Než přišli ráno do divadla, měli za sebou obvyklý ranní koloběh početné rodiny, v němž se řeší, že došel sunar, kdo pojede k doktorovi se synem, který si vykloubil koleno, když vezl dědečka k volbám, kdo koho vystřídá v hlídání benjamínka, kdo dohlédne, aby další bratr nezapomněl kopačky. Taky zajeli do nemocnice na odběr krve... V devět už měli za sebou to, co jiní nestihnou za celý den. Jeho čekala rutina uměleckého šéfa Divadla na Vinohradech, ji už stíhali z rádia. Odpoledne pak vyjeli s komedií, kterou spolu čerstvě nazkoušeli, do Sokolova. Martin Stropnický a Veronika Žilková, herecký pár, jenž nedávno opět rozvířil hladinu, když tamtamy přinesly zvěsti o jejich dalším potomkovi, který je na cestě. Připočtemeli k jejím šesti dětem (z toho dvě adoptované) jeho tři, bude to už jejich desátý potomek.
Zdá se, že vám nestačí spolu žít, ještě jste se rozhodli spolu pracovat. V pondělí měla premiéru hra Kachna na pomerančích, v níž oba hrajete. A na příští rok chystáte další společné představení...
Stropnický: Veronika mou životní partnerku hraje tak dobře, že jsem se pustil i do takové divočiny, jakou je společné zkoušení divadelní hry. Příští rok na jaře budu režírovat v Hradci Králové hru napsanou podle Felliniho Silnice. Veronika bude v alternaci hrát hlavní roli.
Žilková: Jediné, co nám nevychází, jsou termíny: den premiéry se kryje s předpokládaným datem porodu.
Takže ke všemu, co děláte, budete ještě dojíždět do Hradce?
Žilková: Už teď s Kachnou na pomerančích křižujeme republiku. Připomíná mi to dobu, kdy jsem jako malá holka jezdívala s tatínkem po krajích. Bylo to takové osvětářské a vlastenecké, něco jako šíření češtiny Palackým nebo Raisem. Dojeli jsme do nějakých lázniček, kde byl nejdřív školní koncert, pak odpolední a večerní koncert. Byla jsem otcův živý hudebně pedagogický model, na kterém „násilím“ předváděl výuku na flétničku zábavnou formou. Martin mi tátu hodně připomíná.
V čem?
Žilková: Je obrozenec jako můj tatínek. A nedovolí, abychom i v tom nejmenším městečku hráli míň profesionálně než třeba ve Vídni v Burgtheatru.
Kdysi vás to štvalo, že byl otec tak důkladný a honil vás.
Žilková: Ve dvaceti vás to štve, ve třiceti o tom začnete uvažovat a ve čtyřiceti po tom toužíte. To je vývoj. Tak se zkrátka výchova přehodnocuje.
Stropnický: My jsme oba hodně nároční. Na ostatní, ale taky k sobě. Když mi někdo řekne významně „jdu pozdě, dobře, ale já mám tříměsíční dítě, víte?!“, tak to mě pobaví. Také mám totiž pár dětí…
Žilková: Abychom tu byli v devět, vstáváme v šest. Když mám někde být v devět, jsem tam o deset minut dřív, to se jmenuje Žilkův čas, to mě naučil otec. Děti už jsou taky vytrénované, vstávají v šest, když mají od půl osmé školu.
Nepřitahujete se náhodou taky proto, že jste protiklady - spontánní živel a precizní diplomat?
Stropnický: I Veronika je precizní a já jsem taky živel, jenom to není tak vidět. Jednak jsem podstatně starší než Veronika...
Žilková: ...teď jenom o čtyři roky, ale za dva měsíce to už bude o pět let!!!
Stropnický: ...a pak na muži by neměl být vidět každý záchvěv toho, co si myslí. A s diplomacií to nepřeháním. Čím jsem starší, tím víc mi záleží na tom, aby se lidi, kteří se mnou pracují, chovali slušně a byli připraveni. Nemusí se jim vždy všechno povést, to se nedá naordinovat, ale určité základní způsoby vyžaduju. Nepotřebuju k životu „pohodaření“ a kamarádíčkování za každou cenu. Stejně zbytečné je někoho psychicky likvidovat. To je u divadla tak snadné! Ale především se snažím šetřit to nejvzácnější, co mám: svůj čas. Nechci jím plýtvat kontaktem s povrchními a línými lidmi.
Žilková: V tuhle chvíli máme dohromady devět dětí, o které se musíme nějakým způsobem zajímat. Kdybyste měla jenom vyslechnout, co je trápí, tak je to dlouhá fronta lidí. Na rodinných vztazích šetřit čas nemůžete, děti nepřinutíte, aby rychle a kompaktně zformulovaly svoje problémy. Tak musíme být úsporní v těch druhých věcech.
Devět dětí je dost dlouhá fronta. A vy si přidáte ještě desáté?
