Kamila Nývltová, zpěvačka, Trutnov
Rodičům se určité představy splnily. I když ne asi všechny, podle toho co vyprávějí - co vše před 17. listopadem nemohli, co vše nebylo, co se nesmělo říkat a hlavně že se nesmělo cestovat. Oba jsou hodně kreativní a můžou dělat svoji práci svobodně a podle svých představ.
Nedokážu říct, jestli jsem spokojená s tím, co mám teď a co bych měla před 17. listopadem. Nezažila jsem to, vše vím jen zprostředkovaně. Myslím, že lidi v mojí profesi to mají nyní mnohem těžší. Každý si musí vše udělat sám, nikdo vám nepomůže. A když nemáte kontakty a známé, nemáte šanci se prosadit. A nebo je to o štěstí, že si vás někdo všimne. Jako mě třeba hodil laso Michal David, když mi dal po soutěži X FACTOR roli Kleopatry, pak už se mi leckteré dveře otevřely. Dříve byli všichni umělci pod Pragokoncertem a ti jim diktovali práci, umělci brali měsíční výplaty. Ale zase nemohli zpívat svobodně. Takže asi jsem spokojená. Svoboda je krásná, i když někdy hodně těžká.
Tomáš Šoupal, student, Praha
Moji rodiče pravděpodobně spokojeni jsou. Do jisté míry přišla po revoluci velká změna. Například co se týče hranic, otevřeného trhu a podnikání. Rozhodně je nyní více možností.
Myslím si, že nám revoluce pomohla. Spíš v tuto chvíli mám pocit, že lidi začínají zapomínat na to, že tu nějaká revoluce byla. Možná by si to některé starší ročníky mohly uvědomit a vrátit se v myšlenkách na chvíli o těch 20 let zpátky.
Radim Řezník, fotbalista, Viktoria Plzeň
Nemůžu mluvit za rodiče, nikdy jsem s nimi nemluvil o jejich představách z roku 1989. Díky roku narození jsem vlastně „dítě revoluce“, snažím se, aby minimálně ze mě mohli mít radost. Obecně jsou na tom moji rodiče asi podobně jako většina jejich vrstevníků – samozřejmě vnímají, že ne vše po roce 1989 se vyvíjelo ideálně, na druhé straně jsme nedávno absolvovali další svobodné volby – to mluví samo za sebe.
Vyrostl jsem po revoluci, veškeré moje vzpomínky jsou navázány na období samostatné republiky a těžko se mi tak porovnává můj život s životem předchozích generací. Bylo by ode mě hodně drzé tvrdit, že nejsem spokojený – žijeme ve svobodné zemi, já i moji blízcí jsme naštěstí zdraví a živím se tím, co mě baví.
ČTĚTE TAKÉ |
Veronika Košťálová, studentka, Praha
Věřím tomu, že splnila. I přes problémy, se kterými se Česká republika v posledních letech potýká, mají stále v živé paměti poměry před rokem 1989. Nejsou tedy z těch, kteří si neustále na něco stěžují.
Byl to určitě složitý proces, zpětně se kritizuje snadno. Nemyslím si ale, že by Česká republika udělala nějaký krok vyloženě špatným směrem. V první řadě podle mě ještě musíme velký kus cesty urazit - například v oblasti politické kultury.
Pavel Pražák, student, Most
U mých rodičů jde krásně vidět, jak záleží na vzdělání a vykonávané profesi. Představy mého otce jako dělníka a představitele pracujícího lidu nejsou naplněny. Dodnes volí komunisty a hlásí, jak mu bylo dříve lépe. Je pravda, že chvíli po revoluci přišel o dobrou práci na šachtě, ale s hledáním nové práce neměl problém. Svoboda slova a svoboda cestování u něho nehrají roli, protože prý stejně nemá čas a peníze. Naopak moje matka, absolventka Vysoké školy ekonomické má názory jiné a její představy se naplnily, i když úplně spokojená není. Svobody si váží a přeje nám mladým i možnost cestovat. Pravidelně v každých volbách volí pravici.
Co se mě týče, byl jsem ovlivněn oběma rodiči, ale levicové názory ve mně nezůstaly. Se situací v Česku jsem asi jako jeden z mála spokojený. Můžu si říkat co chci a cestuji jak jen mohu, což jsou pro mě důležité věci. Samozřejmě nejsem spokojený s naší politickou situací a intrikami, které tam probíhají, ale každá země měla nějakou politickou krizi a i já věřím v návrat stability a většího růstu ekonomiky. S čím jsem nespokojen je náš prezident, kterého si nevážím.
Michal Řehout, vývojář software, Dobříš
Rodiče jsou voliči středo-pravice, vysokoškolsky vzdělaní lidé, na poměry si nestěžují a svobodu považují za klad. Tudíž si myslím, že jejich očekávání jsou splněna. Více méně jsou spokojeni.
Co se týče mě osobně, tak já nejsem spokojený se smýšlením většiny českého národa, s poměry v politice zásadní problém nemám.
Lucie Kolátorová, studentka, Praha
Mám pocit, že se jejich představy přesně nenaplnily, že s tím co přijde (všechny změny a jejich i neblahé důsledky) tak úplně nepočítali. Jedna věc jsou ideály, druhá pak realita.
Částečně. Myslím si, že se mentalita a návyky lidí, které se odráží v celkovém vývoji země, mění pomalu, ale že je to na dobré cestě.
ČTĚTE TAKÉ |
Tereza Blažková, studentka, Dobříš
V roce 1989 jim bylo stejně jako teď mně. Měli už pětiletého syna a byli určitě plni očekávání a naděje. Optimističtí, ale i trochu nejistí z toho, co bude. Asi nemohli uvěřit, že by to tu bylo jinak. Co se týče svobody cestovaní a studia - to určitě splněno bylo. Současná politická situace jim vadí.
Já myslím, že tak dlouho po revoluci bychom měli být už trochu dál. Na druhou stranu je to velmi krátká doba na to, aby lidé zapomněli, co tu bylo a volili komunisty.
