BERLÍN/PRAHA „Přes den nedokážu jen tak v klidu sedět. Mám v sobě trvalý neklid a napětí,“ líčil v rozhovoru pro časopis Der Spiegel veterán, který si nepřál být jmenován. I jeho příběh je součástí širší debaty o budoucnosti německé armády.
„Dokud jsem byl nasazený, bylo všechno v pořádku, ale z každé mise jsem si něco přivezl,“ vysvětloval osmatřicetiletý veterán, který prošel celkem pěti zahraničními „štacemi“ - Bosnou, Kosovem a třikrát Afghánistánem. „Přirovnal bych to k batohu, který se při každé misi plnil dalšími věcmi. Až pak moje psýché řekla dost! Batoh už je plný k prasknutí.“ Fakt, že veterán zmiňuje psýché alias duševno, není náhoda, poznamenal časopis Der Spiegel. Jeho mluvu dost podstatně ovlivnila terapie, kterou podstupuje ve specializovaném armádním centru v Berlíně. Jen od letošního ledna do března evidovala armáda 147 takových případů psychické poruchy. Der Spiegel v té souvislosti podotkl, že v uplynulém roce armádní lékaři diagnostikovali 466 případů posttraumatické poruchy, což je dvojnásobek ve srovnání s rokem 2008, a dokonce trojnásobek ve srovnání s rokem 2007. Němečtí vojáci se zkrátka účastní jedné mise za druhou a výsledkem je mimo jiné rostoucí počet veteránů, kteří mají psychické problémy.
Dotyční si zpravidla stěžují na nespavost, neustálý neklid, deprese a vracející se nepříjemné vzpomínky. Šéf specializovaného armádního centra pro léčbu podobných potíží Peter Zimmermann k tomu říká, že drtivá většina postižených prošla Afghánistánem. „Jde hlavně o vojáky z Kundúzu - tam se bojuje, tam jsou regulérně ostřelováni,“ upřesnil Zimmermann.
Stejným peklem si prošel i voják, který se zpovídal časopisu Der Spiegel. Když si měl vybavit aspoň jednu bojovou scénu, raději to vzdal. „Mohli bychom to zkusit později?“ zeptal se prý reportéra poté, co začal „zhluboka dýchat a na chvilku se odmlčel“.
Na něco jako posttraumatický syndrom přitom nevěřil. „Pokaždé, když jsem se vrátil z mise ze zahraničí, jsem se rychle dostal zase zpátky, do rodinného života. Všechno se změnilo loni. Najednou jsem cítil, že mám dost. Jako bych měl na zádech batoh se stokilovou zátěží,“ líčil. Na nic se prý nedokázal soustředit, neměl chuť se s nikým bavit. „Ani s vlastní ženou ne,“ doplnil. Nakonec se nechal přesvědčit, aby vyhledal lékařskou pomoc. „Nechtěl jsem, pořád jsem si říkal, že se s tím dokážu vypořádat sám. Jenže se to nelepšilo, naopak.“ Terapie ve specializovaném armádním centru pomohla. „Teď bych to doporučil všem. Všichni, kdo tím procházejí, prožívají hotové peklo.“ Dnes je prý natolik v pořádku, že by zvládl další afghánskou misi: „Zůstávám v armádě a sleduju ve zprávách, co se tam děje. Musím se udržovat ve hře - ta země se jen tak nedá dohromady, a tak je pravděpodobné, že se tam ještě podívám,“ dodal.
