Dnes o tom, proč se rodinná paměť tolik liší od oficiální Vzpomínky a vyprávění rodičů a prarodičů vytvářejí do značné míry naše představy o blízké minulosti. Trojice německých badatelů – Herald Welzer, Sabine Mollerová, Karoline Tschuggnallová – ve své knize Můj děda nebyl nácek, kterou právě vydalo nakladatelství Argo v českém překladu, ukazují, že tyto rodinné a soukromé vzpomínky jsou diametrálně odlišné od oficiální historie.
Fakt, že lidská paměť je selektivní a funguje tak, aby člověk za každých okolností sám před sebou morálně obstál, je dobře znám. Němečtí badatelé ovšem pomocí rozhovorů s téměř pěti desítkami rodin, v nichž byli zastoupeni přímí pamětníci nacistického režimu, jejich děti a vnuci, ukázali, jak se rodinná paměť konstituuje a předává. Jejich poznatky jsou téměř šokující.
Předně holocaust nehraje v německé rodinné paměti téměř žádnou roli, vzpomínky se většinou omezují na to, jak židovští spolužáci zmizeli ze školy. Stejně tak je marginalizováno utrpení, které Němci za války způsobovali druhým, naopak vlastní utrpení bezprostředně po válce zanechalo v paměti hluboké stopy. Přestože mnozí zpovídaní byli aktivní členové nacistických organizací, v rodinné paměti jsou nacisté vždy ti druzí. Většina pamětníků líčí sebe sama jako oběti nacismu nebo dokonce odbojáře.
Fascinující je způsob, jakým rodinné historie přecházejí z generace na generaci. Jeden z pamětníků např. vypráví, jak se za války v Polsku „byl podívat“ na střílení zajatců. Příběh vypráví záměrně tak, aby nebyla evidentní jeho role, a doprovází to úvahou, zda by se mohl vyhnout rozkazu se na střílení podílet. Jeho dcera příběh posouvá tak, že řeší bez ohledu na faktické okolnosti otázku, zda se člověk smí po útoku bránit. Vnuk už má o věci jasno: děda nikdy na lidi nestřílel, a kdyby mu to poručili, tak by to odmítl.
Někdy mění rodinné příběhy v procesu přecházení z generace na generaci smysl. Např. babička vypráví, že věděla o někom, kdo pomohl Židům, její vnučka už příběh vypráví tak, že Židům pomohla přímo babička. Opoziční jednání je většinou také zveličováno: jako téměř odboj je vykládán fakt, že někdo v březnu 1945 nevstoupil do strany nebo neudal uprchlíky.
Dva pamětníci vyprávějí příhody, v nichž vystupují v roli pachatelů, vrahů, kteří stříleli zajatce. „Vyprávění těchto činů ale nevede k vyděšení posluchačů, ke konfliktům nebo i jen k trapné situaci. Nevede vůbec k ničemu,“ píší autoři o reakci rodinného publika. „Vazby loajality rodinné sounáležitosti zjevně vůbec nepřipouštějí, aby se otec nebo děd ukázali jako osoby, které několik desetiletí předtím zabíjely lidi.“ V jiném případě ale rodině působí silné trauma, s nímž si vůbec neví rady, když po smrti dědečka objeví jeho deník, v němž vystupuje jako přesvědčený nacista a pachatel zločinů.
Škoda, že pro české prostředí podobná studie chybí. Jestliže jsou spolupachatelé největších zločinů ve svých rodinách v Německu vzpomínáni jako oběti systému nebo tiší odbojáři, co teprve ti, kteří se podíleli na chodu diktatury mnohem méně brutální? Je evidentní, že smířlivost v pohledu před rok 1989, která některé tolik irituje, musíme hledat právě v rodinné paměti, která stejně jako v Německu asi bude dost odlišná od paměti oficiální.
***
Smířlivost v pohledu na komunistický režim, která nás tolik irituje, musíme hledat právě v rodinné paměti
O autorovi| Petr Zídek, redaktor Orientace
