Úterý 7. května 2024, svátek má Stanislav
130 let

Lidovky.cz

Co jsem to zase neviděla

Česko

Opět se mi nepodařilo zhlédnout opus, v němž hrají celá Městská divadla pražská –Mahábháratu Ondřeje Zajíce. Je zvláštní, že dílo, kterému byla věnována velká péče propagační, a i přes jistou skepsi poutá pozornost, je tak nedomyšleně zařazené do programu. Premiéry byly „trefně“ načasované na dobu jednoho ze tří nejdůležitějších tuzemských divadelních festivalů, a když konečně tuto středu došlo na první reprízu, nekonala se kvůli náhlé nemoci. Nevědělo se však, zda onemocněl herec v hlavní úloze nebo komparz. Zásadní dojem z toho, co se dělo u kasy, kde se vracely lístky, byl ten, že divadlu ani nesejde na tom, aby to otráveným divákům zvlášť vysvětlilo. Úplně se mi to příčí napsat – ale za starých časů by se to nestalo: rychle by se sehnala alternace, pokud tedy opravdu nešlo o závažnou hlavní roli. Nebo by se našlo provizorní řešení. Dnes jsou herci i ti v angažmá zasekaní seriály, dabingem a kdoví čím ještě, takže záskok je problém. Ovšem při tak lidnatém projektu se musí s podobnou eventualitou počítat. Čili divadlo nic, tak aspoň bylo možné posbírat v okolí pokladny tiskoviny, v nichž se tvůrci Mahábháraty vyjadřovali. V jedné z nich režisér Zajíc k pochybnostem, které jejich projekt vzbuzuje, rozšafně říká: „Chápu, že si leckdo klepe na čelo... Tu naši drzost, že se snad chceme srovnávat... Nevěřím ale, že to jsou i Brook s Carrierem... “ Pan režisér může být klidný: troufám si říct, že Brook i Carriere v tomto případě zaregistrovali pouze fakt, že zase budou tantiemky, ale dál se nejspíš věcí nezaobírali. Také nevěřím, že by prokousali v noci vzteky díru do polštáře, nad tím, jak si někdo taky troufl, ale vedou mě k tomu jiné důvody než pana režiséra. Nicméně Ondřej Zajíc ještě přiživil mou zvědavost, neboť pravil, že jde v Mahábháratě svou cestou danou provozními možnostmi divadla, souboru a geniem loci ABC. Napadá mě, jaká škoda, že to všechno nenarval do Rokoka a nepoužil jeho genia loci. A co vůbec myslel tím geniem? Osvobozené, Pražské estrády nebo Wericha? Že jako bude legrace? Brook může být opravdu v klidu.

Festival divadelní alternativy Příští vlna/Next wave začíná 6. října a letos v roce dvacátého výročí pádu totality má údajně být tematicky i obsahově nejzávažnější, nejtemnější a nejduchovnější ve své historii. Jsme prý v rozkývané době a musíme na ni reagovat. Vším. Ať prý „jde o kosti, vlasy, zuby, hovna či jiné lidské relikvie, vždy mohou sloužit životu i perverzi... Všichni můžeme skončit v kontejnerech bytí spáleni ohněm všudypřítomné Apokalypsy. Anebo můžeme letět ke Slunci.“ Tolik Vladimír Hulec, kurátor přehlídky. Všechno to beru a nezpochybňuji význam přehlídky, která svůj smysl prokazuje již šestnáct let a leccos i předjala. Jen si tak říkám, že když si hoši a dívky z undergroundu a alternativy nadělují ceny, mají se shromáždit v příslušně olezlém sklepení, vymlácené tovární hale či podobném koutku. Ještě tak by se jim mohlo povolit Zábradlí nebo Disk. Ale procovsky se producírovat ve vznešeném chrámu sv. Anny, kde bude předtím s neméně důstojným nátiskem vyposlechnuto oratorium Vladimíra Franze na starozákonní téma? Není to přímo proti smyslu alternativy, která se má vymezovat vůči hlavní proudu? Zkrátka je to pěkná bramboračka anebo rovnou konec undergroundu v Čechách.

***

Když si hoši a dívky z undergroundu a alternativy nadělují ceny, mají se shromáždit v příslušně olezlém sklepení, vymlácené tovární hale či podobném koutku

O autorovi| Jana Machalická, redaktorka LN

Autor: