Úlohu předskokana k ojedinělému vystoupení svěřili pořadatelé kapele Atlantic Cable. Kanadsko-česko-britské uskupení hraje elektrifikovaný folk říznutý blues, tedy hudbu, která do večera tematicky zapadala, i když má trio k věci poněkud jiný přístup. Nejprve převládal pocit, že něco (snad tréma) sedí jejich kabelu na vedení. Krátce na to se ale cosi zlomilo; respektive kytaristovi Tysonovi Cosbymu se přetrhla struna, a byl tedy nucen celý zbytek setu odehrát na nástroj akustický. Křehká kytara pak jakoby bojovala o prostor s mnohem razantnější rytmikou, která by se jinak uplatnila i v tvrdších žánrech. Tím zvuk kapely ještě ubral na tuctovosti a písně získaly šmrnc.
Staré písně opět jinak V Lucerna Music Baru bylo toho večera necelých pět set návštěvníků a na Bonnie „Prince“ Billyho čekalo příjemně rozehřáté publikum. William Oldham, očekávaná (anti) hvězda, přišel na pódium až okolo desáté hodiny. Na své evropské turné si s sebou vzal další čtveřici muzikantů. Byl „ledabyle“ oblečen ve světlé košili a tříčtvrtečních kalhotách, což působilo jako noční úbor. S huňatým plnovousem vypadal jako skřítek, který se během hudební terapie dělí o své snové zážitky; ostatně značná část jeho písní se týká snění, potažmo spánku nebo noci a tmy.
Pokud byl člověk naladěn, bylo asi jedno, nakolik má obsáhlou diskografii Oldhamových projektů naposlouchanou. Většina skladeb, a to i těch, které lze považovat za hity, totiž v živém provedení vyzněla dost odlišně. Změny se netýkaly nálady písní, ale podání.
Zpěvák totiž pro tyto koncerty vytvořil sestavu, v níž se s jedinou výjimkou (kytarista Emmett Kelly) objevili muzikanti, kteří s ním hrají poprvé. Kupříkladu éterické smyčcové party islandského kvarteta z výtečné desky The Letting Go byly nahrazeny o poznání zemitějšími houslemi Jennifer Hutt.
Fonetický zážitek z metra Koncert se jevil oproti Oldhamově vývoji na studiových nahrávkách mnohem více jako country. Ačkoliv hudba dost často vybízela k rytmickému pohybu, málokdy zazněla píseň ve skočnějším tempu.
Přesvědčivost tkví především v melodiích tak silných, že přemůžou každého posluchače. Společně s tím mají písně krásné texty, ve kterých písničkář zkušeně mísí různé odstíny černé.
Jedinkrát měl William Oldham trochu delší proslov a obstojně česky ocitoval známou větu: „Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají!“ Těžko říci, zda pro něj byla foneticky zajímavá, nebo se jí má přisuzovat hlubší význam...
Bonnie „Prince“ Billy přidával sice pouze jednou, zato ovšem vydatněpět skladeb, při nichž se kapela odvážila i do hlučnějších poloh. Rozložitý perkusista Michael Zerang, který působí na chicagské jazzové scéně, si i v dynamicky vypjatějších pasážích vystačil pouze s hi-hatkou a tamburinou, na něž virtuózně kouzlil celý večer.
Pár minut po půlnoci zazněla poslední píseň a mezi lidi bylo ústy skrytými za hustým vousiskem vypuštěno poslední plaché „thank you“. Kdyby zněl program letošní Porty podobně, stálo by za to nechat se zlákat...
***
HODNOCENÍ LN ***** Bonnie „Prince“ Billy
Lucerna Music Bar, Praha 23. 6.
