Vyhlášení samostatnosti Československé republiky 28. října 1918 proběhlo na území, jež do té doby spravovala rakouskouherská říše jako svou nedílnou součást. Na frontách se dosud bojovalo. Umírali na nich jak českoslovenští legionáři, tak jejich krajané v rakousko-uherské armádě. V Německu se v roce 1914 rukovalo do války s fanaticky vybuzeným nadšením a jemu odpovídající disciplínou. U nás převažovalo zoufalství, dobře patrný vzdor, a jak viděl z Německa do Prahy se vracející Masaryk, „celé masy byly opity“. Probruselské mudrování Dnes se v Evropě po americkém potlačení balkánských válek devadesátých let nějaký čas nebojuje. Území České republiky je nedílnou součástí Evropské unie. Našemu prezidentovi a stále narůstajícímu počtu občanů se to ale nelíbí. Český parlament většinou bez diskuse schvaluje unijní zákony, na jejichž podobu nemá formálně stále existující stát v podstatě žádný vliv. A brzy to mají být i zákony o povinném bruselském dohledu nad českými bankami, pojišťovnami, státním rozpočtem a finančními trhy. Říká se tomu ekonomická vláda. Amá se to v Bruselu projednávat 28. a 29. října. Datum je to moc pěkné. Náš prezident ty zákony vidí spolu s Českou národní bankou jako „cestu k záhubě“. Cestu k záhubě Evropské unie a naší svobody. Je totiž na rozdíl od vznešených a pěstěných vůdců EU i ekonom. A navíc si na Pražském hradě prozíravě nevyvěsil europrapor. To mnohé domorodé eurointelektuály a úslužné mediální mágy velmi dráždí. Také učenci živení bruselskými granty spolu s nimi velmi rádi probruselsky mudrují a peskují. Finančně dobře hodnocený aktivismus je celkem pochopitelný. Ostatně v našich ne vždy veselých dějinách nic nového pod sluncem.
Až na to, že každý opulentní večírek jednou končí. Jak řekl jeden americký ekonom, který se před EU neklaněl, a proto by se o její finanční pobídky nemohl ucházet, „žádný oběd není zadarmo“. Večírek, nositel hrdého titulu „Evropské unie“, nyní pomalu uhasíná. Zhruba od jihu na sever. RakouskoUhersko mělo také vážné problémy hlavně směrem na jih. Před jeho neslavným zánikem Masaryk ve vídeňském parlamentu řekl, že mu připomíná pána, jenž spolkl deštník, a teď se bojí pohnout, aby se v něm neotevřel. Rakousko se pohnulo, a deštník se otevřel. Masaryk a jeho vojáci se na tom rádi podíleli. Evropě a jejím nemožným říším rozuměli víc než její tehdejší pomazaní vůdcové a úřední znalci. Fantasmagorická eurovláda Tak jak slavit 28. říjen v dnešním ovzduší unijního soumraku, přehlušovaném dost vyčpělým chrapotem povelů k jakési fantasmagorické ekonomické eurovládě? Co popřát panu premiérovi k jeho bruselskému, činorodě pracovnímu Dni nezávislosti? Snad odvahu k odvaze a vytrvalosti v ní, řekl by patetik. Někteří Nečasovi předchůdci to ale měli a uměli. Třeba Švehla. Je Nečas jako Švehla? To se brzy pozná. Švehla zemřel vyčerpáním z práce pro stát. Bez něj by předtím doma nebyl 28. říjen jako Den nezávislosti. Masaryk jej chtěl za nástupce. Kdyby byl v roce 1938 prezidentem Švehla, možná by nebyl Mnichov, a nakonec za deset let komunisté u čtyřicetileté samovlády. Masaryk by prý sedlal
Co bude v Bruselu říkat a dělat Nečas? Ví, že je Den nezávislosti? O bruselské cestě k záhubě se asi rozhodne až Den poté. Tak se jmenoval jeden neveselý americký film. Bude 29. října Nečas veselý? A bude Brusel veselý? Moc hezké město to není. Parádní středověké náměstí s radnicí se krčí ve stínu obludných konstrukcí nové evropské říše, která právě končí, a kdo ví, zda to ví. U nás to ví alespoň někdo. V tom asi máme tradici. A hodně evropskou, protože hodně českou, dodali by možná Masaryk a Karel Čapek. A Hegel by k tomu přidal, že vědět je sice hezké, ale myšlenka je skoro nic. Takže ještě tak něco udělat. Třeba s tím bruselským deštníkem. Chce se snad někomu sedlat?
O autorovi| MILOSLAV BEDNÁŘ, filozof, místopředseda SSO
