Je teprve začátek prosince, ale Aleně Antalové už, co se Vánoc týče, schází jen ozdobit stromeček. Betlém stojí, dárečky jsou nachystané. Pečení Alenu Antalovou sice moc nebaví, ale má štěstí: „Různí naši příbuzní pečou a milují to, dohromady pak máme třeba šestatřicet druhů. “ Sama má prý nadání na vytvoření té správné atmosféry. „Zjistila jsem, že máme sedm šňůr světýlek na stromek, protože se nám vždy jedna rozbila a koupili jsme další. Letos jsem se rozhodla být ekologická, zavolala jsem elektrikáře a dala to dohromady, to se mi povedlo!“
Na schůzku přichází se zářivým úsměvem ve volném černém kabátku, elegantních šedých šatech a s velmi těhotným bříškem. Během posledních tří let je těhotná už po třetí. Třetí miminko má přijít na svět až v březnu, ale tříletá Alenka a roční Elenka se ho už nemůžou dočkat. „Mám problém jen s tím, jak se zabíjí kapr. Loni jsme Alušce řekli, že kapr odplaval z vany do kanálu. Sama pro sebe si říkám, že je třeba šťastný, že umře pro nás,“ říká šestatřicetiletá Alena Antalová v brněnské kavárně, odkud si po rozhovoru odbíhá do obuvi na náměstí „koupit bačkůrky pro děti“.
Před pár dny přestala hrát v několika představeních Městského divadla v Brně. „To už se nedalo hrát na to, že jsem jako tlustá, vypadala jsem prostě těhotně. Při představení Čarodějky z Eastwicku jsem už nedopnula zvedák, díky kterému jsem se vznášela nad jevištěm,“ říká herečka, která se stala populární až po své třicítce díky Četnickým humoreskám a Pojišťovně štěstí. Kvůli jejím prvním dvěma dcerkám se upravoval scénář, Alenka v seriálu hrála dva roky a říkávala suverénně, „že jde točit“. Teď dostala přednost rodinná pohoda. Přitom ještě před pár lety by si Alena Antalová nepomyslela, že se jí splní sen o založení rodiny tak překotně.
Sen o mikrovlnce
Alena Antalová je původem ze Slovenska a je vnučkou známého scénografa Ladislava Vychodila. V Bratislavě vystudovala konzervatoř a potom ve studiu pokračovala na katedře muzikálu brněnské JAMU. Než se dostala na televizní obrazovku, ztvárnila v Městském divadle v Brně řadu rolí, třeba Roxanu ze hry Cyrano z Bergeraku nebo Lízu z muzikálu My Fair Lady. Role Markéty z adaptace Bulgakovova románu Mistr a Markétka jí před devíti lety přinesla Cenu Thálie. V roce 2001 se poprvé objevila v Četnických humoreskách jako manželka hlavního hrdiny v podání Tomáše Töpfera, Karla Arazíma.
Herečka říká, že nesnáší plánování, a natáčení seriálu Pojišťovna štěstí ji nutilo plánovat na rok a půl dopředu. „Odjakživa jsem žila okamžikem, jsem cikánská duše. Vždycky jsem se děsila toho dopadnout jako nějaký slavný operní pěvec, který má svůj diář popsaný na dva roky dopředu, a začalo mi připadat, že se tomu už začínám blížit.“ Natáčení seriálu sice pustila k vodě, ale divadlo k životu nutně potřebuje. Ještě než se potkala se svým manželem, říkala v rozhovorech, že ho má jako jistý způsob psychoterapie, aby vůbec vydržela sama se sebou. „Na divadlo potřebujete čas a takový ten vnitřní klid. Je velký přepych, že mám rodinu, která mi to umožňuje. Je to velký přísun energie. Ale kdybych kvůli divadlu musela na týden pryč, tak to ne. Rodina je na prvním místě.“
Starší dcera Aleny Antalové už se letos jasně vyjádřila, o co žádá Ježíška: chce mikrovlnku. Když byla nedávno s maminkou u paní doktorky, zahlédla dětskou verzi elektrospotřebiče a okamžitě se do ní zamilovala. Po ničem jiném netouží, přesto se s mladší sestřičkou rozdělí o duo loutek z Kouzelné školky: Františka a Fanynku. Herečka je ale na děti přísná a nekupuje jim vše, co jim na očích vidí. „Jsme dost knížkoví. Čteme a posloucháme písničky, nechci, aby se často pouštěla telka. Teď jsme baletky, Alenka má takovou tu obruč na cvičení. Oblíbená je u nás i koňská farma a cirkus. Stavíme si a pak přijde ta naše malá vichřice Elenka a všechno to zbourá,“ směje se Antalová.
