Chateau Kotěra u Kolína, budova navržená architektonickou hvězdou Janem Kotěrou, původně sloužila jako sídlo cukrovarnické rodiny Mandelíkových. Současný majitel ji s pomocí architekta Ondřeje Kukrála a Kotěrových fotografií osvíceně a citlivě přeměnil na luxusní hotel s restaurací s důrazem na původní styl české moderny – art deco.
Středozemě s nádechem severu Pokorně doznáváme, že osud nás do tohoto skvostu nezavál poprvé. Když z ospalé, prozaické atmosféry českého venkova s fotbalovým hřištěm naproti, kde se místní chlapci neuspěchaně trefují do branky, kolmo odbočíte do parku, za příjezdovou cestou vám před očima vyvstane dům, který lze pokládat za poslední zámek postavený v zemích Koruny České – ten intenzivní a těžko definovatelný pocit rafinovanosti je svým způsobem návykový. Restaurace se definuje jako středomořská. Při vší úctě se ale neubránila jistému vlivu české a snad i severofrancouzské tradice, které ovšem do středomořského kontextu prosakují s mírou a vkusně.
Rozpačitě zírajíce do couvertu (38 Kč), jaksi nesourodě poskládaného z výborného teplého pečiva a obstojného olivového oleje, mezi něž bůhvíproč melancholicky zabloudila mistička s pečenou cizrnou, pro začátek volíme předkrm v podobě terinky z husích jater s višňovou redukcí a želatinou z portského (199 Kč) a tzatziki (85 Kč). Oproti našemu mírně škodolibému očekávání jsou tzatziki bezchybné. Totéž by se dalo říci i o vynikající terince, nebýt redukce, u níž – vedle toho, že byla na náš vkus poněkud přeslazená – se dalo těžko rozpoznat, zda je brusinková, malinová nebo z červené řepy, což je u ovoce s tak výraznou chutí jako višeň opravdu hřích. K ukrácení chvíle před hlavním chodem objednáváme náš oblíbený lakmusový pokrm, tradiční francouzskou cibulačku (65 Kč). Dojem je mírně rozporuplný. Puristu by zřejmě zaskočilo použití pravděpodobně českého uzeného sýra místo tradičního gruyeru, nám se to ovšem zdálo jako relativně zajímavá a odvážná variace, která nepostrádala jistý sy(ý)rový půvab, jen kdyby sám cibulový vývar měl náležitě pikantní chuť.
Bio nebio Cibulačce přichvátal na pomoc nečekaný spojenec. Jmenoval se Hibernal Rovenius z Nadzahrad (věru příhodné jméno pro galantního rytíře!), potažmo z Velkých Pavlovic (r. 2009, 550 Kč), a byl nám vítanou společností už od předkrmu, ale u francouzské polévky se projevil jako obzvlášť inventivní partner. Nadmíru sympatický číšník nám ho sice vychválil jako výborné suché víno, ale ukázalo se – a bylo to jediné pochybení jinak skutečně bezvadné obsluhy –, že jde o svěží, jiskřivý polosladký mok s vůní po broskvích, který projevil naprosto proteovskou schopnost zajímavě ladit téměř se vším, co jsme toho dne lačně pozřeli. Jedinou záhadou bylo svůdné označení „bio“ uváděné na vinném lístku, přestože ani na stránkách výrobce, ani na celosvětové síti obecně jsme o této skutečnosti nenašli jedinou zmínku.
Jakkoli lákavě vypadaly rybí pokrmy v tisku, tisíc kilometrů od moře musí být pro rybu opravdu zvláštní důvod. Výběr hlavního chodu tak padl na křehké konfitované kachní stehýnko s marmeládou z červené cibulky a toskánským bramborem (265 Kč) a telecí karé pečené v parmské šunce se šalvějí, telecím demi glace a restovaným bramborovým pyré (320 Kč). Kachnička i telecí se jen rozplývaly na jazyku a jejich klasická vertikální kompozice byla velmi milá na pohled. Dokonalost sama, kdyby – podobně jako u višňové omáčky k terině – u citlivých redukcí a příloh kuchaři neselhaly ruce a jednoduše je… nepřesolil. Podle nás by jídlo zcela jistě zasloužilo nejvyšší hodnocení, ale tak elementární chyba bohužel musela vést ke ztrátě kytičky.
Opět z mírně škodolibých testovacích pohnutek jsme si k hlavnímu jídlu objednali další lakmus, ratatouille. Dorazil esteticky dokonalý a geometricky strohý pestrobarevný válec se sympatickou, svěží chutí, podtrženou čerstvým rozmarýnem; jediný problém byl, že se této zelenině ani při notné dávce představivosti nedalo říkat ratatouille. Inu, v určitém okamžiku se kreativní interpretace gastronomické klasiky stává ryzí improvizací a je načase ji pojmenovat jinak – nakonec i účet oproti očekávání přinejmenším dvou hostů a jídelnímu lístku uváděl „grilovaná zelenina“. Tak nevíme… A zase cukr Z cukrového království nelze odejít bez dezertu, a my se rozhodli být klasičtí (cheesecake s omáčkou z lesních plodů, 85 Kč) a zároveň extravagantní (citronové sorbetto s bazalkou, 75 Kč). Obsluhou doporučený cheesecake byl skvělou domácí verzí, hutnou a lahodnou, ale přitom stále relativně lehkou, zato sorbetto bylo díky netradičnímu spojení tím pravým pro všechny dekadentní a dobrodružné duše. Příjemným a trochu překvapivým zakončením bylo espreso v Česku méně rozšířené italské značky Manuel (58 Kč), které svou jemnou a krémovou chutí může úspěšně konkurovat i posvátné Lavazze.
Ve snaze nepodlehnout hypnotickému půvabu místa, a tudíž i nekritické chvále jsme se možná podvědomě snažili být přísnější, než máme ve zvyku. Jíst v intimním prostoru restaurace Chateau Kotěra je však i navzdory oněm několika málo nedostatkům naprosto okouzlující zážitek. Podle suchopárné vědy cukr nemá žádné magnetické vlastnosti. Nám se ale zdá, že jakmile tady jednou pověstně zakopnete o bludný kořen, nedokážete už žít šťastně až do smrti, pokud vás stopy jednou za čas nezavedou sem.
Chateau Kotěra
Celkový dojem
Komenského 40
Ratiboř, 281 41
Tel.: +420 321 613 100
www.kotera.net Jídlo
Po-Ne 11.30-22.00
Obsluha
Lucie Vidmar
a Vladimir Petrović Atmosféra
recenzenti restaurací
gurmánská bomba
překvapivě dobré
průměr
nic moc
raději se vyhnout
Recenze je nezávislá, náklady platí
výhradně redakce Lidových novin