Žilková: Ta číslovka je děsivá, co? Pro ty noční hovory jich opravdu deset bude: ten se trápí, toho něco bolí, ten se někam nedostal, ten propadá, ten něco neví… ačkoliv je nemáte všechny u stolu, tohle všechno s nimi prožíváte. A tak, jako Martin nese problémy mých dětí, stejně já nesu problémy dětí jeho.
Stropnický: Jedna z věcí, která pocity dluhů, které samozřejmě existují, pomáhá odstraňovat, je to, že v době, kdy jsou naši vrstevníci v hospodě, na záhonku nebo v solárkách, my jsme s dětmi. To je náš způsob trávení volného času. Je trochu absurdní představa, že si půjdu koupit pytel holí a odcválám na golf nebo že byVeronika přišla s okurkama na obličeji a řekla: „Nenuťte mě křičet, dělá mi to vrásky!“
Pomozte mi zorientovat se. Kolik let je kterému z vašich dětí?
Oba: Matějovi 23, Agátě 21, Markétě 19, Anče a Cyrilovi 17,5, Honzovi 15,5, Františce 12, Vincentovi 9, Kordulce 13 měsíců a poslední se čeká v květnu.
Žilková: Martinovy děti jsou u nás o víkendu, ostatní žijí s námi.
Stropnický: Matěj je už samostatný, aktivista zelených, rozhněvaný mladý muž, s ním už se vídáme spíš jako dospělí partneři.
Všichni novou rodinnou situaci přijali?
Žilková: Je to náš život, oni ho musejí vzít na vědomí, tak jako my nebudeme zasahovat do životů jejich.
Stropnický: První období rozhodně nebylo snadné, ale tím, že jsme nikoho do ničeho nenutili, se podařilo, že se na novou situaci adaptovali. Je to svobodný vztah i křížem - děti Veroniky vůči mně a moje děti vůči Veronice. Žijeme pohromadě, ale oni samozřejmě mají i ty druhé z rodičů.
Žilková: U nás to bylo jednodušší než u Martina. Tam mají jednoho tatínka a jednu maminku, kdežto na těch mých šest dětí jsme dvě matky a čtyři otcové. Přesto se nám podařilo trávit prázdniny společně, jednou za čtrnáct dní jsme o víkendu pohromadě.
Stropnický: Hodně je stmelila Kordulka - mimino je vlastně v péči všech.
Žilková: Musím zaťukat, že se mi podařilo udržet dobré kontakty se všemi bývalými partnery - a tím myslím i matku mých adoptovaných dětí. Povinností rodičů, když se jim dvěma vztah nepodařil, je nedat dětem pocítit napětí z boje těch dvou dospělých. Děti se snadno stanou municí pro vyřizování si starých křivd a nástrojem pomsty za rozpad vztahu. Ale tento „mír“ stojí spoustu sil a sebeovládání. Jsem z toho hodně unavená.
A umíte ještě odpočívat?
Stropnický: Zrovna teď jsme měli takový netypický víkend jenom s miminem, protože ostatní děti byly u druhých rodičů. Tak jsme popadli Kordulu a jeli do Orlických hor, kde opravujeme chaloupku po panu profesorovi. A místo relaxace jsme se s třináctiměsíčním dítětem škrábali do kopců…
Žilková: Samozřejmě že nejdeme na normální procházku! My se vydáme na dvacetikilometrovou túru. Tohle nás dva možná spojuje, že máme rádi hodně mezní situace. Když není v dohledu překážka, tak si ji postavíme.
Stropnický: To víte, že bychom taky uměli zajet na víkend do Paříže, jít tam třikrát do restaurace a dvakrát do divadla. Taky bychom dokázali jet v únoru na Kubu. Žilková: Ale máme doma příliš ručiček, které jsou natažené.
Taková domácnost je náročná fyzicky, organizačně a určitě i finančně...
Žilková: Ale nemají pravdu ti, kteří tvrdí, že máme hodně dětí, protože jsme bohatí. Nejsme. Jen tu malou hromádku rozdělujeme na víc porcí.
Stropnický: Počet dětí je volba ducha, nikoli měšce. Zbytek jsou výmluvy. Nerozumím rodičům, kteří stavějí domy pro své nezletilé děti. Měl jsem na diplomatické akademii amerického spolužáka, kterého jeho bohatý otec poslal na studia do Evropy. Zaplatil mu letenku do Vídně. Nebyla zpáteční.
Žilková: Někdo se mě ptal, jak to uděláme, jestli se narodí to další dítě. Říkám, no tak se Kordulka pošoupne v postýlce.
Vlastně byste se v klidu mohli věnovat kariéře, máte na to zkušenosti i popularitu. Přesto vás cosi nutí hledat změnu. Z divadla do diplomacie a pak zase zpět k divadlu, od divadla k psaní a k charitě...
Žilková: Já nikdy herečkou být nechtěla. Bylo to nejlepší zaměstnání při dětech. Mně vlastně připadá celý život až nemravné to, že po večerech dělám, co mě baví, a ještě za to dostanu peníze. Ale není to smysl mého života. Chtěla jsem být misionářka, ale pořád bydlím v bytě s koupelnou a teplou vodou. Sice se snažím celý život pomáhat handicapovaným, ale při mé náročnosti je to pořád málo.
