Vjednom momentu si Daniel, hlavní hrdina románu Reisefieber, uvědomuje: „Anna se stále častěji vracela k tématu svatby. Přišlo mu, že s tím začala v momentě, kdy jejich vztah přestával fungovat, jistý si tím však nebyl. Také si nebyl úplně jistý, kdy to mezi nimi začalo skřípat... Když se spolu bavili o svatbě, měl pocit, jako by velmi pozorně naslouchala každému jeho slovu. A Daniel byl také ostražitý, dával si pozor na to, co říká.“
Z druhé strany má Daniel - osmatřicetiletý novinář, který je nyní na volné noze a píše román - komplikovaný vztah se svou matkou, které neřekl nikdy jinak než Astrid. Jako malý žárlil na ostatní muže, když si na pláži sundala podprsenku od plavek, a později vyhodil z bytu i jejího milence. To mu však potom nebránilo v tom, aby matce po opakujících se hádkách zcela zmizel ze života.
Nyní, těsně před Vánocemi, míří Daniel z New Yorku, tedy od Anny, do Paříže, za Astrid. Ale už jen vyřídit její pozůstalost. Žádné velké smíření na smrtelné posteli se nekoná, i když by si to bývala byla Astrid přála: „Myslela na Daniela... Neotvírala oči, aby ho nadále viděla. Vlastně po ničem víc netoužila. Vlastně jen po jednom. Ať něco řekne, třebas jen jedno jediné slovo, je jedno jaké.“ Netrefila by ke svému hrobu Mikolaj Lozinski (1980) je dalším z polských literárních objevů. Oproti Dorotě Maslowské či Michaelu Witkowskému však román Reisefieber nabízí poněkud odlišnou prózu. Žádné jazykové výboje, natož popis nespoutaného života. Mikolaj Lozinski jako by vykružoval svůj příběh velmi rozvážně a pečlivě ve snaze o co největší poctivost - důvěryhodnost. Snad i proto autor za Reisefieber získal ocenění v Soutěži mladých tvůrců Nadace Kultury a také cenu nadace Koscielských. Prozaik se ve svém románu také nesnaží postihnout současné Polsko, život městských komunit či odpovídat na otázku, co všechno znamená býti Polákem či polským spisovatelem. Ostatně autor vystudoval sociologii na pařížské Sorbonně, pracoval jako malíř pokojů, fotograf či asistent nevidomé psychoterapeutky. Už v jeho biografii tak můžeme najít střípky, z nichž se skládá příběh románu.
Nejen v polském kontextu je Mikolaj Lozinski opravdu poněkud výjimečný zjev. Román naprosto nesází na efekty, prozaik je veden jen touhou co nejhlouběji proniknout do psychologie svých postav. Na jednu stranu tento psychologický způsob může působit poněkud zastarale, na druhou stranu se tak mnohdy Mikolaj Lozinski ocitá na hraně naivity. Nikdy ji však nepřekročí - jeho román naštěstí není v žádném momentu směšný, stále nutí, aby ho čtenář bral vážně.
To ale zas neznamená, že by úplně chyběly humorné momenty, i když jich opravdu není příliš a jsou velmi jemné: „Narazil na orientační tabuli. Byla trochu nesrozumitelná, nakonec však pochopil, kam má jít. Astrid by se na takovém hřbitově ztratila - tím si byl jist. Za nic na světě by ke svému hrobu netrefila.“ Určitý odstup přinášejí rovněž komentáře samotného Daniela, který přemýšlí, co by použil a co nikoliv ve svém „románu ze současnosti“.
Jaká byla moje matka?
Daniel dostává od Louise, nevlastní sestry Astrid, dopis, který mu matka zanechala na rozloučenou. Ne, nespáchala sebevraždu, i když se o to pokusila. Nakonec ale umřela v nemocnici... Nyní Daniel navštěvuje její psychoterapeutku, jejího doktora, a vůbec snaží se o matce dozvědět víc. Zachvacuje jej pozdní lítost a vzpomínky, ovšem s Astrid již vztah neurovná.
Před sebou má však řešení soužití s Annou. Zdá se, že právě ona je dominantní. Ona se ráda baví ve společnosti, ona s kdekým bez okolků mluví o tom, že Daniel píše „román ze současnosti“, a také se ho samozřejmě ptá na svatbu a na děti. Je jí totiž pětatřicet a Daniel jí připadá do značné míry tvárný - ale co když nakonec couvne a ona bude muset hledat někde jinde? Proto teď asi poněkud přitvrdila, ve snaze si jej ještě silněji přitáhnout.
Mikolaj Lozinski napsal opravdu zdařilý debut. Příběh přináší plno otázek a pasáží, jejichž vyznění je velmi intenzivní. To ovšem zas neznamená, že by se kniha četla nějak obtížně, autorův styl má svou dynamiku. A čím dál je jasnější, že Daniel pohřbil své dětství společně s matkou - tedy s Astrid. Byl tak do značné míry odpojen od minulosti. Je to pro něj osvobozující, nebo naopak děsivé?
***
HODNOCENÍ LN **** Mikolaj Lozinski: Reisefieber Přeložila Bára Gregorová dybbuk, Praha 2008, 208 stran
