Studenti postávají v houfu před školní budovou s nezvykle vážnými výrazy ve tváři. Bílé pláště kontrastují s jejich tmavou pletí. Ředitel předčítá jména žáků, kteří ustupují stranou. Jsou to hříšníci, kteří měli v minulých měsících příliš mnoho neomluvených hodin. Za trest budou ve škole mýt okna. Ostatní se rozejdou do tříd a výuka může začít. Jen hodina informatiky v počítačové učebně dnes odpadá - zase se rozbil generátor.
Jsme v Katabole, městečku vzdáleném necelé dvě hodiny jízdy autem od Kuita, hlavního města provincie Bié uprostřed Angoly. Česká zemědělská univerzita (ČZU) v Praze tu spolu s organizací ADRA ČR založila zemědělské učiliště.
Pozůstatky čtyřicet let trvající občanské války, která skončila před pár lety, najdeme na každém kroku - třeba rozstřílenou budovu s loupačkou na rýži na kraji Kataboly, kterou tu kdysi postavili Portugalci. „Přestože je Angola velice úrodná, základní potraviny se dovážejí - pšeničná mouka z Francie, rýže z Vietnamu. Chybí tu infrastruktura pro jejich zpracování,“ vysvětluje šéfka projektu Jana Mazancová z Institutu tropů a subtropů ČZU.
Hlavní plodinou, kterou tu dnes místní pěstují na políčkách mezi hliněnými domky, je kukuřice. Tu stačí roztlouct, povařit ve vodě a hlavní jídlo zvané fundž je na světě. Podobně se fundž vyrábí také z manioku. Jak se sama několikrát přesvědčím, lepkavá rosolovitá hmota sice zasytí, ale nemá velkou nutriční hodnotu. Kromě toho pěstování jediné plodiny vyčerpává půdu a podporuje erozi. Češi se proto snaží místní naučit pěstovat a zpracovávat další plodiny - pšenici, ovoce a zeleninu nebo cukrovou třtinu.
Přijímačky: umíte číst a psát? V učilišti právě finišuje první ročník výuky, studium potrvá tři roky. „Máme šedesát žáků rozdělených do dvou kurzů: živočišná výroba a obecné zemědělství,“ říká ředitel školy Abraao Chipama Calembe. Kapacita školy je 240 žáků. V příštích letech se mají otevírat další dva obory, rostlinná výroba a zemědělská mechanizace.
Školu zatím navštěvují místní žáci a pár přespolních, kteří v Katabole přespávají u příbuzných. V těsném sousedství přízemní školní budovy ale vyrůstá ubytovna pro šedesát studentů, takže od příštího roku přibude žáků ze širšího okolí.
Školní rok trvá od února do listopadu a je rozdělen do tří trimestrů. Donedávna se v Angole učilo ve dvou semestrech, vloni tu ale proběhla školská reforma, která zavedla nový systém.
Učiliště je na úrovni druhého stupně základní školy. Podmínkou pro přijetí je předložení certifikátu o ukončení šesté třídy. „Někteří žáci si ale certifikát pořídí za úplatek a neumí vůbec číst a psát. Proto jsem jim nadiktoval pár vět, abych ověřil, že jsou gramotní,“ říká ředitel. Za některými zfalšovanými certifikáty možná stojí lenost či neschopnost žáků, ale svůj podíl má i prostý nedostatek příležitostí. Základních škol je v Angole pořád málo, a ještě větší je nedostatek učitelů. V jedné třídě prvního stupně se někdy tísní až sto školáků.
Věk prváků v učilišti se pohybuje mezi 15 a 25 lety. Oficiální věková hranice je 40 let, v praxi se ovšem počítá s tím, že se z absolventů stanou zemědělští technici, kteří budou pracovat ve státních službách. „Vláda ale nechce přijímat nové zaměstnance nad 30 let, takže dáváme přednost žákům, kteří se po ukončení studia do tohoto limitu vejdou,“ vysvětluje ředitel Calembe.
