Oceňované filmy dvou režisérů z bývalé Jugoslávie, Emira Kusturici a Gorana Paskaljeviče, kteří kdysi studovali na pražské FAMU, jsou opět k vidění v českých kinech. Snímky Dům k pověšení a Sud prachu se do běžné distribuce dostaly díky péči Asociace českých filmových klubů.
Sarajevský rodák Kusturica je domácímu divákovi známý hlavně jako autor populární romantické komedie z romského prostředí Černá kočka, bílý kocour, případně jako režisér válečného eposu Underground. Své mistrovské dílo ale natočil ještě před tím: Dům k pověšení z roku 1988 se stal jeho prvním výletem mezi Romy a vrcholnou ukázkou jeho režijního stylu, připomínajícího magický realismus.
Film vypráví příběh dospívajícího chlapce Perhana, který žije v romské osadě s moudrou babičkou Hatidžou, potrhlým strýcem Merdžanem a nemocnou sestřičkou Danirou. Aby Perhan získal peníze na sestřinu léčbu a na svatbu s milovanou dívkou Azrou, nechá se místním zbohatlíkem Ahmedem zlákat ke snadnému „výdělku“ v Itálii. Tam se však ocitne v hrsti bandy, která z Jugoslávie unáší děti a nutí je k prostituci, kapsářství a žebrotě...
Syrovost i poezie Inspirací se Kusturicovi stal novinový článek právě o jedné takové bandě. Několik měsíců potom strávil v romské osadě ve Skopji, aby se dokázal vcítit do etnika, jež stálo i v rámci tehdejší mnohonárodní Jugoslávie stranou společnosti.
Dům k pověšení díky své genezi mísí dvě polohy: až dokumentaristicky syrový pohled na nelehké podmínky, v nichž Romové mnohdy i vlastní vinou žili, a snově magický svět, vycházející z jejich mýtů a obrazotvornosti. Obě roviny se kongeniálně doplňují. Výsledkem je nezapomenutelné drama o vnitřní čistotě a snech, které se neměly plnit.
Právě ke Kusturicovu Undergroundu byl někdy přirovnáván Sud Prachu (1998) srbského režiséra Gorana Paskaljevie. Podobnost je to však vzdálená, spočívající hlavně ve skutečnosti, že jde o válečné fresky. Ta Paskaljovičova vznikla podle divadelní hry makedonského autora Dejana Dukovského. Odehrává se v Bělehradě během necelých čtyřiadvaceti hodin a sestává z mozaiky dvanácti epizod, jež prožil či jejichž svědkem se stal mladý bezejmenný taxikář.
Hrdinové snímku pocházejí z odlišných generací a různých sociálních a kulturních skupin. Spojují je vazby iracionální nenávisti, brutality a vášně. Postavy jako Dimitry, jenž se stal mučitelem i obětí mučení, či muž terorizující cestující v nočním autobusu se stávají aktéry zdánlivě banálních situací, které však vyústí do tragických konců.
Miniatury, jež do sebe postupně zapadnou, spojuje skeptický bavič Boris, který v symbolicky nazvaném kabaretu Balkan rozkládá o nepochopitelnosti událostí odehrávajících se v bývalé Jugoslávii. Výsledkem je komplexní obraz nezhojitelných poválečných traumat, jenž se historickou ironií stal kasovním trhákem nejen v Srbsku, ale i v dříve znepřátelené Bosně.