Její slova zní jako vyprávění matky z nějaké reklamní rodinky, idyla. Ostatně vynachválit si nemůže ani svého manžela Josefa Juráčka (38). Seznámila je zhruba před čtyřmi lety hereččina kamarádka. Nechala si totiž od stavební firmy, kterou pan Juráček řídí, postavit plot. Vychvalovala šikovného mladého muže do nebes tak dlouho, až se na něj Alena šla podívat a – zamilovali se do sebe. Necelé dva měsíce po seznámení už čekala děťátko. Od té doby o něm hovoří jen v superlativech: „Pepa předtím, než jsme se poznali, nikdy nechodil do divadla. Měl snad jednou jít kdysi se školou, ale ani tam nedorazil. Teď mě tam tahá a je velmi citlivý divák, vždycky dám na jeho pocit z představení.“
* Po dvou dcerách budete mít kluka. Už máte vybrané jméno?
Přemýšlela jsem nad Janem, tak se jmenuje i můj mladší bratr, jmenoval se tak i můj dědeček. Ale naše kamarádka mi říkala, že Janové na tom nejsou moc dobře z hlediska karmy. Že nemají ten život úplně lehký. Tak uvidíme… (směje se a hladí si břicho) On si řekne, jak se bude chtít jmenovat. Ale Jan Juráček zní opravdu hezky.
* Jste během tří let potřetí těhotná, jak se cítíte?
Tak já jsem nezačala s dětmi ve dvaceti a zdálo se mi to pro všechny mnohem jednodušší mít děti za sebou. Uvědomuji si, že jsem hrozně šťastný člověk, protože mám úžasného manžela, zdravé krásné děti a opravdu mi nikdy v životě nebylo tak dobře jako teď. Umím si tu radost užít, i můj muž to umí. Jsem ráda, že mi osud přihrál tak dobrého chlapa! Že mě ničím neštve, nebo mě štve ve věcech, které nejsou podstatné. Děti musí mít hlavně šťastnou mámu, aby byly samy šťastné. Máma musí žít svůj život, věnovat se i sobě. Donedávna jsem ještě hrála v divadle, byla jsem ráda, že si tam můžu odfrknout od těch teroristů. (směje se) U nás doma je zmatek, on už je zmatek s jedním miminem. Ale jestli jsou děti dvě nebo tři, to už je jedno. Dcerky se zabaví, ale to začalo nedávno. Někdy zapomenu, že Alenka není velká. Takže jsem si odskočila na záchod a slyším obrovský řev. Alenka chtěla Elence připnout držák na dudlík a nenapadlo ji nic jiného, než že ho připne na obočí. To se můžu ale zlobit jenom na sebe, že si myslím, že ta starší může mladší chvilku pohlídat. No, nemůže.
* Umíte mezi dvě děti spravedlivě rozdělit pozornost?
Dítě je chytřejší než my, protože je ještě spjaté s přírodou, se zemí, s anděly. Cítí, jestli to s ním myslíte zle, ale umí odpustit, když uděláte chybu bez zlého úmyslu. Když třeba Elenka udělala první krůčky, tak jsme to oslavovali, tleskali. A Alenka najednou: Teď já! Chtěla se taky projít, nevěděla, že tleskáme, protože Elenka se to zrovna naučila. Tak jsme taky tleskali. Děti jsou výborní učitelé, je to zázrak. Já někdy nechápu, co se učíme od dospělých, měli bychom víc pozorovat ty děti.