Čínská konkurence Pracovníci Institutu tropů a subtropů ČZU už mají s angolskými školami své zkušenosti. V roce 2003 založili střední zemědělskou školu v Kuitu.
Pokračování na straně 26
Čím osít zaminované pole
Dokončení ze strany 25
Několik jejích absolventů dnes díky stipendiu angolské vlády studuje i na České zemědělské univerzitě v Praze.
V Kuitu studenty učili přímo Češi, pochopitelně v portugalštině. Učební materiály získávali, jak se dalo: „Vzali jsme naše skripta z univerzity, středoškolské učebnice z Portugalska a z Brazílie, hledali jsme materiály na internetu. Pak jsme je kompilovali a upravovali, byla s tím spousta práce,“ vypráví Jana Mazancová. Každý učitel si tak na svoje hodiny musel vyrobit vlastní skripta, například z chemie, biologie nebo pedologie.
Původní idea byla, že v dalších letech plně převezmou výuku Angolané sami, ale to se dařilo jen pomalu. „Na začátku každého školního roku se ukázalo, že místní učitelé chybí, a museli jsme se toho zase ujmout my,“ vzpomíná další z tehdejších učitelů Jiří Hejkrlík.
Před pár lety se v angolském školství začala angažovat také Čína. V Angole ji zajímají zejména bohaté zásoby ropy a proslavila se tu především výstavbou asfaltových silnic. Číňané začali budovat střední zemědělské školy „na klíč“ a jedna z nich vyrostla i v Andulu, necelých sto kilometrů od Kuita. Je větší než česká škola v Kuitu, ale působí trochu dojmem Potěmkinovy vesnice.
V moderně zařízených laboratořích studenti tráví jen málo času, učitelů odborných předmětů je totiž nedostatek. Návody k technickému vybavení jsou v čínštině a místní učitelé s nimi neumí pracovat. A třeba čínský traktor na dvoře je jenom na ukázku - orat na školní farmě se s ním nesmí, aby se nerozbil. Několik žáků si během naší návštěvy v Andulu postesklo, že by uvítali víc praktické výuky na školním pozemku. Škola ovšem zaměstnává dvanáct lidí, kteří se o pěstované plodiny starají místo studentů...
Přestože pomáhají, mají problém s vízy Když český projekt v roce 2008 skončil, rozhodla se Angola školu v Kuitu zrušit a studenty i učitele, které Češi vyškolili, přesunout právě do Andula. Dnes na škole učí také Kubánci - přátelské vztahy s Kubou pocházejí ještě z dob občanské války (viz článek na straně 25).
Po zrušení střední školy v Kuitu Češi založili zemědělské učiliště v Katabole. Nenechali se odradit ani vleklými problémy s místními úřady. Dlouhodobě totiž mají problém se získáváním pracovních víz, takže každá další cesta do Angoly je docela adrenalinový zážitek. Po zkušenostech z Kuita se ale Češi rozhodli, že v Katabole musí od začátku učit Angolané. S výukou praktických předmětů pomáhá i několik absolventů z Kuita.
Protože jde o učiliště, laťka odborných znalostí je nastavena mnohem níž. Skripta vyrobená v Kuitu jsou sice k dispozici v knihovně, místní učitelé ale mají za úkol připravit pro žáky vlastní, zjednodušené materiály.
Výuka nicméně občas vázne, i když z jiných důvodů: třeba učitel matematiky jednoho dne nepřišel, protože nedostal zaplaceno. Český projekt financuje vybavení, zajišťování odborné pomoci a stavbu dílen, zpracovatelského centra a internátu, pedagogy ale platí angolská vláda.
Vedle běžných tříd, knihovny a počítačové učebny s patnácti počítači jsou součástí školy dvě laboratoře: pedologická a parazitologická. Češi se nyní snaží vyškolit techniky, kteří se o ně budou starat. Experti z Institutu tropů a subtropů ČZU sem jezdí na kratší odborné stáže, zpravidla na několik týdnů až měsíců. Jen koordinátorka zaměstnaná Adrou je na místě dlouhodobě.
