Rozhovor je rozčleněn do pěti tematických okruhů a je cenný především jako dobový a memoárový dokument. Velmi zřídka máme možnost setkat se s tak širokým záběrem česko-německých kulturních vztahů. Od centra pražské německé intelektuální elity - kavárny Arco, přes interpretační problematiku díla Franze Kafky i Karla Čapka, Urzidilovy výtvarné postřehy o Janu Zrzavém a Tvrdošíjných, až po otázky soužití Čechů a Němců. Rozhovor podává velmi plastický obraz střetávání a prolínání obou kultur. Nezastupitelnou úlohu tu mají vzpomínky, které se „dostávají ke slovu“ třeba při rozboru osobnosti a díla Franze Kafky. Urzidil Kafku vnímá jako autora nutně zahrnujícího ve své literární činnosti i morální a náboženské nároky. Zajímavé detaily se ukazují při hovoru o Kafkových milostných vztazích - nejprve k Felici Bauerové, k Mileně Jesenské, již oba dobře znali, a následně k Doře Dymantové. Urzidil vtipně připomíná Kafkův povzdech o „metrákové kredenci“, typickém symbolu měšťáctví, jenž se mu vtíral na mysl v souvislosti s konvenčními námluvami s Felicií.
Zvlášť cenné jsou Peroutkovy úvahy nad typickými rysy českého národního charakteru. Myšlenky nejsou nové, sám Peroutka, který pocházel z česko-německé rodiny, se jimi intenzivně zabýval již v souboru Jací jsme (1924). Tehdy český národ označil za národ pohybující se za všech okolností ve středu a v rovnováze, tady se s Urzidilem pokoušejí porovnávat českou kulturu s výdobytky kultury německé. Peroutka do jisté míry setrvává na svých myšlenkových tezích z první republiky, když hovoří o tom, že v české kultuře „není nic nikdy vyhnáno do velkých protikladů“. Na základě výkladu Babičky považuje za jeden z atributů české národní povahy „laskavost“, „smírnost“ a „útulnost“, ba dokonce jakýsi „mírný realismus“. Což Urzidil doplňuje o pojem Gemütlichkeit, charakterizující kulturní prostředí Vídně. Ani jeden se však nenechají těmito úvahami pohltit. Vždyť je vůbec možné takové zobecnění a abstrahování národních vlastností? A když už na něco podobného přistoupíme, není vhodnější je hledat pouze v předem vymezeném historickém období? Peroutka přiznává, že pak by ona „útulnost“ byla příznačná pouze pro milieu první poloviny 19. století.
Závěr hovoru hodnotí příčiny druhé světové války a její konsekvence i otázky dalšího směřování a symbiózy obou národů. Jak Peroutka, tak Urzidil vnímají velmi pozitivně tehdy se rozvíjející evropské sjednocení. Současně lze zaznamenat jejich poněkud křečovité vzájemné přesvědčování o nemožnosti návratu nacistické ideologie. Jako by oba na základě svého „exilového“ odstupu od genia loci střední Evropy předvídali, že vskutku poctivá reflexe poválečných otázek, a to zejména na české straně, se otevře až o mnoho let později.
VYŠLO ČESKY
O české a německé kultuře
Ferdinand Peroutka, Johannes Urzidil Vydala nakladatelství Dokořán a Máj, Praha 2008. 144 stran.