* Jak vaše rodina prožívá Vánoce?
Můj manžel pochází z velké rodiny, má tak padesát sestřenic a bratranců, protože jeho tatínek je z jedenácti, maminka z osmi dětí. Má také dvě sestry, já mám zase dva bratry. A z prvního manželství má Josef osmnáctiletého syna Pepu. Jeho rodina vždycky slavila Štědrý den u jeho sestry, v Hrušovanech u Brna. Ale jak je Alenka už přece jen větší a všechno vnímá, tak jsem bojovala za to, abychom byli radši u nás doma. Ježíšek musí aspoň ty hlavní dary nadělit přece doma, ne u tety nebo babičky. A tak jsme vymysleli takový kanadský kompromis. K nám domů přiletí Ježíšek na Štědrý den ráno. Má to spoustu výhod. Můžete si vše v klidu přes noc připravit, děti ráno objeví zázrak – stromeček s dárky. Čerstvé si můžou hrát a těšit se celý den. No a pak vyrazíme na ty návštěvy.
* Co pro vás znamenaly Vánoce, když jste byla dítě?
Já své dětství nemám vlastně ráda, jako dítě jsem hodně věcem nerozuměla. Vánoce jsme neměli nějak zvláštní. Na Slovensku, kde jsem až do osmnácti žila, je zvykem jíst kapustnicu a rybu. Naše rodina nebyla moc rybová, co znám ale svého muže, rybu jsem si oblíbila. On je velmi dobrý kuchař a udělá rybu tak, že není cítit rybinou. To moje máma tak neumí… Na Štědrý den přišla babička s dědou a dodnes si pamatuji ten pohled, kdy se otevřely dveře do obýváku a u stromečku byla dvě kola. Tak – a zase nezbývalo než celý rok čekat. Chodili jsme k tatínkovi do práce, to byl takový stres! Musela jsem jít na jeviště, říkat tu básničku. Mám fotku, kde z té hrůzy křečovitě svírám pěsti.
* Povídáte si s manželem o tom, jak jste prožívali dětství?
Když můj muž vypráví o svém dětství, to mně málem tečou slzy. To je málem předminulé století! Byli druhá nejchudší rodina ve vesnici, na narozeniny třeba ani neměl dort. Protože měl starší sestry, přišel do školy na tělocvik v modrých trenýrkách a kluci se mu smáli. Pro jeho rodiče bylo důležité, jestli je sklizená řepa, dobytek dobře nažraný, děti zapojili do práce na poli. Manželova sestra měla třeba panenku vyřezanou snad z nějakého klacíku. Říkám si vždycky, to není možné. Přitom z nich vyrostli tak fajn lidi. Josefova maminka se už narodila s povahou pohádkové babičky. Je to nůše citu, obrovské lásky. Doteď má kamna na uhlí, u ní v domečku se zastavil svět, ale je tam hrozně dobře. Je velmi vyrovnaná, klidná. Vždycky říkám, že je to můj zenový učitel. (směje se)
* Proč nepokračujete v natáčení Pojišťovny štěstí?
Sami jsme se k tomu rozhodli. Já na to ráda vzpomínám, ale když jsem řekla, že končím, spadl mi hrozně velký kámen ze srdce. Zároveň se mi taky začalo hned stýskat. Musím říct, že o nás bylo vždycky velmi dobře postaráno a přesuny z Brna do Prahy jsme měli jako rodinné výlety. Byla tam prima parta, ale když se ve mně něco uzavře, tak přes to nejede vlak. Mně bylo až fyzicky špatně, že bych nemohla mít třeba během roku a půl další dítě. Taková omezení mě prostě iritují, v tomhle chci svobodu. A měsíc potom, co jsme se rozhodli Pojišťovnu dál netočit, jsem byla v tom.
O autorovi| LINDA KHOLOVÁ, redaktorka Pátku linda.kholova@lidovky.cz