Napíšu úkoly a jdu na trh O přestávce se dávám s pomocí tlumočnice do řeči s několika žáky. Povídání ruší vrtačka nad našimi hlavami - dva čeští technici tu právě na střechu připevňují solární panely, které mají částečně nahradit dieselové generátory.
Dozvídám se, že nejoblíbenějším předmětem je mezi žáky angličtina, portugalština a informatika, horší je to s matematikou a chemií. Většina odborných předmětů ovšem přibude až ve vyšších ročnících.
Představy o budoucnosti? Jednoznačně kariéra technika u Ředitelství zemědělství - vládní instituce, která má zemědělskou výrobu v jednotlivých angolských provinciích na starost. „Bylo by pěkné mít vlastní farmu a hospodařit na ní, jenže to by stálo spoustu peněz,“ říká sedmnáctiletý Justine. Stejně jako většina ostatních spolužáků pochází spíš z chudších poměrů. Nebýt školy, čekala by ho chmurná budoucnost. Pracovní příležitosti v Katabole prakticky nejsou. Většina místních obyvatel je nezaměstnaná, živí je těch pár kukuřic vypěstovaných vedle hliněného domku, případně prodej drobného zboží na trhu.
Studentka Lucina má vyšší ambice. Po absolvování učiliště chce dál studovat a stát se inženýrkou. Přitom to už teď nemá jednoduché. Je jí 24 let, v šátku na zádech jí pláče roční holčička a doma čeká pětiletý chlapec. Lucina patří mezi přespolní žáky, přes týden bydlí v Katabole u strýce. S péčí o děti jí pomáhá i jejich otec, ten teď ale odjel na pár dní do hlavního města Luandy, takže musí brát dceru s sebou do školy.
Výuka končí v jednu, do dvou musí stihnout domácí úkoly a odpoledne jde na trh prodávat zelí, které její strýc skupuje od malopěstitelů z okolních vesnic.
V některých dnech je ale škola i odpoledne, kdy probíhá praktická výuka. Součástí školy je totiž i nedaleká farma, kde se studenti učí hospodařit. Zatím tu mají slepice, kozy a osly, plánují koupi tažných volků. Pěstují zeleninu, ananas a v končícím období sucha připravují pole na setbu obilovin a luskovin.
Traktor místo minohledačky Při pohledu na několikahektarové latifundie se mi vybaví varování, které jsem tu od Čechů slyšela už tolikrát: Pozor na miny, nikdy nescházej z vyšlapaných cest! Farma je ale prý bezpečná. Sice si nikdo nepamatuje, že by ji navštívil některý ze zahraničních týmů odminovačů, které v Angole působí, obavy Čechů ale místní lidé rozehnali po svém: sedli do traktoru a celý pozemek zorali, aby dokázali, že není čeho se bát.
Součástí farmy je přehrada na blízkém potoce, která má sloužit k zavlažování. O kousek dál vzniká rybníček pro chov kachen a ryb. Přímo u školy pak vyrůstá zpracovatelské centrum. V něm se budou studenti učit připravovat finální produkty - lisovat šťávu z ananasu, vyrábět třtinový cukr nebo sušit ovoce, aby déle vydrželo. Snad se podaří sehnat i mlátičku na obilí a od příštího školního roku se provoz centra rozjede naplno.
Přesto panují obavy, co se školou bude, až v příštím roce projekt skončí. Ředitel je přesvědčený, že se bez české pomoci v dalších letech neobejde. Když se rozbije počítač nebo generátor, opravují ho Češi. Až se rozjede provoz laboratoří a zpracovatelského centra, bude jejich odborná asistence zapotřebí ještě víc.
Že by se ČZU podařilo získat navazující projekt na zajištění dalšího chodu školy, v podstatě není reálné - Česká republika totiž vloni zrušila ambasádu v Angole a vyškrtla ji z prioritních zemí pro rozvojovou spolupráci.
