ROZHOVOR BEZ OTÁZEK
Tři roky, které jsem v letech 1968–70 strávil ve skautu, mě zásadně zformovaly. Tehdy vznikla moje láska k literatuře, přečetl jsem snad všechny foglarovky, verneovky, mayovky. Naladilo mě to na romantické a fantazijní vidění světa. Měl jsem šťastné dětství. Ve čtrnácti mi táta daroval kameru osmičku a já jsem začal natáčet své první filmy. Filmová průmyslovka v jihočeských Čimelicích byl uzavřený svět. Svět prvních studentských filmů, zkušeností s holkami, ale taky šikany. V prváku jsem byl zbitý prakticky pořád. Opravdový fyzický strach z někoho či něčeho je nepřenositelná zkušenost a velmi mě to poznamenalo. Trvalo mi pak dost dlouho, než jsem se znovu naučil dávat najevo své city. Trpěl jsem takovými rádoby chlapáckými manýry, deset let jsem nedokázal říct dokonce ani své mámě: „Mám tě rád.“ Na druhou stranu jsem si vytvořil obrovskou nenávist ke křivdě a nespravedlnosti. První semestr na FAMU jsem strávil prakticky v osamění, nikoho jsem neznal, nikdo se se mnou moc nebavil. Až za mnou přišel podivný člověk jménem Milan Šteindler a řekl: „Slyšel jsem o tobě, že jsi výborný produkční, a chtěl bych ti nabídnout, abys se mou dělal na mém filmu Ve zdravém těle zdravý duch.“ A ještě dodal: „Máme takový soubor, jmenuje se Sklep, přijď se podívat.“ Představení v Klubu 007 na Strahově byl pro mě na podzim roku 1979 opravdový kulturní šok. Tomáš Vorel hrál homosexuálního svazáka, Vávra coby šílený básník stříkal na diváky vodu z bazénu, zatímco Šteindlera, který byl na prsou a na čele vyzdobený obrovskými homolemi roztékající se indulony, nosil Lukáš Vaculík v nafukovacím kajaku. Nikdy na ten večer nezapomenu.
O pár měsíců později přišel zase Šteindler a říká: „Tak jsem mluvil s lidma ve Sklepě, a že bys jako dělal produkci. Řekli, že souhlasí, i když nevědí, o co jde.“ Tak jsem se stal členem divadla Sklep. Netušil jsem, že tím nastal v mém životě zásadní zlom. Produkci pro Sklep jsem pak dělal osm let. Dodnes v něm hraju a baví mě to.
Bolševik paradoxně mladé lidi stmeloval, a tak v 80. letech celá generace studentů uměleckých škol držela spolu. Většinou jsme se mezi sebou znali, chodili jsme společně na koncerty, výstavy, mejdany… Do skupiny Tvrdohlavých jsem se dostal díky produkční práci pro Sklep i celou takzvanou Pražskou pětku. V roce 1987 jsem měl za sebou tři obrovské akce, na které chodily tisíce lidí, takže výtvarníci mě vyhodnotili jako organizačně dostatečně zdatného pro černou práci, tedy finance a organizaci výstav, kterými se nikdo nechtěl zabývat. Nemohl jsem vystát fízly, milicionáře a gumy. Na vojně za minulého režimu jsem sloužil rok a třikrát jsem skončil v base. Armádu jsem nenáviděl. Moje současné účinkování v armádě, tedy služba v aktivních zálohách, není o tom, že by mě to bavilo. Někdy mě to vyloženě obtěžuje. Ale už ve skautu jsem si vybudoval pocit odpovědnosti a vlastenectví. Poprvé jsem tehdy nezkresleně slyšel o naší novodobé historii, o zahraničních vojácích, kteří bojovali za naši vlast a svobodu. Aktivní službou chci demonstrovat to, že stojím na straně základních hodnot našeho světa, které je potřeba hájit.
Šéfování Barrandovu byla jedna ze zásadních kapitol mého života, která je naštěstí uzavřená. Bylo to velmi těžké období, sedm let plných mnoha výher a taky mnoha proher, které bylo třeba unést. Když musíte hromadně propouštět, stanete se veřejným nepřítelem číslo jedna. Radost jsem měl jen z toho, že jako první letěli barrandovští estébáci. Radostí ale také bylo, když se po roce a půl konečně podařilo vytáhnout studio ze dna a vydělat první dva miliony, pak natočit první dobrý film (Krvavý román – pozn. red.) nebo vyhrát první velkou zahraniční zakázku. Ale dnes bych spoustu věcí udělal určitě jinak.
Nejsem schopný přemýšlet postmodernisticky či pseudointelektuálně, upoutá mě jedině silný epický příběh, kde jde o zásadní věci. Mazaný Filip, to byla původně sklepácká kategorie. Divadelní scénář jsem psal v pětadvaceti, a to je člověk dost velké jelito. V chandlerovkách jsem tehdy viděl jen humor. Když jsem pak ve čtyřiceti přepisoval hru na filmový scénář, najednou se mi otevřely také další roviny, Marlowovo osamění a deprese, takže se mi do té sklepácké bžundy nepozorovaně propašovaly docela vážné pocity.
Strach, odhodlání, vůle a odpovědnost člověka v mezní situaci, to je obecně téma, které mě autorsky velmi zajímá. Proto vznikl i Tobruk. Nasazení při jeho přípravách i natáčení bylo extrémní. Stejně jako všichni režiséři jsem ve své umanutosti schopen naprosto šílených věcí. Naše energie jde za běžný horizont, máme totiž úplně jiné baterky. Zatímco ostatní už mají dávno vybito, kolabují nebo nemůžou dál, režisérovi nedojde energie během natáčení prakticky nikdy.
Natáčení v poušti mi nedělalo problém a na 53 °C ve stínu jsem si zvykl docela rychle. Trápily mě spíš tvůrčí pochybnosti, zda jsem filmu dal vše, co bylo potřeba, zda záběry mají správný rytmus a nechybí něco do střižny, jestli herci hrají dobře... Jel jsem neustále na doraz. Zatímco ostatní měli každý pátek volno a koupali se v bazénu, já jsem místo režírování pro změnu produkoval. Teprve když jsme se po třech měsících vrátili z pouště a dotočili v pražských ateliérech poslední klapku, zkolaboval jsem. Na dotočné jsem usnul vestoje a na tři týdny onemocněl.
Nedávno jsem konečně podepsal smlouvu na filmová práva s chicagským nakladatelstvím Spertus College of Judaica. Jednání trvala dvaadvacet měsíců. Dostal jsem se tak k zásadnímu dílu světové literatury. Nabarvené ptáče od Jerzyho Kosińského, předloha pro můj nový film, mě úplně převálcovalo. Tobruk je proti tomu procházka růžovým sadem. Je to příběh, který líčí osud malého židovského chlapce za války na zaostalém venkově kdesi v prostoru východního Polska či Ukrajiny. Arthur Miller svého času řekl, že je to nejlepší postholokaustický román na světě. Dva roky teď budu psát scénář, ale je strašně těžké udělat dobrou adaptaci. Otevírá se mi obrovský autorský prostor s tím, že vlastně vůbec nevím, kam mě nakonec dovede. Ale mohl by to být opravdu velký film s mezinárodní produkcí i obsazením.
