REFLEKTOR
Kolem nedávné smrti čtyřiatřicetiletého dirigenta Františka Preislera se vynořila spousta spekulací.
Přitom paradoxně zapadlo to podstatné: že mladý umělec byl téměř zázračné dítě a posléze neobyčejně talentovaný mladý muž, který tvořil a žil velmi intenzivně.
Tak, jak to často bývá u osobností, kterým osud dal krátký život.
František Preisler byl potomkem slavného divadelního a muzikantského rodu, který sahá až do osmnáctého století k hraběti Františkovi Velebickému. Ten byl kapelníkem na vídeňském dvoře. Otec František byl operním režisérem, maminka Vlasta Ployharová zpívala v Národním divadle v Praze, ve Státní opeře Praha a kariéru ukončila v Olomouci.
Také dědeček František Preisler byl dirigentem, babička Marie Preislerová, rozená Černohorská, herečka, která za války působila v plzeňské činohře, posléze ve Slezském divadle v Opavě a dlouhá léta v olomouckém divadle.
I pradědeček studoval na pražské konzervatoři ve třídě Antonína Dvořáka a sám dirigoval a skládal. „Víc mě ovlivnila otcova strana. Dědeček bohužel zemřel, když mi bylo jedenáct. Žili jsme v Olomouci a já byl od rána do večera v divadle. Nasál jsem tu atmosféru a nikdo z příbuzných mě nemusel nutit, abych se věnoval hudbě i já,“ vzpomínal na dětství dirigent.
František v Olomouci absolvoval základní školu s hudebním zaměřením, soukromě se ještě věnoval zpěvu a hře na klavír. Pak jeho otec dostal nabídku dělat šéfa opery Janáčkova divadla v Brně a rodina se stěhovala. Na brněnské konzervatoři František studoval hru na varhany a klavír. Na JAMU pak skladbu a dirigování, ve studiu pokračoval ve Vídni. Pořád se nemohl rozhodnout, jestli chce zpívat, hrát nebo dirigovat. Při generálce operety Země úsměvů dostal nabídku zaskočit jako dirigent. „Když jsem skončil, řekl jsem tátovi, že už konečně vím, co budu dělat. A vrhl jsem se na dirigování. Nezapomněl jsem na dědečkovy dobré rady, který mi říkal: „Když chceš být dobrým dirigentem, musíš ho nejdřív vidět zespoda.“ Tak jsem hrál v orchestru na trombon. „Je třeba dirigenta vidět proti sobě.“ Proto jsem zpíval na jevišti. „Až budeš tohle jakž takž umět, můžeš si stoupnout před těch 180 lidí jako dirigent.“ Už v devatenácti letech František Preisler dirigoval v brněnské Zpěvohře Národního divadla, poté přešel do opery, kde v tak mladém věku nastudoval Janáčkovu Káťu Kabanovou či Verdiho Sílu osudu. K operetě a muzikálu se celý život vracel. Bylo mu jedenadvacet, když nastudoval muzikál Andrewa Lloyda Webbera a Tima Rice Jesus Christ Superstar v pražském Divadle Spirála. První české nastudování anglo-americké produkce v režii Petra Novotného znamenalo průlom v domácí muzikálové praxi. Pro Františka Preislera bylo typické, že denně dojížděl z Brna a tímto způsobem oddirigoval 250 představení. V roce 1995 odešel do angažmá v Národním divadle, kde zažil velký triumf – v roce 2000 hudebně nastudoval operu Dmitrije Šostakoviče Lady Macbeth Mcenského újezdu. V režiii Davida Radoka vznikla operní inscenace, o níž se psalo jako o díle, které má evropské parametry, a operu Národního divadla vrátilo mezi přední operní domy. Inscenace také získala cenu Alfréda Radoka. „Obsáhl monumentálně symfonicky pojatou partituru, náročnou co do rozsahu i komplikovanosti, způsobem, který bohatě postihl široké spektrum situací a nálad,“ napsala tehdy Helena Havlíková ve své recenzi. Sedmadvacetiletý Preisler, tehdy jen o rok starší než Šostakovič, byl kritikou vyzdvihován zejména proto, že dokázal budovat kompaktní celek a neztratit smysl pro detail.
Dirigent zůstal v angažmá naší první scény deset let a nastudoval zde řadu titulů, například Smetanovy Dvě vdovy a Hubičku, Čajkovského Louskáčka, Prokofjevovu Popelku, Carmen, Lazebníka sevillského, Tosku, Bohému, La Traviatu, Příhody lišky Bystroušky či Smrt Klinghoffera. Kromě toho působil v cizině, například ve Slovinsku, dále na Tchajwanu, v Japonsku, Řecku, Rakousku, Německu nebo v Rusku.
František Preisler byl obdivuhodný svým tvůrčím záběrem, životním tempem. Jeho životní příběh připomene mladou dirigentku Vitku Kaprálovou, manželku Jiřího Muchy, která rovněž zemřela ve velmi mladém věku. I Preisler, jako řada jiných, svůj talent rozmělňoval, spolupráce snad se všemi orchestry v České republice jej odváděla od soustředěné práce. Dirigoval Velký orchestr paláce Žofín, tři roky působil jako šéfdirigent Moravské filharmonie Olomouc.
Své pracovní vypětí stupňoval, dirigoval koncerty operních hvězd i známých zpěváků pop-music od Evy Urbanové až po Karla Gotta. Natáčel desky, skládal, jeho pracovní diář byl plný do června příštího roku.
Všichni si nesmírně chválili jeho pracovitost, talent a empatii. Byl ovšem vážně nemocný: měl cukrovku a nešetřil se, naopak „jel nadoraz“. Jeho smrtí přišla česká hudba i divadlo o výrazný talent i přesto, že v posledních letech chtěl spojit nespojitelné, míchal žánry a plul „v lehčích vodách“.
Zároveň byl stále schopný skvělých výkonů v opeře či vážné hudbě, mezi jeho vynikající počiny patřilo například před dvěma lety koncertní provedení Gershwinovy opery Porgy a Bess v Litomyšli.
***
František Preisler (1973–2007)
Studoval hru na varhany, dirigování, soukromě zpěv a hru na trombon. Působil v souboru operety, poté opery ND v Brně. V letech 1995–2003 byl dirigentem opery Národního divadla, věnoval se i hudbě populární. V roce 1994 nastudoval a ve 250 reprízách dirigoval první českou inscenaci muzikálu Jesus Christ Superstar. Dva roky byl šéfdirigentem Hudebního divadla v Karlíně.
