Jak se změní svět v následujícím půlstoletí, odhadují v příznačně nazvané knize „Příštích padesát let“ přední světoví vědci
Těžká deprese je bohužel až příliš častá a dříve či později postihne asi 15 procent všech obyvatel vyspělých zemí. A je stále běžnější - její výskyt v západních zemích během posledních padesáti let neustále rostl.
Někdo by možná mohl namítnout, že tato tvrzení jsou poněkud nepřesná - dnes totiž lidé s depresí vyhledají lékařskou pomoc častěji než v minulosti a odborníci rozpoznají depresi daleko spíše než lékaři v padesátých letech - ale studie na toto téma patří k těm nejdůkladnějším epidemiologickým výzkumům, které kdy byly v psychiatrii provedeny, a s podobnými nesrovnalostmi se v nich počítá.
A jak se bude podle mého názoru těžké depresi dařit v následujících padesáti letech? Mám bohužel neblahé tušení, že tato lékařská pohroma ze světa nezmizí, naopak se může ještě rozšířit.
Vše jde od desíti k pěti
Předně je nutné porozumět souvislostem mezi stresem a depresí a také konkrétním životním situacím, které v nás stres vyvolávají. Pokud nám připadá, že nemáme určitý vnější podnět (například těžký úkol) pod kontrolou, je pravděpodobné, že jej budeme vnímat jako nesnesitelně stresující. Totéž platí také tehdy, pokud nedokážeme předpovědět, kdy k němu dojde a jak nepříjemné následky bude mít. Anebo když se nám nedostává pochopení od druhých, a to včetně možnosti vybít si svou frustraci, kterou v nás onen podnět vyvolá.
Mimořádně prospěšný model deprese vyvinul v sedmdesátých letech minulého století psycholog Martin Seligman se svými kolegy z Pennsylvánské univerzity. Nazývá se „osvojená bezmoc“: Narazímeli na psychologický stresor, dokáže si jej většina z nás zařadit do určitých souvislostí, vykázat jej do příslušných mezí, uvědomit si, že se nám kvůli němu nehroutí celý svět. Stručně a krátce, umíme se s ním vypořádat. Deprese je selháním těchto mezí, které vede člověka k pokřivenému závěru, že „strašné není jen to, že nemám pod kontrolou současnou situaci, ale od desíti k pěti jde úplně všechno, protože jsem ztratil vládu nad celým životem“. Postižený si osvojil pocit bezmoci.
Pravda, dostatečně silný stres dožene k tomuto závěru prakticky každého, ale jedinci, kteří jsou k depresi biologicky náchylnější, mají nižší práh odolnosti.
Konec otroctví a upalování vdov
Proč podléháme depresím stále častěji a proč si myslím, že tento rostoucí trend bude pokračovat? Při troše štěstí by se mělo objevit mnoho faktorů, které tuto epidemii zmírní.
Je například pravděpodobné, že mladá dívka za padesát let ode dneška bude mít ve srovnání s dívkami v minulosti větší kontrolu nad výběrem povolání, ať už chce být třeba lékařkou, generální ředitelkou nebo fotbalovou hvězdou. Institucionalizovaná segregace - židovské kvóty, cedule „Iry nebereme“ - bude odklizena na smetiště dějin. Úděl mnohých skupin obyvatelstva stojících tradičně na okraji společnosti již nebude tak bezútěšný.
A v některých ohledech se může život na této planetě stát méně brutálním - dá se optimisticky předpokládat, že se bude zvyšovat procento lidí majících alespoň jakýs takýs pocit, že žijí v demokratických podmínkách. Může dojít i k poklesu počtu případů otroctví, upalování vdov nebo znásilnění, i když to už bych možná očekával příliš.
Kromě toho věda postupně přicházela se stále důmyslnějšími způsoby boje s depresí. Zjistili jsme například, že během depresí dochází k narušení fungování určitých neurotransmiterů - chemických přenašečů signálů v mozku. Nejpozoruhodnějším příkladem je serotonin, který zvládá ohromné množství rolí včetně emocionální regulace, která by mohla s depresemi souviset.
I ostatní dílky našich znalostí o depresi do sebe začínají postupně zapadat. V mozku mnoha pacientů dlouhodobě trpících depresemi existují oblasti, které se zdají být abnormálně malé; jde zejména o hipokampus, který hraje klíčovou roli při formování určitých druhů paměti. Lidé s anamnézou dlouhodobé a závažné deprese strádají stejným typem poruch paměti, jaké by způsobila takováto atrofie hipokampu. Dozvěděli jsme se také něco o tom, jak se na náchylnosti k depresi podílí genetická výbava člověka.
Tyto vědomosti otevřou nové terapeutické možnosti, které se v náznacích již začínají objevovat.
Snad nejúžasnější pokrok zaznamenáme ve znalosti biologické podstaty jedinečnosti každého člověka. Z těchto poznatků pak vzejde větší pochopení problematiky individuálních spouštěcích mechanismů deprese.
Zrádná svoboda volby
Navzdory vědeckému pokroku a faktorům zmírňujícím náš pocit bezmoci se však domnívám, že budeme stále smutnější. Především mne ohromuje množství depresogenních činitelů, které v naší civilizaci stále existuje.
Tradiční zdroje útěchy budou v následujících letech bezpochyby rychle ztrácet na významu. Role rodiny se bude muset přizpůsobit míře rozvodovosti, která bude jen stěží klesat, a stabilní vazby tradičních společenství budou muset vstřebat námi tolik oceňované svobody mobility a anonymity. Dnes už se v naší kultuře jen ojediněle vyskytne člověk, který by strávil celý svůj život v malém městě, obklopen příbuznými a přáteli.