Stropnický: V roce 1990 jsem byl ve vinohradském divadle spokojený, bohatě zaměstnaný a měl jsem před sebou zřejmě spoustu krásných rolí. Přesto jsem se rozhodl zkusit v životě něco jiného. Měl jsem štěstí, zažil jsem dobu, kdy ve státní správě mělo smysl pracovat kvalitně. Tak jsem se dostal jako velvyslanec do Lisabonu, do Říma, do Vatikánu. Bez protekcí a bez vazeb na nějakou stranu. A k tomu jsem ještě zažil tu „luxusní brigádu“ v Tošovského vládě, takže během sedmi měsíců jsem dělal to, k čemu profesionální politik léta směřuje jako k vytoužené metě a mnohý na ni nikdy nedosáhne. A pak si najednou řeknete, že by stálo za to zkusit ještě něco jiného. Vrátil jsem se k divadlu. A zase jsem měl kliku: dostal jsem roli, za ni Thálii, nabídli mi šéfování. Já se ale nevracel kvůli nějaké šéfovské kanceláři. Měl jsem jiné, s výhledem na Atlantský oceán, po nové vizitce jsem netoužil.
|
Veronika Žilková je dcerou hudebníka a pedagoga Václava Žilky. Vystupovala v souboru Chorea Bohemica, vystudovala DAMU, působila v různých divadlech, je členkou Činoherního klubu v Praze. Z bohaté filmografie zaujala např. ve filmech Zapomenuté světlo či Otesánek, hrála v televizních seriálech (To jsem z toho jelen, Šípková Růženka, sedm let účinkuje v pořadu Tele Tele…) Působí jako mluvčí občanského sdružení pro handicapované Prosaz. Píše fejetony a rozhovory. |
Stropnický: A také po totální změně. Některé páčky v sobě zamknete a jiné knoflíky zase povolíte. Nevím, jak to budu dělat dlouho. To je mimochodem další specifikum mých postů: velvyslanec může být odvolaný na hodinu bez udání důvodů, totéž tady v divadle. Má profesní minulost mi totiž negarantuje vůbec nic. „Něco jste snad dokázal, pane Stropnický? No a co! Koukejte začít zase od píky!“ To je naše domácí tradice. Nejsem si úplně jistý, jestli je to vždycky dobře.
Žilková: Ani hereckou profesi si nemůžete zorganizovat, pořád čekáte, kdo vás zavolá, a je to hrozně ponižující, protože vy si nemůžete říct, teď jsem akorát tak zralá na tuhle roli, ne, jste pořád na telefonu a podle toho, kdo si vás vybere, se také odvíjí kvalita vaší práce. Možná v Americe, kdybychom měli za sebou to, co už máme tady, bychom si mohli vybírat, ale v Čechách si můžou vybírat tak leda mladé hvězdičky role v seriálech.
Stropnický: Jsou to šikovné opičky, ochotné často za jakýchkoli podmínek jít do čehokoli. Inu poptávka… Bohužel jsem si nevšiml, že by v televizi nebo ve filmu šel z role do role takový František Němec, Luděk Munzar či Josef Somr.
Žilková: Je fakt, že dramaturgie se zaměřují pořád jen na mladé, jako kdyby nikdo jiný už nežil a jeho problémy nestály za příběh.
Stropnický: I proto u nás v divadle chystáme americkou komedii „Familie“. Sejdou se v ní na jevišti Jiřina Jirásková, Jana Hlaváčová, Ilja Racek a Petr Kostka. Diváci by neměli o mistrovství takových herců přijít.
Řekněte mi ještě, kdo to vaše čerstvé těhotenství vlastně prozradil?
Žilková: Já sama. Mám roztočený seriál Škola na Výsluní v České televizi. Připravují se zimní exteriéry a mělo se rozhodnout, jestli budu točit v lednu nebo v březnu, tak jsem musela přiznat, že v lednu to bude lepší. No a tamtamy hned zapracovaly, a pak - na přímou otázku nemá smysl zapírat. Tak jsem řekla ano, ale napište to mou přímou řečí a ne vaší. To radši řeknu sama „Já šílená jsem zešílela a budu mít další dítě“, než se dočíst zkreslenou polopravdu.
Po zkušenostech už radši zkreslením předcházíte?
Stropnický: My si v době našeho sblížení opravdu v „lidovém“ tisku užili hodně bláta. Po těch dvou letech jsme o něco zkušenější. Netrpím předsudky: bulvár je byznys a nemusí být nutně mizerný. Když je ale hloupý a nerespektuje vůbec žádná pravidla, je to jen tupá hamižnost bez zábran.
Žilková: Ale stejně jsme si dokonce v nějaké reklamě na bulvár vysílané veřejnoprávní televizí mohli poslechnout výmysl, že se Stropnický rozhodl k sexuální abstinenci, abych neohrozila pokračování Tele Tele těhotenstvím. Tak jsem ráda, že se toho Martin držel a ta prognóza jim vyšla...
