíková. Hádejte, jak to asi mohlo dopadnout, když mu navrhla setkání s Pellarovými? Ti také přeložili jeho Devět povídek (Odeon 1971), Franny a Zooey a Vzhůru, tesaři, do výše střechu zvedněte! (vše Odeon 1987).
Život vně žita Salinger se po senzačním úspěchu románové prvotiny zachoval proti všem normám jako šílenec. Odmítl milionovou smlouvu na zfilmování („Holdenovi by se to nelíbilo!“) a prchl od civilizace, aby se usadil v chalupě bez elektřiny a tekoucí vody, nebral telefony a neodpovídal na dopisy obdivovatelů.
Podoben naší nejmenované zpěvačce, rád a často se soudil, třeba když chtěl jeden magazín otisknout fiktivní rozhovor s ním. Nemohl ovšem zabránit třeba tomu, aby se dopisy jeho dávné milence neprodaly na aukci za 156 tisíc dolarů. Loni se připomněl, když úspěšně žaloval u federálního soudu švédského autora Fredrika Coltinga, který nechal ve své knize Holdena Caulfielda zestárnout. Jeho poslední vůle obsahuje požadavek, aby se nikdy žádného jeho díla nezmocnil Hollywood. Dosud si jen Mark Robson troufl natočil dle jeho povídky Strýc Wiggily v Connecticutu válečnou romanci Mé pošetilé srdce (1949).
V unikátním interview pro list The New York Times v roce 1974 si pochvaloval „báječný mír“ na své samotě. Teď ho má navždy.
O autorovi| JAN REJŽEK, publicista