A co víc, ani současná technologie nám se snižováním stresu pravděpodobně nepomůže, navzdory našemu očekávání (či snad dokonce právě pro ně). I nadále budeme vynalézat nástroje, které nám ušetří čas, a pak, jako obvykle, jen zvýšíme své požadavky na to, co ještě chceme stihnout. Obklopíme se větším materiálním přepychem, ale pak hned posuneme výše laťku svých nároků.
Na hraní máme hromady technických udělátek a náš životní styl se nese ve znamení zábavy a odpočinku, ale naše svoboda volby se často projevuje v nicotnostech, třeba když dumáme nad výběrem cereálií k snídani.
Mnohé ze současných stresorů jsou šité na míru globalizovanému pocitu bezmoci. V naší snad civilizovanější budoucnosti budou platit přísnější pravidla omezující násilí a brutalitu, ale lidé, kteří je poruší, budou mít daleko větší technologické možnosti. Městské gangy nebudou vyzbrojeny klacky, ale samopaly, pokud rovnou nevytvoří vojensky organizovanou jednotku. A ať už naše globální média metastazují ze současných pěti set kabelových programů v cokoli, budou nás v budoucnu masírovat bezohlednou bezprostředností každé hrůzostrašné události, na kterou dosáhnou - střelbou z jedoucího vozu v sousedním městě, genocidou na sousedním světadílu, tragédií umírajícího dítěte nebo mizejícího ekosystému. Existuje ale jeden podstatný, statistický důvod, proč budou počty případů deprese narůstat. V době, kdy jsme zjistili, že etnická čistka je politickým nástrojem, střední školy se mohou proměnit v jatka a primární rodiny mohou být až zvráceně dysfunkční, jsou nejvíce ohroženy děti. Dvě zásadní fakta: O vzrůstajícím výskytu depresí se nejčastěji mluví v souvislosti s mladistvými a čerstvě plnoletými a závažné stresory působící v mládí spolehlivě zvyšují riziko výskytu deprese v dospělosti.
Dětství je obdobím, kdy člověk poznává míru a účinnost své kontroly nad vnějšími okolnostmi a učí se, na které zdroje útěchy lze spoléhat. A my svým dětem dovolujeme, aby ve stále ranějším věku poznávaly ono toxické tajemství - že svět přetéká bolestí a smutkem a že s tím ve spoustě případů nejde dělat dočista nic. Dítě není tak světem protřelé jako dospělý člověk a nedokáže tyto věci v duchu vykázat do příslušných mezí.
Jednou reakcí může být osvojení si pocitu lhostejné morální nadřazenosti, pocitu, že vedení bezúhonného života je nejlepší pomstou svému okolí; tato tendence se po právu stala epidemií. Druhou reakcí, rozšířenou hlavně mezi vnímavými jedinci se sklonem k sebereflexi, je snížený práh vnímání zoufalství. Semínka tohoto zoufalství byla v následující generaci již zaseta.
Nepomůže žádné abrakadabra
Ale proč si neusnadnit život pomocí chemie - pilulka budoucnosti, díky níž se budeme cítit skvěle a která nás ochrání před bolestí? V současnosti dostupná antidepresiva nejsou celkově vzato příliš účinná. Spousta pacientů je musela přestat brát kvůli nepřijatelným vedlejším účinkům. Jiní musejí experimentovat s nejrůznějšími léčivy celé roky, než se konečně dostaví úleva; mnozí se jí nedočkají vůbec.
Proč ale nepředpokládáme, že medicína nakonec srazí depresi na kolena, že se podaří objevit nějaké farmaceutické zaklínadlo „Abrakadabra, deprese zmiz!“, které teleportuje tuto poruchu do archivů lékařské vědy? Nic takového se patrně nestane a odborníci to vědí. Během psaní tohoto příspěvku jsem se snažil vypátrat nějakého marketingového šéfa farmaceutické společnosti, který by mi řekl něco ve smyslu „Deprese? To je hračka, tu trumfnem za dvacet let“. Nikoho takového jsem ale nenašel.
Pokrok v medicíně může mít mnoho různých podob - vysušování močálů kvůli hubení malarických komárů, zlikvidování posledního případu neštovic na světě ve kterési africké vesnici, pochopení procesu rakovinného bujení, nebo toho, jak nějaký machiavelistický virus může zlikvidovat imunitní systém. Ale deprese je medicínský problém, na který žádná z těchto metod nestačí. Proti proměnlivosti života žádnou vakcínu nikdy nevynalezneme. Otázka, kterou nakonec musíme položit vědcům, kteří se touto chorobou zabývají, klinickým lékařům a dokonce i vývojovým psychologům, nezní, proč tak mnoho z nás podléhá depresím, ale spíše jak před nimi co nejvíce lidí ochránit.
***
Budeme vynalézat nástroje, které nám ušetří čas, a pak zvýšíme požadavky na to, co ještě chceme stihnout
Změnou životního stylu k trvalému smutku
Rozpad velkého počtu manželství, narušení tradičních společenských vazeb a růst anonymity mohou podle Roberta Sapolskeho v následujících letech představovat živnou půdu pro mnohem větší výskyt deprese.
Knihu Příštích padesát let uspořádal John Brockman. Vydalo nakladatelství Argo a Dokořán, text zkrátila redakce Lidových novin.
