Ad LN 24. 4.: Maskoty nade všecko
Thomas Jefferson kdysi prohlásil: „Člověk, který nikdy nečte noviny, je informován lépe než ten, který je čte.“ Tak bych asi začala svoji sisyfovskou reakci na páteční komentář Martina Zvěřiny.
Není pravda, že by si mne „Jiří Paroubek vybral“. Byla jsem oslovena předsedou pražské krajské organizace ČSSD a jako jediná jsem kandidaturu přijala a před pražskou ČSSD také obhájila. Stejnou šanci měly i ostatní krajské organizace ČSSD i mé kolegyně.
Nazývat mne „protézou“ Jiřího Paroubka mne uráží. Se svými názory a postoji jsem seznámila pražskou organizaci a nyní objíždím všechny ostatní kraje a jdu s „kůží na trh“. Buď mne podpoří, nebo nepodpoří. Tak to v demokracii chodí. Kraje objíždím mimochodem sama, žádnou „protézu“ v podobě kohokoliv z vedení strany nepotřebuji. Pan redaktor Zvěřina se pozastavuje také nad tím, že o mých politických názorech není nic známo, že o „každém místopředsedovi velkých stran můžeme něco říci“. Nechci se nikoho dotknout, ale prvním místopředsedou ODS je člověk, který již od prosince měl velký prostor veřejnost přesvědčit o svých názorech. Nevím, jak pan Zvěřina, ale já jsem se zatím s jeho názory nesetkala.
Svým způsobem je to i odpověď na další z výtek pana Zvěřiny, totiž že jsem dosud „nedokázala zformulovat žádný názor“. Inu, ráda bych tak učinila, ale jediné otázky, které od novinářů dostávám, se týkají mého zevnějšku.
Musím však v něčem s panem Zvěřinou souhlasit: Ano, ženy opravdu kvóty nepotřebují a já jsem ta poslední, kdo by je obhajoval. Proto jsem se rozhodla objet všechny kraje a přesvědčit své kolegy o tom, že nejsem žádný „maskot“. Mgr. Alena Borůvková, kandidátka na místopředsedkyni ČSSD
Lokální konflikt a holokaust není totéž
Ad LN 24. 4.: Zvrhlé umění nepřestává útočit
Být umělcem je dobrovolný stav a umělecké výpovědi nejsou získávány na mučidlech. Přesto umělci i kritici rádi zapomínají, že percepce je rovnoprávný tvořivý akt a z „věcí“ dělá umění teprve obecenstvo. Proto i reakce na dílo může být vedena patosem a inspirací. Tak se také na výstavě Petera Fusse stalo. Fussovým programem, jak sama Jana Machalická uznává, je nasírat. A co zbývá nasranému obecenstvu, než se adekvátně bránit? Nesouhlasné pokývání hlavou nad dvojkou vína nikoho před svévolníkem neubrání. Umělec není papež a není neomylný ve věci víry a mravů. Je třeba zachovávat rovnováhu, a jestliže se umělecký program nemusí ničemu podřizovat, proč by se pro všechno na světě měla čemukoliv podřizovat percepce?
Umění žije vlastním životem. Ani tvůrce, ani kritik nezajistí, že dílo skutečně říká to, „co chtěl básník říci“. Každá řeč symbolů má elementární logiku, a aby byly symboly skutečně funkční, musejí být společné. Peteru Fussovi se nechtěně podařilo odkrýt nezhojitelnou zapáchající evropskou ránu. Židé si to přece jenom nakonec všechno zasloužili, když jsou tak zlí, a my jsme to věděli předem. Když totiž dnes umírají v Palestině malé děti, znamená to, že z miminek hozených zaživa do pecí v Auschwitzu by dnes byli váleční štváči. Stejná logika platí i obráceně - dnešní svévolní umělci jsou vlastně těmi, kdo tam ta miminka házel. Peter Fuss ukázal, že jsme všichni potomci obětí a viníků. Duše i dílo přesahují čas i prostor a žádná diskuse není možná.
Pro izraelské Židy je bezesporu velice bolestné poznání, že když dostanou možnost, nechovají se lépe než jiné národy. Ovšem nevidět rozdíl mezi trýznivým lokálním konfliktem a holokaustem je neuvěřitelná zpozdilost a hrubé podcenění. Kdyby se Izraelci opravdu chovali stejně jako nacisti, všichni Palestinci by byli mrtví.
To, že je Peter Fuss „částečný Žid“, je pro Janu Machalickou alibi. Přece když si TO myslí i Žid... No, pravděpodobně má jen částečnou pravdu. Vždyť co je horšího než židovský pomlouvač Židů? Snad jen polská svině. Pan Fuss je obojí a jeho dílo mluví za něj a mluví k nám všem. Jen více takových výstav.
Barbora Sengrová, Praha
Demokracie v sázce?
Ad LN 27. 4.: Komunisté? Už se jich nemusíme bát, zní z ČSSD
ČSSD zřejmě neuspokojují škody, které z iniciativy pana Paroubka způsobila v poslední době ČR. Dalším cílem je, jak se zdá, posílit v duchu fierlingerovské tradice spojenectví KSČM a ČSSD. Oprávněním tohoto kroku má být podle pana Sobotky cosi, čemu říká dvacetiletá karanténa komunistů. Ta ale nezpůsobila změnu komunistické ideologie, jak pan Sobotka, jako inteligentní člověk, nepochybně ví. Jenže co by neudělal pro uspokojení ctižádosti svého šéfa být opět premiérem, třeba i za cenu demokracie. Jiří Zucker, Praha
***
Dopisy jsou redakčně kráceny. Své příspěvky posílejte do rubriky Názory na adresu LN, Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5 - Smíchov nebo e-mailem na adresu dopisy@lidovky.cz Nezkrácené znění dopisů a další ohlasy čtěte na www.lidovky.cz/dopisy
